„Najednou tam byl příkop,“ líčí Klymčiw. Přední kolo ještě stačí připravit na skok, ale zadní tvrdě praští do hrany prohlubně. „Po nárazu jsem měl pravou nohu na levé stupačce,“ popisuje Klymčiw situaci, která připomíná spíš vystoupení krasojezdkyně v cirkusové manéži než jízdu na motorce. Stráň po levé ruce vzápětí „trefí“ ramenem a hlavou. „Naštěstí byla rozmoklá. Byla ukrutná životní klika, že v ní nebyl žádný kámen,“ uvědomuje si.
Jeden ze soupeřů, kterého chvíli předtím předjel, karambol pozoruje; zeptá se Klymčiwa, zda je v pořádku. Ten se oklepe - a pokračuje dál. Nejtěžší rallye světa není pro „slečinky“.
Nebyl to jediný ošklivý pád, který bývalého šampiona na dragsterech na Dakaru potkal - v sedmé etapě z chilského Iquique do bolivijského Uyuni si zle pochroumal koleno. Jinak se mu dařilo nad očekávání. Jenže nikoli z jeho pohledu - už před odletem do Jižní Ameriky sebevědomě prohlašoval, že se chce při své dakarské premiéře mezi motocyklisty umístit v první dvacítce.
Svoje předsevzetí splnil do puntíku: bral dvacátou příčku a na závěrečném ceremoniálu obdržel ceny za druhé místo v kategorii nováčků a za osmé mezi jezdci-amatéry.
Každý den viděl východ slunce
Na Dakaru musel nesčíslněkrát zatnout zuby, na pohodlí se tu nehraje. Už jen typický denní režim. Zatímco v roce 2012, kdy si část letošní trasy projížděl během zvláštní expediční výpravy, mohl vyrážet klidně až kolem osmé, teď musel být „ready“ mnohem dříve.
„V extrémním případě jsme nasedali i ve 4.15. Na start nás ale vždycky pouštěli až za světla. Ráno byla strašná zima, mráz i minus osm, pak kolem nuly. Člověk musí být jinak ustrojený. Nevíte, do čeho jdete, ale nemůžete to zabalit,“ konstatuje Klymčiw.
Brzké vstávání však mělo i svoje klady. „Každý den jsem viděl východ slunce. Ač nejsem romantik, bylo to nádherné,“ uznává jezdec. Vysokým startovním číslem 160 ho pořadatelé Dakaru odsoudili mezi největší outsidery. Už první den však předvedl „výtah“, když ho v cíli etapy klasifikovali na 36. místě.
„Byl jsem po ní zklamaný,“ překvapí závodník. „Věděl jsem, že musím extrémně zariskovat, abych ujel horším jezdcům a neprášilo se mi. Byla to asi nejhorší etapa mého života. Nebýt pádu, byl jsem v top 20, ale musel jsem si porovnat řídítka, a to mě zdrželo,“ vysvětluje.
Na startu se hádal o pozici
Jen jednou, po třetí etapě mezi argentinskými San Juanem a Chilecitem, spadl v průběžném pořadí níž - ovšem jen o jednu příčku. V půlce závodu se vyšvihl na 21. pozici, již v jedenácté etapě ještě lehce vylepšil. Přesto ho na startu neustále posouvali směrem dozadu. „Byla to nepříjemná věc, hádal jsem se o tom s pořadateli. Normálně je to tak, že vyrážíte v pořadí, v jakém jste dojeli. Řekli mi: Je obdivuhodné, že jsi tak nahoře, ale máš sto šedesátku, tak to vůbec neřeš.“
Tým Ondřeje Klymčiwa (vlevo) před startem Rallye Dakar 2015.
Která etapa byla nejtěžší? „Asi druhá (z Villa Carlos Paz do San Juanu),“ přemítá Klymčiw. „Bylo hrozné vedro, ukončili ji po dvou třetinách. Tam jsem si sáhl na dno. Posledních 100 kilometrů byly takové písčité ‚hupy‘, jeli jsme jen 30 kilometrů za hodinu. Měl jsem z toho tepla zimnici, tělo se bránilo, chtělo se mi zvracet. Říkal jsem si, že na to nemám. Ale ošetřovali potom i profíky, křísili je ledem. Další kluci povídali, že za 10 let nic podobného nepamatují. Kdyby etapu neukončili, možná by tam někdo zemřel,“ dodává Klymčiw.
Vysokohorskou nemocí netrpěl
Z nejnáročnějších úseků Dakaru, kdy soupeři fyzicky uvadali, nebo něco podcenili, těžil nejvíc. „Hlavně ze druhého dne v Bolívii. Sedlo mi to, i když jsem jel zmrzlý přes solnou poušť. První část jsem se držel dokonce na třetím místě, v cíli jsem byl devatenáctý. Měl jsem štěstí, že jsem dobře navigoval a nedělal chyby,“ pochvaluje si.
Akutní horská nemoc ho v Andách minula, s velkými nadmořskými výškami mu notně pomohl hypoxický stan, ve kterém spal. „Cítil jsem se relativně v pohodě, i když jsem si samozřejmě vzal nějaký prášek. Jiní jezdci sahali v cíli etap po kyslíkových lahvích a padali na pusu,“ říká.
Spolehnout se mohl i na svůj závodní speciál KTM 450 Rally Replica. Větší závady se mu vyhýbaly a o pravidelný servis se v bivaku staral šikovný mechanik týmu Karel Scheder. Při maratonských etapách ho však Klymčiw k dispozici neměl, musel si poradit sám. „Zvolil jsem rozumné tempo, jel jsem tak, abych nic nerozbil. Neměl bych náhradní díly. Základní věci si vezu, ale už ne třeba řídítka. Musíte taky pošetřit gumy,“ upozorňuje Klymčiw.
Největší nepřítel motorek: sůl
Pokud jde o údržbu motorky, bylo to pro něho nejsložitější na solných pláních, které po deštích zaplavila voda. „Mořská je proti té ze solného jezera lahodný drink,“ srovnává s nadsázkou. Dostávala se mu i pod helmu, měl od ní rozpraskané rty, třebaže na to jinak netrpí. „Sůl zacementuje chladič. Kdykoli jsme přijeli do tankovací stanice, omýval jsem ho vapkou klidně deset, dvanáct minut. Na start jsem potom musel motorku roztlačit, protože nechtěla chytit,“ vypráví Klymčiw.
Pořadatelé podle něho zbytečně hazardovali se zdravím závodníků, za což od nich následně dostali od plic vynadáno. „To solné jezero byl naprostý nesmysl. Ředitel si to slízl i od (pozdějšího vítěze Marca) Comy, ten jejich rozhovor prý byl na vypípání. Hodně motorek bylo sežraných, teď jsou bezcenné,“ soudí jezdec.
Vinou nízké oblačnosti se při zemi držela mlha, která na obzoru splývala s vodou nasycenou solí. Hladina se navíc zrcadlila. „Netušíte, co kde je. Moje zadní kolo skoro nemělo kontakt s povrchem,“ pokračuje Klymčiw.
Ve finiši etapy se musel uskromnit ještě víc než v bivaku, všichni spali v jedné společné místnosti. Právě pobyt v tělocvičně v argentinské Saltě byl jedním z jeho „vrcholných“ zážitků na Dakaru. Ve dvě ráno se vzbudil zimou, pak už se jen převaloval. Musel však zmobilizovat síly na další den.
„Přišla průtrž mračen a v následující etapě jsme měli asi třikrát překonat řeku, která byla dost hluboká sama o sobě. Táta pak volal, že je bivak přemístěný, v původním prostoru bylo půl metru vody. I Coma si myslel, že to nepustí. Ředitel ale za námi přišel a řekl, že jedeme,“ říká Klymčiw. A obratem dodává: „Nakonec to bylo relativně v pohodě. Cesta byla sjízdná, ale po psychické stránce to bylo příšerné, protože jsme čekali jatka.“
V poušti Atacama zase úspěšně zápasil s jemným feš-fešem, v podstatě tekutým pískem. „Někde ho bylo i po kolena, ale měl jsem s ním zkušenost z dřívějška, nevytrestal mě. Troufám si říct, že jsme se docela skamarádili,“ říká.
Fotku syna měl pořád u sebe
O volném dni 10. ledna toho v Iquique moc nestihl. „Děsně rychle totiž utekl,“ vzpomíná. Vstával brzo, jak byl navyklý před etapami. Ale tentokrát měl aspoň čas se v klidu pořádně nasnídat. Šel si zaběhat mimo depo, projel se na rotopedu, cvičením uvolnil namáhaná záda. Relaxoval.
Rázem byly čtyři odpoledne a začal obvyklý kolotoč: vyprat oblečení, vyměnit skla v brýlích, nachystat si road book (plán cesty), absolvovat brífink před další etapou...
Komunikovat s domovem zvládal v průměru jednou za dva dny. „Volal jsem si s (přítelkyní) Terezkou a s autorem webu o Dakaru. Ale za ty dva týdny jsem nemluvil s mámou ani s kámoši. Dostal jsem strašně moc zpráv, ale neodpovídal jsem. Nebyl na to čas,“ říká.
Pomineme-li otce Josefa, který připravoval týmu jídlo, rodinu mu připomínala také fotografie ročního syna Olivera, již vezl s sebou na motorce. „Byl jsem rád, že jsem ho tam měl,“ přiznává Klymčiw.
V závěru Dakaru taktizoval, chtěl si pohlídat kýženou dvacátou příčku. V prachu a bahně finální etapy byly motorky neovladatelné; v půlce rychlostní zkoušky se objevila červená vlajka a závod byl zastaven. „Konec se jel po autokrosové trati. Už o nic nešlo, jel jsem tam naplno a užíval si to. Neměl jsem nějaké pocity štěstí, spíš vděku vůči týmu za to, co pro mě byli schopní obětovat,“ cení si podpory táty, Schedera, manažera týmu Michala Burkoně a jeho syna Richarda.
Finiš Dakaru? Odbytý
Na rozdíl od startovního pódia, kde jezdce vítaly desetitisíce fanoušků, pokládá dojezd Dakaru za nedůstojný legendární soutěže. Cíl totiž posunuli zhruba 150 kilometrů před Buenos Aires. „Nahrnuli nás na pódium, vyfotili jsme se. Pak se všichni rozprchli do hotelů, někdo už jel nakládat techniku na loď. Je to škoda,“ myslí si Klymčiw.
Po návratu do vlasti jej na letišti kromě televize vyhlížela i čtyřicítka lidí z rodných Řečan s transparentem, mezi nimiž nechyběla jeho partnerka s dítětem. „Starostka vypravila autobus, bylo to vřelé přijetí. Pak jsem měl ještě jedno doma,“ prozrazuje Klymčiw. Následovaly obědy se sponzory, pár přednášek pro školáky a známé, návštěva doktora a zasloužené víkendové lenošení na chalupě v Krkonoších.
V příštím týdnu podstoupí vyšetření zraněného kolena na magnetické rezonanci, s nímž půjde pravděpodobně na odloženou operaci. „Samo se to nezahojí, noha je volná. Chci to vyřešit, abych mohl naskočit do tréninku. Jsem nesvůj, když nic nedělám. Mám skvělého kondičního trenéra Ivana Svědíka, musím to s ním posílit,“ plánuje.
Za rok chce závodit znovu
V jeho hlavě už se mezitím rodí myšlenky na Dakar 2016. Vydal by se na něj moc rád - vyloučená není ani další spolupráce se šéfem Barth Racingu Michalem Burkoněm. Vše by mělo být jasnější za pár týdnů. „Mně to vyhovuje, v tomhle týmu jsem byl šťastný. Ale musí se to zvážit na obě strany. Aby to Michala bavilo, naplňovalo, dělalo mu to reklamu. Do konce února to necháme, pak si nás pět sedne, řekneme si svoje připomínky. Je moc variant,“ nastiňuje Klymčiw.
Pro příští rallye nevylučuje využití pomocného jezdce, tzv. „nosiče vody“. „Byla by to výhoda, je to hlavně zdroj dílů. A neměl bych problém tu roli plnit sám, kdyby se mi nedařilo,“ tvrdí.
