Ten závod přes televizní kamery vypadá celkem jednoduše. Parta cyklistů se honí na loukách mezi zábranami na několikaminutových okruzích. Co na tom jako je?
Sám jsem se už přistihl, že u televize cyklokros takhle hodnotím.
I proto jsem si chtěl vyzkoušet, jak vypadá trať, po které budou jezdit nejlepší světoví jezdci v táborském cyklokrosovém areálu na mistrovství světa, které v sobotu začíná.
Je středa, dvě hodiny odpoledne a teploměr ukazuje dva stupně nad nulou. Na Komoře panuje čilý ruch. Desítky pracovníků umisťují reklamní bannery, staví stany a natahují kabely pro televizní přenos. Všude kromě zpevněných ploch je bahno z roztátého sněhu.
Na kole jezdím celkem rád. Mám za sebou i několik maratonů na horských kolech, a proto nepředpokládám, že i když jsem na něm od léta neseděl, měl by mě tříkilometrový okruh po loukách zničit. „Jeď v tempu a sem tam na mě někde počkej,“ říkám sebevědomě Tomáši Bakusovi, juniorskému závodníkovi místního ČEZ Tábor, který mě po trati provází.
Jenže stačí několik desítek metrů v terénu a vím, že můj požadavek je nereálný. Zatímco já jsem v pořádném zápřahu, mladý závodník se tempu ani nepřiblíží. „Jeden okruh jezdíme tréninkově tak kolem osmi minut,“ říká mi. Když se podíváme na tachometr, na kterém je na konci naší jízdy dvojnásobek, je to celkem vypovídající.
První třetina ještě jde
Start je jednoduchý. Jedeme dvě stě metrů po asfaltu, než poprvé zatočíme do terénu na takzvanou Dolní louku. Na trati už jsou vyježděné koleje, protože někteří závodníci tady trénují. Mimochodem, i největší česká naděje - Kateřina Nash. Její modré kombinézy jsem si všiml, když před chvíli projela cílem a zamířila do terénu. Před sebou už ji ale nevidím.
Po úzké bahnité cestě se vracíme k hlavní budově a čeká na nás první kopeček. Trochu to rozjíždím a jde to. Takhle nás čekají ještě další dva. Pak klopená zatáčka a výjezd na další uměle navršený nájezd a poté sjezd. Máme za sebou tři minuty jízdy.
Redaktor MF DNES Roman Šperňák na trati mistrovství světa v cyklokrosu.
Redaktor MF DNES Roman Šperňák na trati mistrovství světa v cyklokrosu.
Redaktor MF DNES Roman Šperňák na trati mistrovství světa v cyklokrosu.
„Zatím celkem lehký,“ povídám Tomášovi. Vysvětluje, že je to i proto, že po startu se do terénu nahrne sedmdesát jezdců. „Kdyby tam byla těžká pasáž, mohli by se zastavit, a tím by vznikl špunt, který oddělí první od zbytku pole.“
A já už před sebou vidím první problém. Při nájezdu na Střední louku musím v kopci slézt a tlačit. Kola se mi na bahnitém podkladu protáčí. Nahoře znovu nasedám a mířím k první překážce, několika schodům.
Tomáš sesedá z kola. Vynáší ho a za posledním schodem říká: „Teď je důležité se rychle rozběhnout a nasednout na kolo. Jinak hodně ztratíte,“ ukazuje k táhlému nepříjemnému kopečku. Zkouším nasedat hned za schody. Nejde to, a tak musím kolo dvacet metrů tlačit.
V tu chvíli už mám bahno všude. Přehazovačka začíná stávkovat a boty mi nejdou zacvaknout. Následuje technická pasáž. Střídá se zatáčka za zatáčkou. Můj průvodce je projíždí těsně u hrazení. Na to si absolutně netroufám. Jsem rád, že kolo držím na kluzkém povrchu. A když ho vidím, jak pustí jednou rukou řídítka, chytne se hrazení a odpíchne, tak jen kroutím hlavou. „Je to velká pomoc. Závodník tím dokáže v zatáčkách hodně zrychlit,“ vysvětluje.
To už jsme minuli depo, kde si jezdci mohou vyměnit bicykl. Zajímavostí je, že stačí, aby problém měli jen o pár metrů za ním, a už musí absolvovat celý okruh. Vrátit se nelze. „To pak nezbývá, než si dát kolo na záda a běžet,“ pousměje se Tomáš a upozorňuje mě na druhou umělou překážku před sebou - třicet centimetrů vysoká prkna v zemi.
Třeba český závodník Martin Bína je známý tím, že je s oblibou skáče na kole. Na rovině bych tomu rozuměl, když ale vidím, že jsou v kopci, nechápu. „Tohle je jedno z míst, které může rozhodovat. Pokud je někdo dokáže skočit, neztratí rychlost a v kopci za nimi soupeřům odjede,“ popisuje reprezentační trenér Stanislav Bambula.
Dostáváme se na Horní louku, která je nejrychlejší pasáží celé tratě. Střídají se tu dlouhé rovinky s ostrými zatáčkami a končí se v technické pasáži. „Tady je takový zrádný sjezd,“ ukazuje Tomáš a mizí v prudké prohlubni. Slézám z kola a vedu ho dolů...
Minula nás Nash
Vyvádím kolo opět nahoru, a když se otočím, vidím za sebou modrou kombinézu týmu Luna. „Hi,“ zdraví největší česká naděje na medaili Kateřina Nash, které se rychle klidím z cesty.
Znovu nasedám na kolo a vyjíždíme další kopeček. Možná i trochu překvapuji svého průvodce, který už chtěl na jeho vrcholku znovu čekat. V bahně dalších dvou kopců za sebou ale zase slézám. „A zrovna tohle je místo, kde je potřeba jet. Jinak ztrácíte čas i síly,“ upozorňuje Tomáš Bakus.
Teď už nás čeká relativně pohoda. Sjíždíme k cílové rovince. Ve chvíli, kdy najíždíme na asfalt posledních dvě stě metrů, si oddechnu, že jsem na tvrdém podkladu, a vzpomenu si na slova Kateřiny Nash v jednom z rozhovorů, kde říká, že kolo na sníh nepatří. Tiše souhlasím, i když většina Čechů by si ho přála, protože v kombinaci s mrazem by na technické táborské trati rázem jejich šance na úspěch vzrostly.
„Tak a teď si dáme druhý okruh s výkladovou částí,“ říká Tomáš a nasedáme na kola.
Dáme si tedy hodně v klidu ještě jednu jízdu, jejíž poslední část vzdávám. Závodníci na trati jich jezdí v plném tempu devět.
