Milánský stadion San Siro tak 902. Maldiniho soutěžní zápas neuvidí.
"Už nemůžu bojovat proti přírodě. Už mě nikdo nepřemluví, abych pokračoval," řekl slavný italský obránce v neděli odpoledne, když se slzami v očích odcházel z trávníku.
Neplakal kvůli nečekané porážce 2:3 od AS Řím, ale dojetím, jak se zvedlo přes sedmdesát tisíc lidí a nekonečně tleskalo. Jen transparent, který vyvěsili fanoušci z nejtvrdšího jádra AC, čtyřicetiletou legendu naštval. Logicky.
Vždyť na něm stálo: "Na hřišti jsi vždycky byl nekonečný šampion, ale nemáš dost respektu k těm, kteří tě udělali bohatým."
Tohle je typická Itálie. Členové ultras nezapomněli, jak jim Maldini předloni v krizové době vzkázal, že by neměli stávkovat, ale fandit.
"A to se neodpouští. Italským fanouškům se musíte spíš podbízet. Když to neděláte, oni se cítí uražení," vysvětluje Vlastimil Kaiser, expert na italský fotbal ze stanice Nova sport.
Co na to Maldini? Když se ho novináři na zahanbující nápis ptali, opáčil: "Jsem pyšný, že nejsem jedním z nich." Nic nemůže překrýt čtyřiadvacet skvělých let, které Maldini v AC Milán prožil.
Nikdy nenastoupil v jiném dresu, sedmkrát získal ligový titul, pětkrát vyhrál Ligu mistrů a vytvořil spoustu nedostižných rekordů.
Premiéru měl v roce 1985, kdy se Československo jen pomalu blížilo ke své sametové revoluci, v Americe byl prezidentem Ronald Reagan a teprve se narodila dnešní tenisová jednička Rafael Nadal.
Až na pár stovek uražených křiklounů se v neděli Maldinimu klaněla celá Itálie, vždyť za ni velký kapitán odehrál rekordních 126 reprezentačních zápasů.
Po nedělním zápase se rozběhl kolem hřiště, za ním kameraman a fanoušci nadšeně mávali šálami s vyšitým nápisem Paolo Maldini. Táta Cesare, který Milán rovněž proslavil, si na tribuně utíral slzy.
Co bude dál? Paolo Maldini odehraje ještě vzpomínaný zápas ve Florencii, odejde do důchodu a jeho dres s číslem 3 pošlou do milánské Síně slávy. Nárok na něj budou mít jen jeho synové. Nejblíž je dvanáctiletý Christian, který hraje v žácích AC.
