Neříkejte, že jste vůbec nedržel raketu v ruce.
Párkrát jsem si přes léto zahrál s mladým Petrem Kralertem, ale z jeho strany se to nějak zvrtlo, ke své chybě mě málo využíval. K tomu mě požádal prostějovský Jarda Navrátil, jestli bych si nezatrénoval s Radkem Štěpánkem, když bude v Praze. To bylo všechno. Žádný dril jako dřív. I když musím přiznat, že to bez tenisu bylo někdy náročnější než kdysi. Člověk najednou zjistí, že se dvěma malými dětmi je volného času pramálo. A v červenci čekáme do rodiny třetí přírůstek.
Čím se zabýváte vedle rodinných povinností?
Snažím se hodně číst. Denně kupuju troje noviny, abych se dostal k informacím, které mi kvůli zaneprázdnění tenisem unikaly.
Co vás v novinách zajímá? Burza jako Tomáše Šmída?
Skoro všechno. Politika, ekonomika, sport i vraždy. Snad jenom inzertní rubriku zaměstnání nečtu. A když chci vědět něco o burze nebo světové ekonomice, spíš zapnu internet. Jsem na něm každý den, hledám informace o NHL, NBA a také si elektronickou poštou dopisuji s přáteli.
A kromě shánění informací?
Sem tam nějaká ta kultura, kino, divadlo, nedávno vánoční koncert Petra Dvorského. Nehledejte nic zvláštního. Vedu normální život, i když samozřejmě nemusím ráno brzy vstávat nebo čekat na výplatu jako lidé v ČKD.
SLIVOVICE NENÍ TABU
Co si dopřáváte z dříve zakázaných věcí?
O hodně méně spím. Býval jsem v posteli v deset, teď nejdříve o půlnoci. Životospráva u mě neexistuje. Jím a piju, co chci. Týdny se třeba nedotknu alkoholu, ale pak přijde příjemný večer, známí na návštěvě nebo něco dobrého v televizi, a já klidně vypiju lahev slivovice.
Jako tenista jste říkal, že chcete být u toho, až vaše dcera půjde do školy. Jaké to bylo?
Působivé. Když jsem přišel se ženou poprvé do dceřiny třídy, zůstali jsme bázlivě stát v rohu, ani jsme si nesedli do lavice.
Chodíte na třídní schůzky?
Zatím byla jedna, a tu jsme propásli.
Jak to?
My zrovna na ten den měli lístky do Národního divadla na Sluhu dvou pánů, dlouhodobě vyprodané představení, a tak jsme dali přednost kultuře. Další schůzky už ale nevynecháme.
Jak moc vám tenis chybí?
Vůbec ne. Někdy mě to až zaráží, ale na tenis si často ani nevzpomenu. Dal jsem si termín: až do jara nechci přemýšlet o své budoucnosti. Teprve pak uvidím, co budu dělat.
Co návrat k tenisu? V září vám vyprší roční trest, mohl byste znovu hrát turnaje.
Upřímně řečeno, já se takovými myšlenkami nezabývám. Ano, byl bych schopen hrát tenis mnohem déle. I teď bych se asi uměl vrátit. Co se těla týče, nemám problém. Ale můj tenis byl vždy určován motivací, srdcem a čistou hlavou. A nevím, co bych měl ještě dokazovat. I kdybych chtěl zase hrát, budu limitován věkem. V lednu mi bude dvaatřicet, zbýval by mi rok dva. Věřím, že bych svedl vrátit se do první světové dvacítky, ale proč bych měl zase trénovat jako dřív? Je pravda, že mě mnoho lidí, jako třeba Tomáš Šmíd nebo Jan Kodeš, přemlouvá, abych se vrátil. Dávám tomu ale malou šanci, i když vyloučit nemohu nic.
CHTĚLA HO SELEŠOVÁ
Dostal jste nabídky na trénování?
Ty už přicházely v době, kdy jsem ještě hrál a měl problémy s třísly. V létě mě kontaktovali z manažerské společnosti IMG, jestli bych nechtěl trénovat Moniku Selešovou. Dokonce jsme o tom mluvili i přímo spolu. Jenže já trénovat nechci. Teď, když starší dcera začala chodit do školy, si už nemůžu dovolit zase cestovat, odjet na tři měsíce a nevidět rodinu.
A co nabídka dělat ředitele turnaje Czech Open?
Přišel s tím můj bývalý trenér Tomáš Petera, který teď pracuje pro tenisový svaz. Řekl jsem, že bych mohl nějak pomoci, ale ještě není nic hotovo. Nejde o to, jestli bude chtít jenom svaz, ale hlavně jestli se do toho bude chtít také mně. Nejdůležitější je, aby se vůbec nějaký turnaj konal, aby se na něj našly peníze. Nerad bych, aby se pak snesla kritika na mou hlavu a hned mě vykopli. To nemám zapotřebí.
Kdy musí být o turnaji a řediteli jasno?
O turnaji do začátku roku a o řediteli do konce března.
Mluvilo se o vás také v souvislosti s kapitánstvím v Davisově poháru.
To je předčasné. Abych to dělal, nejdříve potřebuju, aby nynější hráčská generace odešla. Bojovali jsme spolu, mohou být mezi námi některé věci z minulosti, prostě chyběl by věkový rozdíl a z toho vyplývající generační respekt mezi kapitánem a hráči.
A co dělat tenisového funkcionáře?
Musím myslet na to, abych pomáhal, a nikoli škodil. Funkcionáře dělat nechci, v tom je moc politiky.
Platí i ve vašem případě, že všechno zlé bylo k něčemu dobré? Že odchod z tenisu, uspíšený aférou, vám pomohl objevit normální život?
Kdybych věděl, jak sladký ten život je, odešel bych o hodně dříve. To, že odchod nebyl podle mých představ, jsem ale nikdy neskrýval.
Není vám líto, že jste nesehrál žádný rozlučkový zápas?
Byly plány udělat to při prosincové exhibici McEnroea v Praze, organizované klubem z Prostějova. Jenže pak mi to představili tak, že bych tam hrál jaksi rámcově, kdyby zbyl čas a prostor po McEnroeovi. Že by mi snad sehnali nějakého soupeře, dali pohár a pusu. To vůči mně nebylo korektní.
Proti komu byste se chtěl rozloučit?
Kdyby to už muselo být, tak bych hrál se dvěma tenisty, k nimž jsem měl během kariéry nejblíž - s Borisem Beckerem a Stefanem Edbergem. Ale živ budu i bez rozlučky.
Je to rok, co se vaše aféra s dopingem ve Wimbledonu 1998 dostala na veřejnost. Dá se k tomu říci něco nového?
Snad jen to, že je zajímavé, kolik přibylo případů, v nichž mají světoví sportovci problémy s nandrolonem. Walker, Baumann, Christie, Otteyová. A rovněž je zajímavé, že za všechny tyto obviněné atlety se postavily národní sportovní svazy. Za mě ne.
A nové věci z vašeho osobního hlediska? Co k tomu říci nového?
Nemám důvod lhát. Já jsem nikdy nic nebral. Jenže ptám se: zajímá můj případ vůbec ještě někoho? Myslím si, že už ne. Já se o svůj případ přestal zajímat vlastně už letos v lednu. Poznal jsem, že nemám šanci vyhrát. U soudu jsem stál jako nahý proti dobře vyzbrojené armádě. Co se mnou chtěli udělat, to se jim povedlo. Mohl jsem bojovat, přesvědčený o své pravdě, ale nepomohlo to. Jediné, za co se modlím, aby mě jednou z toho všeho očistili a sebrali mi černé znamení, které mi nepatří.
MOHL JSEM BÝT OBĚŤ
Jak si tedy vysvětlujete, že se ve vašem těle našel nandrolon?
Mluvíme o nandrolonu, ale ta látka byla nějaká odvozenina a přísahám na své děti, že dodnes nevím, co mi to vlastně našli, jak se to přesně jmenovalo. A moje teorie? Prý existuje jedenáct způsobů, jak se do člověka může dostat zakázaná látka, a deset z nich je nevědomých. Já si každopádně injekce nepíchal. Co tedy zbývá? Nápoje mi míchal trenér, mohl mi tam něco hodit, ale proč by to proboha dělal? Jeden nesmysl. Před čtvrtfinále Wimbledonu s Henmanem, po kterém mi to našli, jsem šel do restaurace. Někdo mi mohl něco hodit do jídla. Ale znovu se ptám, proč? Další nesmysl. Nebo že by mi doktor dal něco, co dát neměl? Zase nesmysl. Lidi kolem sebe jsem vyloučil, tak kde mám pátrat?
Nějaké vysvětlení přece mít musíte.
Je zvláštní, že se to stalo nedlouho poté, co byly tři mezinárodní sportovní federace včetně tenisové kritizovány za liknavý postoj vůči dopingovým kontrolám. Snadno se pak mohu domnívat, že jsem byl vybrán jako obětní beránek. Pasovalo by to přesně. Zrovna jsem vyhrál grandslam, malá ryba jsem nebyl, ale na druhou stranu už mi bylo třicet, v tenise mi už moc času nezbývalo, a ještě jsem pocházel z východního bloku...
Dva měsíce před Wimbledonem jste dostal nějaké injekce do zad v Monte Carlu. Tady jste nebádal?
Těch injekcí bylo čtrnáct. Právě od turnaje v Monte Carlu mám evidovány všechny léky, které jsem snědl, ale co v nich konkrétně bylo, to vědí jen lidé, kteří mi je dávali.
Proč existuje evidence zrovna od Monte Carla?
Protože předtím jsem žádný zdravotní problém neměl. Po vítězství na Australian Open mě sice bolela záda, ale tenkrát jsem ještě nic nebral. Až teprve v Monte Carlu.
S dodatečným vynesením roční distance přišla v srpnu zpráva, že máte vrátit asi 660 000 dolarů, které jste prý vydělal od onoho pozitivního testu. Není to moc na to, že jste téměř nevyhrával?
Nevím. Nepočítal jsem to. Nějaké vyrovnání bude muset být, ale to jde mimo mě. Rozpoutaly se slovní hříčky, které jenom stojí peníze.
Platí u vás "sejde z očí, sejde z mysli"?
Nemám ten pocit. Myslím, že jsem měl určité charisma, díky němuž si mě lidé stále pamatují. Třeba mě teď pozvali jako jediného nehrajícího tenistu na exhibici do rakouského St. Antonu. Nikdo mi neupře, že jsem byl druhý na světě a vyhrál grandslam.
Odvrátili se od vás přátelé?
Vždycky jsem žil v uzavřeném kruhu. Hlídal jsem si soukromí, koho si k sobě pustit. Tihle přátelé se nezměnili.
Jaký je to pocit, nemuset do konce života pracovat?
Takový pocit já nemám. Kdybych už nikdy nic nedělal, zabilo by mě to. Je ale pravda, že momentálně nejsem schopen přinutit se cokoli dělat. Potřeboval bych se hýbat, běhat, cvičit, ale nedělám nic. Mozoly nemám a tu zhoubnost nicnedělání už pomalu na sobě vidím.
Cestování vás už asi neláká.
To je pravda. Jsem rád, že nikam nemusím. Balit se každý týden bylo opravdu hrozné. Nedávno jsem měl jet do Hannoveru, ale onemocněl jsem, což mi přišlo vhod. Nebo když si představím současný humbuk kolem roku 2000 a počítačových problémů, a já bych zrovna v tuhle dobu měl jako každý rok předtím letět na turnaje do Austrálie? Děkuji pěkně.
ŠKOLA NELÁKÁ
Nechcete začít studovat jako Jaromír Jágr?
Nerad bych, aby to dopadlo jako na sportovním gymnáziu. Něco si nabiflujete a modlíte se, abyste dostali zrovna tuhle otázku. Takhle si doplnění vzdělání nepředstavuju. Když mě bude zajímat účetnictví, tak si udělám kurs, abych tam byl platný pro to, co umím, ne díky tomu, kdo jsem. Jinak mám hotov čtvrtý ročník gymnázia a chybí mi právě jen ta maturita. Těsně před ní jsem se totiž rozhodl pro vojnu a profesionální tenis.
Jaké je vlastně uplatnění bývalých tenistů?
Těžko říci. Do školy moc nechodili, pro společnost jsou nula. Do byznysu nás jako tenisty vezmou proto, že máme peníze, ale jinak tam budeme spíš jako batoh. Proto se tenisté a sportovci vůbec většinou znovu vracejí ke svému sportu.
Snažili se někdy lidé využít vašeho bohatství?
Jednou jsem udělat tu chybu, že jsem veřejně prezentoval šek na 25 000 dolarů pro Pavla Gazdu, tenistu, který při autonehodě přišel o nohu. Obešel jsem hráče, každý něco slíbil, ale peníze dal kromě mě jenom Cyrda Suk. On pět tisíc, já dvacet. Vyřídit to měl můj bývalý manažer Martin Reiss. Po roce se ale dovím, jaký jsem syčák, protože peníze předány nebyly. Naštěstí v té době měla nějaké Reissovy peníze moje manažerská agentura ProServ, tak jsme je Gazdovi předali.
Bylo to trapné. Zařekl jsem se, že už nikdy nebudu nic takového dělat veřejně. Pokud Korda něco někam dá, nebude se o tom vědět.
AMERIKA JISTOTOU
A jiné zlé úmysly?
Když cítím, že mě lidé využívají proto, aby se díky mně někam dostali, tak se rychle stáhnu. Spálil jste se někdy investičně? To není nic nenormálního, udělat chybu. Nebylo jich málo. Kolikrát jsem si třeba koupil věc, kterou bych po zaplacení nejraději hned vyhodil oknem.
A co větší investice?
Jako že jsem někam dal peníze a ono to lehlo? V tom jsem se snažil být obezřetný. Pokud jsem něco takového udělal, dopadlo to solidně.
Věříte na peníze v bance, nebo někde jinde?
Jedny ze svých nejlepších investicí jsem udělal, když jsem si pořídil domy v Praze a v Americe. Investice do soukromí, do pohodlí a klidu nemůže být nikdy špatná.
Ten dům na Floridě v Bradentonu máte jako rezervu?
Sám nevím, kde moje rodina skončí, co budu dělat, kde se usadíme. Takové místo se může hodit.
Máte rád luxusní auta?
Já je nikdy pořádně nevyužil. Když hrajete tenis, koupíte si bourák, ale většinu roku jste někde pryč a s autem najedete třeba jen dva tisíce kilometrů za rok. Proč si ho tedy pořizovat?
Co ale vaše porsche?
To byl speciální dárek k mým třicátinám. To auto už nebudou vyrábět. Je to klasický model, o který budu pečovat a jednou si z něj udělám krásného veterána.
Čím jinak jezdíte?
Teď jsem jezdil po Praze máminým golfem. Všude jsem zaparkoval a neukradli mi ho.
S LENDLEM NA GOLF ?
Prý vás vábí Ivan Lendl, abyste hrál v USA golfové turnaje celebrit jako on?
Musel bych mít jednomístný handicap, což by takový problém nebyl. S Ivanem jsme se o tom bavili jen nezávazně. Pomohl by mi dostat se do turnajů, ale prý jestli by mi nevadilo, že bych končil poslední. Oni totiž ti bývalí sportovci hrají skoro tak dobře jako golfoví profesionálové. Problém je, že já nikdy golf netrénoval. Teď jsem měl první dvě hodiny s profesionálem Petrem Mrůzkem. Na jednu stranu je to lákadlo, zmizet na dva měsíce do Ameriky a dřít golf, na druhou bych ale nedokázal tak jako Lendl trénovat od rána do večera. Vždyť jsem sotva skončil s tenisem.
Není vám smutno z toho, že po vašem odchodu je nejlepší český tenista na 42. místě světového žebříčku?
Musíme to brát jako realitu. Někdo říká, že to s českým tenisem špatné není, ale já bych řekl, že docela je. Veřejnost je přece zvyklá mít pořád někoho v první desítce nebo dvacítce. Uznávám, že jakékoli umístění na žebříčku je úspěch. Vezměte si, že jste třeba 150. z celého světa. Jenže pro lidi je dnes třicáté místo na světě nezajímavé.
Co byste v tenise změnil, kdybyste mohl?
Nenechal bych odejít hlavního sponzora z pražského turnaje ATP.
Myslíte, že to bylo tolik zásadní pro český tenis?
Možná ne, ale možná také ano. Tenis bez velkého sponzora každopádně nemá existenční jistotu. Když jsou peníze, může se plánovat a stavět. Bez sponzorů ale nemáte ani základní kámen, výkladní skříň, a bez ní zase nemůže tenis nic nabídnout. I takové Rusko nebo Rumunsko se mohou chlubit turnajem ATP.
Nerostou nám velcí hráči jako dříve. Ubyla motivace?
Dnes hlavně nemůžete tenisty do ničeho nutit. Když jsme se nevrátili včas se Sukem z turnaje v cizině, vzali nám na půl roku stravování ve středisku vrcholového sportu a hrozili, že nám seberou i pasy. Jak ale hrozit dneska, když se může všechno?
Chtěl byste něco v životě udělat jinak?
Beru vše tak, jaké to bylo. Ale obětoval bych pár dní života za to, abych zjistil, kdo mě s tím dopingem "udělal". Když jsem se to dověděl, říkal jsem si, že bych ho nechal být. Ale dnes bych ho asi zabil. Přineslo mi to jenom problémy.
Párkrát jsem si přes léto zahrál s mladým Petrem Kralertem, ale z jeho strany se to nějak zvrtlo, ke své chybě mě málo využíval. K tomu mě požádal prostějovský Jarda Navrátil, jestli bych si nezatrénoval s Radkem Štěpánkem, když bude v Praze. To bylo všechno. Žádný dril jako dřív. I když musím přiznat, že to bez tenisu bylo někdy náročnější než kdysi. Člověk najednou zjistí, že se dvěma malými dětmi je volného času pramálo. A v červenci čekáme do rodiny třetí přírůstek.
Čím se zabýváte vedle rodinných povinností?
Snažím se hodně číst. Denně kupuju troje noviny, abych se dostal k informacím, které mi kvůli zaneprázdnění tenisem unikaly.
Co vás v novinách zajímá? Burza jako Tomáše Šmída?
Skoro všechno. Politika, ekonomika, sport i vraždy. Snad jenom inzertní rubriku zaměstnání nečtu. A když chci vědět něco o burze nebo světové ekonomice, spíš zapnu internet. Jsem na něm každý den, hledám informace o NHL, NBA a také si elektronickou poštou dopisuji s přáteli.
A kromě shánění informací?
Sem tam nějaká ta kultura, kino, divadlo, nedávno vánoční koncert Petra Dvorského. Nehledejte nic zvláštního. Vedu normální život, i když samozřejmě nemusím ráno brzy vstávat nebo čekat na výplatu jako lidé v ČKD.
SLIVOVICE NENÍ TABU
Co si dopřáváte z dříve zakázaných věcí?
O hodně méně spím. Býval jsem v posteli v deset, teď nejdříve o půlnoci. Životospráva u mě neexistuje. Jím a piju, co chci. Týdny se třeba nedotknu alkoholu, ale pak přijde příjemný večer, známí na návštěvě nebo něco dobrého v televizi, a já klidně vypiju lahev slivovice.
Jako tenista jste říkal, že chcete být u toho, až vaše dcera půjde do školy. Jaké to bylo?
Působivé. Když jsem přišel se ženou poprvé do dceřiny třídy, zůstali jsme bázlivě stát v rohu, ani jsme si nesedli do lavice.
Chodíte na třídní schůzky?
Zatím byla jedna, a tu jsme propásli.
Jak to?
My zrovna na ten den měli lístky do Národního divadla na Sluhu dvou pánů, dlouhodobě vyprodané představení, a tak jsme dali přednost kultuře. Další schůzky už ale nevynecháme.
Jak moc vám tenis chybí?
Vůbec ne. Někdy mě to až zaráží, ale na tenis si často ani nevzpomenu. Dal jsem si termín: až do jara nechci přemýšlet o své budoucnosti. Teprve pak uvidím, co budu dělat.
Co návrat k tenisu? V září vám vyprší roční trest, mohl byste znovu hrát turnaje.
Upřímně řečeno, já se takovými myšlenkami nezabývám. Ano, byl bych schopen hrát tenis mnohem déle. I teď bych se asi uměl vrátit. Co se těla týče, nemám problém. Ale můj tenis byl vždy určován motivací, srdcem a čistou hlavou. A nevím, co bych měl ještě dokazovat. I kdybych chtěl zase hrát, budu limitován věkem. V lednu mi bude dvaatřicet, zbýval by mi rok dva. Věřím, že bych svedl vrátit se do první světové dvacítky, ale proč bych měl zase trénovat jako dřív? Je pravda, že mě mnoho lidí, jako třeba Tomáš Šmíd nebo Jan Kodeš, přemlouvá, abych se vrátil. Dávám tomu ale malou šanci, i když vyloučit nemohu nic.
CHTĚLA HO SELEŠOVÁ
Dostal jste nabídky na trénování?
Ty už přicházely v době, kdy jsem ještě hrál a měl problémy s třísly. V létě mě kontaktovali z manažerské společnosti IMG, jestli bych nechtěl trénovat Moniku Selešovou. Dokonce jsme o tom mluvili i přímo spolu. Jenže já trénovat nechci. Teď, když starší dcera začala chodit do školy, si už nemůžu dovolit zase cestovat, odjet na tři měsíce a nevidět rodinu.
A co nabídka dělat ředitele turnaje Czech Open?
Přišel s tím můj bývalý trenér Tomáš Petera, který teď pracuje pro tenisový svaz. Řekl jsem, že bych mohl nějak pomoci, ale ještě není nic hotovo. Nejde o to, jestli bude chtít jenom svaz, ale hlavně jestli se do toho bude chtít také mně. Nejdůležitější je, aby se vůbec nějaký turnaj konal, aby se na něj našly peníze. Nerad bych, aby se pak snesla kritika na mou hlavu a hned mě vykopli. To nemám zapotřebí.
Kdy musí být o turnaji a řediteli jasno?
O turnaji do začátku roku a o řediteli do konce března.
Mluvilo se o vás také v souvislosti s kapitánstvím v Davisově poháru.
To je předčasné. Abych to dělal, nejdříve potřebuju, aby nynější hráčská generace odešla. Bojovali jsme spolu, mohou být mezi námi některé věci z minulosti, prostě chyběl by věkový rozdíl a z toho vyplývající generační respekt mezi kapitánem a hráči.
A co dělat tenisového funkcionáře?
Musím myslet na to, abych pomáhal, a nikoli škodil. Funkcionáře dělat nechci, v tom je moc politiky.
Platí i ve vašem případě, že všechno zlé bylo k něčemu dobré? Že odchod z tenisu, uspíšený aférou, vám pomohl objevit normální život?
Kdybych věděl, jak sladký ten život je, odešel bych o hodně dříve. To, že odchod nebyl podle mých představ, jsem ale nikdy neskrýval.
Není vám líto, že jste nesehrál žádný rozlučkový zápas?
Byly plány udělat to při prosincové exhibici McEnroea v Praze, organizované klubem z Prostějova. Jenže pak mi to představili tak, že bych tam hrál jaksi rámcově, kdyby zbyl čas a prostor po McEnroeovi. Že by mi snad sehnali nějakého soupeře, dali pohár a pusu. To vůči mně nebylo korektní.
Proti komu byste se chtěl rozloučit?
Kdyby to už muselo být, tak bych hrál se dvěma tenisty, k nimž jsem měl během kariéry nejblíž - s Borisem Beckerem a Stefanem Edbergem. Ale živ budu i bez rozlučky.
Je to rok, co se vaše aféra s dopingem ve Wimbledonu 1998 dostala na veřejnost. Dá se k tomu říci něco nového?
Snad jen to, že je zajímavé, kolik přibylo případů, v nichž mají světoví sportovci problémy s nandrolonem. Walker, Baumann, Christie, Otteyová. A rovněž je zajímavé, že za všechny tyto obviněné atlety se postavily národní sportovní svazy. Za mě ne.
A nové věci z vašeho osobního hlediska? Co k tomu říci nového?
Nemám důvod lhát. Já jsem nikdy nic nebral. Jenže ptám se: zajímá můj případ vůbec ještě někoho? Myslím si, že už ne. Já se o svůj případ přestal zajímat vlastně už letos v lednu. Poznal jsem, že nemám šanci vyhrát. U soudu jsem stál jako nahý proti dobře vyzbrojené armádě. Co se mnou chtěli udělat, to se jim povedlo. Mohl jsem bojovat, přesvědčený o své pravdě, ale nepomohlo to. Jediné, za co se modlím, aby mě jednou z toho všeho očistili a sebrali mi černé znamení, které mi nepatří.
MOHL JSEM BÝT OBĚŤ
Jak si tedy vysvětlujete, že se ve vašem těle našel nandrolon?
Mluvíme o nandrolonu, ale ta látka byla nějaká odvozenina a přísahám na své děti, že dodnes nevím, co mi to vlastně našli, jak se to přesně jmenovalo. A moje teorie? Prý existuje jedenáct způsobů, jak se do člověka může dostat zakázaná látka, a deset z nich je nevědomých. Já si každopádně injekce nepíchal. Co tedy zbývá? Nápoje mi míchal trenér, mohl mi tam něco hodit, ale proč by to proboha dělal? Jeden nesmysl. Před čtvrtfinále Wimbledonu s Henmanem, po kterém mi to našli, jsem šel do restaurace. Někdo mi mohl něco hodit do jídla. Ale znovu se ptám, proč? Další nesmysl. Nebo že by mi doktor dal něco, co dát neměl? Zase nesmysl. Lidi kolem sebe jsem vyloučil, tak kde mám pátrat?
Nějaké vysvětlení přece mít musíte.
Je zvláštní, že se to stalo nedlouho poté, co byly tři mezinárodní sportovní federace včetně tenisové kritizovány za liknavý postoj vůči dopingovým kontrolám. Snadno se pak mohu domnívat, že jsem byl vybrán jako obětní beránek. Pasovalo by to přesně. Zrovna jsem vyhrál grandslam, malá ryba jsem nebyl, ale na druhou stranu už mi bylo třicet, v tenise mi už moc času nezbývalo, a ještě jsem pocházel z východního bloku...
Dva měsíce před Wimbledonem jste dostal nějaké injekce do zad v Monte Carlu. Tady jste nebádal?
Těch injekcí bylo čtrnáct. Právě od turnaje v Monte Carlu mám evidovány všechny léky, které jsem snědl, ale co v nich konkrétně bylo, to vědí jen lidé, kteří mi je dávali.
Proč existuje evidence zrovna od Monte Carla?
Protože předtím jsem žádný zdravotní problém neměl. Po vítězství na Australian Open mě sice bolela záda, ale tenkrát jsem ještě nic nebral. Až teprve v Monte Carlu.
S dodatečným vynesením roční distance přišla v srpnu zpráva, že máte vrátit asi 660 000 dolarů, které jste prý vydělal od onoho pozitivního testu. Není to moc na to, že jste téměř nevyhrával?
Nevím. Nepočítal jsem to. Nějaké vyrovnání bude muset být, ale to jde mimo mě. Rozpoutaly se slovní hříčky, které jenom stojí peníze.
Platí u vás "sejde z očí, sejde z mysli"?
Nemám ten pocit. Myslím, že jsem měl určité charisma, díky němuž si mě lidé stále pamatují. Třeba mě teď pozvali jako jediného nehrajícího tenistu na exhibici do rakouského St. Antonu. Nikdo mi neupře, že jsem byl druhý na světě a vyhrál grandslam.
Odvrátili se od vás přátelé?
Vždycky jsem žil v uzavřeném kruhu. Hlídal jsem si soukromí, koho si k sobě pustit. Tihle přátelé se nezměnili.
Jaký je to pocit, nemuset do konce života pracovat?
Takový pocit já nemám. Kdybych už nikdy nic nedělal, zabilo by mě to. Je ale pravda, že momentálně nejsem schopen přinutit se cokoli dělat. Potřeboval bych se hýbat, běhat, cvičit, ale nedělám nic. Mozoly nemám a tu zhoubnost nicnedělání už pomalu na sobě vidím.
Cestování vás už asi neláká.
To je pravda. Jsem rád, že nikam nemusím. Balit se každý týden bylo opravdu hrozné. Nedávno jsem měl jet do Hannoveru, ale onemocněl jsem, což mi přišlo vhod. Nebo když si představím současný humbuk kolem roku 2000 a počítačových problémů, a já bych zrovna v tuhle dobu měl jako každý rok předtím letět na turnaje do Austrálie? Děkuji pěkně.
ŠKOLA NELÁKÁ
Nechcete začít studovat jako Jaromír Jágr?
Nerad bych, aby to dopadlo jako na sportovním gymnáziu. Něco si nabiflujete a modlíte se, abyste dostali zrovna tuhle otázku. Takhle si doplnění vzdělání nepředstavuju. Když mě bude zajímat účetnictví, tak si udělám kurs, abych tam byl platný pro to, co umím, ne díky tomu, kdo jsem. Jinak mám hotov čtvrtý ročník gymnázia a chybí mi právě jen ta maturita. Těsně před ní jsem se totiž rozhodl pro vojnu a profesionální tenis.
Jaké je vlastně uplatnění bývalých tenistů?
Těžko říci. Do školy moc nechodili, pro společnost jsou nula. Do byznysu nás jako tenisty vezmou proto, že máme peníze, ale jinak tam budeme spíš jako batoh. Proto se tenisté a sportovci vůbec většinou znovu vracejí ke svému sportu.
Snažili se někdy lidé využít vašeho bohatství?
Jednou jsem udělat tu chybu, že jsem veřejně prezentoval šek na 25 000 dolarů pro Pavla Gazdu, tenistu, který při autonehodě přišel o nohu. Obešel jsem hráče, každý něco slíbil, ale peníze dal kromě mě jenom Cyrda Suk. On pět tisíc, já dvacet. Vyřídit to měl můj bývalý manažer Martin Reiss. Po roce se ale dovím, jaký jsem syčák, protože peníze předány nebyly. Naštěstí v té době měla nějaké Reissovy peníze moje manažerská agentura ProServ, tak jsme je Gazdovi předali.
Bylo to trapné. Zařekl jsem se, že už nikdy nebudu nic takového dělat veřejně. Pokud Korda něco někam dá, nebude se o tom vědět.
AMERIKA JISTOTOU
A jiné zlé úmysly?
Když cítím, že mě lidé využívají proto, aby se díky mně někam dostali, tak se rychle stáhnu. Spálil jste se někdy investičně? To není nic nenormálního, udělat chybu. Nebylo jich málo. Kolikrát jsem si třeba koupil věc, kterou bych po zaplacení nejraději hned vyhodil oknem.
A co větší investice?
Jako že jsem někam dal peníze a ono to lehlo? V tom jsem se snažil být obezřetný. Pokud jsem něco takového udělal, dopadlo to solidně.
Věříte na peníze v bance, nebo někde jinde?
Jedny ze svých nejlepších investicí jsem udělal, když jsem si pořídil domy v Praze a v Americe. Investice do soukromí, do pohodlí a klidu nemůže být nikdy špatná.
Ten dům na Floridě v Bradentonu máte jako rezervu?
Sám nevím, kde moje rodina skončí, co budu dělat, kde se usadíme. Takové místo se může hodit.
Máte rád luxusní auta?
Já je nikdy pořádně nevyužil. Když hrajete tenis, koupíte si bourák, ale většinu roku jste někde pryč a s autem najedete třeba jen dva tisíce kilometrů za rok. Proč si ho tedy pořizovat?
Co ale vaše porsche?
To byl speciální dárek k mým třicátinám. To auto už nebudou vyrábět. Je to klasický model, o který budu pečovat a jednou si z něj udělám krásného veterána.
Čím jinak jezdíte?
Teď jsem jezdil po Praze máminým golfem. Všude jsem zaparkoval a neukradli mi ho.
S LENDLEM NA GOLF ?
Prý vás vábí Ivan Lendl, abyste hrál v USA golfové turnaje celebrit jako on?
Musel bych mít jednomístný handicap, což by takový problém nebyl. S Ivanem jsme se o tom bavili jen nezávazně. Pomohl by mi dostat se do turnajů, ale prý jestli by mi nevadilo, že bych končil poslední. Oni totiž ti bývalí sportovci hrají skoro tak dobře jako golfoví profesionálové. Problém je, že já nikdy golf netrénoval. Teď jsem měl první dvě hodiny s profesionálem Petrem Mrůzkem. Na jednu stranu je to lákadlo, zmizet na dva měsíce do Ameriky a dřít golf, na druhou bych ale nedokázal tak jako Lendl trénovat od rána do večera. Vždyť jsem sotva skončil s tenisem.
Není vám smutno z toho, že po vašem odchodu je nejlepší český tenista na 42. místě světového žebříčku?
Musíme to brát jako realitu. Někdo říká, že to s českým tenisem špatné není, ale já bych řekl, že docela je. Veřejnost je přece zvyklá mít pořád někoho v první desítce nebo dvacítce. Uznávám, že jakékoli umístění na žebříčku je úspěch. Vezměte si, že jste třeba 150. z celého světa. Jenže pro lidi je dnes třicáté místo na světě nezajímavé.
Co byste v tenise změnil, kdybyste mohl?
Nenechal bych odejít hlavního sponzora z pražského turnaje ATP.
Myslíte, že to bylo tolik zásadní pro český tenis?
Možná ne, ale možná také ano. Tenis bez velkého sponzora každopádně nemá existenční jistotu. Když jsou peníze, může se plánovat a stavět. Bez sponzorů ale nemáte ani základní kámen, výkladní skříň, a bez ní zase nemůže tenis nic nabídnout. I takové Rusko nebo Rumunsko se mohou chlubit turnajem ATP.
Nerostou nám velcí hráči jako dříve. Ubyla motivace?
Dnes hlavně nemůžete tenisty do ničeho nutit. Když jsme se nevrátili včas se Sukem z turnaje v cizině, vzali nám na půl roku stravování ve středisku vrcholového sportu a hrozili, že nám seberou i pasy. Jak ale hrozit dneska, když se může všechno?
Chtěl byste něco v životě udělat jinak?
Beru vše tak, jaké to bylo. Ale obětoval bych pár dní života za to, abych zjistil, kdo mě s tím dopingem "udělal". Když jsem se to dověděl, říkal jsem si, že bych ho nechal být. Ale dnes bych ho asi zabil. Přineslo mi to jenom problémy.
 Korda: Věřím jedinému, že jsem nevinen. |
