Na začátku měsíce vešel ve známost jako jeden z iniciátorů odstoupení ministra kultury Antonína Staňka a před pár dny zahajoval v Ostravě v jeden den dvojvýstavu, v Divadle Antonína Dvořáka a v Galerie Dole v klubu Fiducia.
„Ostrava a já, to je logické spojení, působil jsem v ní až do roku 1983. Bydlel jsem v ní, poznal tady svou ženu a narodila se mi v ní první dcera. Pracoval jsem v Ostravě s lidmi, kteří mě zajímali, seznámil jsem se s těmi důležitými osobnostmi, jako je třeba fotograf Viktor Kolář a další. Později k mým přátelům přibyli Jiří Surůvka a Petr Lysáček a mnoho jiných. Svým způsobem mi Ostrava přirostla k srdci. Jednou za čas je dobré si to připomenout,“ uvedl před vernisáží v divadle.
V dřívější době neslo název Divadlo Zdeňka Nejedlého, jedné z ikon socialistické doby. Tehdy se formoval mladý výtvarník ještě coby divadelní kulisák, kam zamířil po střední škole.
„Jaká byla Ostrava v době mého pobytu? Pro mě o to více drsnější, protože jsem do ní přišel z úplně jiného prostředí, ze severu Čech. Úplně jiná atmosféra, jiné prostředí, zvláště proto, že jsem navíc přišel na strojní průmyslovku do Vítkovic. Tento střet byl pro mě podmíněn rozjitřeným vnímáním mladého kluka. I když to zní jako klišé, postupně jsem si zvykl. Nevěděl jsem, zda odtud odejdu, nebo ne, průběžně jsem dělal zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Pak následoval odchod na vojnu a poté mě čekalo místo kulisáka v Divadle Petra Bezruče. Nakonec bylo mé usilování o AVU úspěšné a byla možnost dát Ostravě vale. Přesto ani tehdy nebylo mé pouto s Ostravou přerušeno, protože v ní žili rodiče od manželky. Navštěvovali jsme je, bráchu v Krnově, ségru po cestě v Olomouci,“ vypráví Jiří David.
Osudové setkání
Jaká byla tehdejší výtvarná scéna? „Pro mě tady existoval jediný zásadní člověk, se kterým jsem se stýkal a který mě připravil na mou současnou situaci, a tím je Eduard Halberštát. Figura a klíčová postava, pro mě naprosto zásadní ve smyslu mého prozření, co to umění je a jestli ho lze nějak vnímat. Společně s Antonínem Střížkem jsme navštěvovali místní výtvarný kroužek u zoologické zahrady, nad Bazalama. S Tondou jsme samozřejmě blbli a dělali tady snad první performance, když jsme ještě tento pojem ani neznali. On mě předešel, ale pak jsme se potkali na akademii v Praze,“ vzpomíná výtvarník.
Jiří David
|
Ostravu tehdy zažil ještě v podobě, kdy se jí říkalo černá. „Černá Ostrava? Samozřejmě, byla černá, potkával jsem v ní horníky, kterým koukaly podmalované oči, což byl nezvyk, protože mi připomínali zmalované holky. Všechno jsem zažíval s místními lidmi. Myslím, že to byla svým způsobem sice nelítostná doba, ale realisticky nelítostná, nic nebylo fiktivní. Lidi, které jsem poznával, i ten svět umění, všichni měli těžký život, který přináší určité chvíle, které musejí zvládat cyničtěji, aby přežili,“ komentuje tehdejší stav společnosti.
Viktor Kolář? Jen obdiv
Když se dostal do Ostravy, měl možnost uvidět místo, ze kterého vzešly jeho ideály.
„Obdivoval jsem už dříve fotografie Viktora Koláře. Pracovali jsme spolu v divadle. To prostředí mělo svou výhodu, existovala možnost mít o něco volnější čas na svoji práci. I když v divadle se někdy také muselo pracovat do noci, takže i tam to bylo dost těžké. Zvláště přestavba kulis. Když si vzpomenu na své začátky, tak musím říci, že těch deset let strávených v Ostravě, navíc v mladém věku, se nedá odbourat. Proto jsem tady,“ říká k nedávno zahájené dvojvýstavě a jedním dechem dodává: „Jinak bych tady nebyl. Do Ostravy se rád vracím, mám v ní hodně známých.“
V Divadle Antonína Dvořáka jsou v těchto dnech k vidění Davidovy konceptuální obrazy.
