Moderátorka a operní pěvkyně Martina Kociánová se v devadesátých letech mnohým divákům zapsala do povědomí jako pohledná a sympatická tvář z televizní obrazovky TV Nova, kde uváděla večerní zprávy. Aspoň tedy dokud nedala přednost operní dráze.
Málokdo si tehdy uvědomoval, že pochází z Ostravy-Radvanic, respektive také z Havířova, kde se narodila a vyrůstala. Momentálně pracuje a bydlí v Praze, ale do Radvanic za rodiči se pravidelně vrací.
Při té příležitosti si vybavuje vzpomínky na idylické dětství. Pověstné nedýchatelné ovzduší v Radvanicích ji tehdy nijak netrápilo.
Martina Kociánová Havířovská rodačka strávila dětství v Ostravě-Radvanicích. Někdejší moderátorka televizních zpráv hostuje v divadlech v Česku, koncertuje doma i v zahraničí a spolupracuje s mnoha hudebními tělesy. Na společných projektech spolupracovala i s Lubomírem Brabcem či Wihanovým kvartetem. Za činnost v oblasti umění dostala v roce 2002 Evropskou cenu Gustava Mahlera. Osobní internetové stránky Martiny Kociánové ZDE. |
„Asi by člověk mohl bydlet kdekoli na světě a vždycky bude nostalgicky vzpomínat na to místo, kde vyrůstal. V jedenácti člověk nevnímal to, že když ráno vstane a podívá se na balkon, tak musí přivřít oči, protože balkon zářil stříbrným popílkem, jako by byl z drahého kovu. Nevnímala jsem ani, že v noci nesmím mít otevřené okno, protože od dvou hodin vypouštělo NHKG (dnešní huť ArcelorMittal - pozn. red.) něco, co nemohlo vypouštět ve dne, a ovzduší páchlo sírou a bylo nedýchatelno,“ vypráví Martina Kociánová.
Děti si hrály na haldách. No a co?
V jedenácti letech si chodila hrát na haldy, k potoku, do opuštěných sadů obírat ovoce a objevovat zbytky kamenných laviček a parků, které kdysi dávno vybudoval hrabě Larisch. „Pravdou ale je, že jsme asi byly jediné děti, které lezly na strom s mokrým hadříkem a otíraly jsme si na stromě třešně, protože byly od mouru. Dětství to nicméně bylo hezké a s dávkou svobody, kterou můj syn už nemá.“
Radvanice nepřišly Martině Kociánové nikdy ponuré. „A to ani v době, kdy jsme se přistěhovali a haldy kolem nebyly zalesněné. Dnes je to jeden velký háj, tehdy to byly černé hromady,“ uvádí velký kontrast proměny.
Vzpomíná i na to, jak si na haldách jako děti hráli a občas spadli do jezírek s podivnou tekutinou.
„Čtrnáct dní jsme pak nosili naftové ‚rukavice či podkolenky‘, které z nás rodiče marně drhnuli. Drželo to jako čert. Přiznám se ale, že se mi tu situaci, ve které místní žijí, nechce moc zlehčovat. Můžeme se usmívat, že tamní lidé už mají takzvaný ‚ostragen‘, ale nic to nemění na tom, že žijí v oblasti, kde je jejich organismus vystaven obrovské zátěži, a zdá se, že je to všem jedno. Kdybych tam zůstala, tak nevím, zda by i mně bylo jedno, že se mnou někdo vede chemickou válku,“ říká Martina Kociánová.
K nejoblíbenějším místům patřil mléčný bar
Jako dítě měla ovšem jiné starosti. Z dětské perspektivy jí přišel idylický také Havířov. „Kolem bývala krásná příroda, rodiče s námi chodili na dlouhé procházky k řece Lučině. Tatínek tam vedl kroužek pro děti, ve kterém je učil poznávat stopy zvěře, poznávat stromy, ptáky po hlase... Mám z toho kusé vzpomínky, ale intenzivní. Navíc jsem tam po letech chodila do tanečních,“ dodává Kociánová.
Ale zpátky k Ostravě. Jako dítě ji zaujaly třeba také pověstné ostravské lanovky. „Vzpomínám si, jak mě překvapilo, že v Ostravě v některých místech byly nad silnicí sítě, aby zachytávaly padající uhlí z vozíků, které ho přepravovaly ve vzduchu. To už je ale opravdu hodně zasunutá vzpomínka. Taky jsme moc nenosili světlé oblečení, protože bývalo kropenaté. To byly ale drobnosti, protože Ostrava byla město s obrovských charizmatem a mně to vše přišlo naprosto normální a skvělé,“ vypráví Kociánová.
K jejím nejoblíbenějším místům v centru města patřila občerstvovací zařízení, mezi nimi vynikal mléčný bar. „Vzpomínám si, že naším určitě nejoblíbenějším podnikem byl mléčný bar na Kuřím rynku v Ostravě. Ruské vejce, rohlík a jahodový koktejl za 7,20 korun. To si pamatuji dodnes. A také kavárny Fénix a Elektra. To už byl opravdu velký svět,“ usmívá se Kociánová.
Ať se lidé z Radvanic mohou zhluboka nadechnout
Ten malý, radvanický, pro ni zase znamenal první filmové zážitky ve zdejším kině: „Na to si vzpomínám velmi dobře... Z jedné strany kino, z druhé knihovna, kam jsem chodila ještě častěji. A o kus dál řeka, kam jsme chodili, když jsme do kina přišli moc brzy. Občas nám paní uvaděčky darovaly i plakát, třeba s Travoltou, když dávali Pomádu. Museli jsme ale počkat, až film přestali dávat a v kině obměňovali vitrínu...“
A jak Martina Kociánová vnímá dnešní Radvanice? „Pozoruji, jak je tam pro lidi velmi těžké sjednotit se a domluvit, i když jde tak trochu ‚o život‘. Přála bych lidem, aby se jednoho dne mohli zhluboka nadechnout,“ dodává Kociánová.
A vzpomínka na závěr? „Vzpomínám si třeba na okamžik, kdy jsem dokonale pochopila, co je to paradox. To když jsem těsně po revoluci viděla hrát na náměstí T. G. Masaryka v Ostravě, ovšem ještě předchozí den to bylo náměstí Lidových milicí, hudbu ministerstva vnitra s trikolorama na klopách skladbu Ach synku, synku. To mě vážně dostalo,“ usmívá se Martina Kociánová.
