V Aténách se v srpnu pokusí splnit si zlatý sen, o který usiluje 15 let. Tak dlouho se pohybuje ve světové špičce.
Proslul jako „ten, který nikdy nevyhrál velký závod“. Mezi soupeři se vystřídaly tři generace, ale šestatřicetiletý bard u nich požívá respektu. Letos jej umocnil nevídanými výkony ve Světovém poháru.
Jak se vám po ránu vstává?
Hrozně. Já nerad vstávám, jsem spáč. Zvlášť když mám před sebou něco náročného.
Je to horší než před čtyřmi lety, v době olympiády v australském Sydney?
Nejhorší je to vždycky na podzim, když se rozjíždím po dovolené. Ale během sezony si zvyknu a zjistím, že zvládám zase všechno a mám z toho dokonce někdy radost.
Takovou, která vás pořád drží u veslování?
Tak. Je to nádherný pocit, když člověk něco dobře zvládne, ať závod, nebo trénink. Samozřejmě mě netěší ta bolest, když pak ležím v posteli.
No právě. Po takovém tréninku dvaceti minutových úseků jako dnes musíte mít přece dost. A co teprve druhý den ráno?
To bolí všechno. A občas se stane, že tělo řekne dost, pak musím v tréninku povolit.
Musíte vypínat častěji než dřív? I teď před olympiádou trénujete běžně třikrát denně, zvládnete za den naveslovat i 40 kilometrů. A máte navíc mladé sparingpartnery, ti vás určitě přinutí vydat se ze všech sil.
To ano. Když jedu sám, tělo si podvědomě povolí, pokud nemůže. Teď to nejde. Trénujeme na hranici možností, takže si tělo řekne možná trošku častěji než dřív.
Po olympiádě v Sydney před čtyřmi roky jste mi řekl: Zkusím veslovat ještě rok, snad dva. Uplynuly čtyři sezony a vy jste tady, dokonce v lepší formě. Po letech vítězíte. Co se s vámi stalo?
Rok po Sydney mi umřel táta, který byl hodně nemocný. Staral jsem se o něj, jak jen to šlo, ale on mi vůbec nepomáhal, nespolupracoval. Neustále jsem byl v pohotovosti na telefonu. Stalo se, že jsem mu ze závodů ve Vídni pár desítek minut před startem sháněl domů pomoc. Pořád jsem byl jednou nohou u něj. Jeho odchod bolel hodně, ale - jak to říct? - uvolnily se mi ruce. Najednou se mi změnil život. Do té doby jsem se tím hodně trápil.
|
Václav Chalupa |
|
■ Profese |
To věřím. Vy jste pověstný tím, jak se staráte o druhé. Vždyť doma máte houf opuštěných koček, ve větší veslařské posádce jste se zase vždy obával, abyste někomu něco nezkazil.
Už je to tak. Když umíral táta, bylo toho na mě už moc a začal jsem docházet k psycholožce. I to mi v poslední době hodně pomohlo. Myslel jsem si, jak jsem silný a na co by mi byl psycholog. Ale to jsem se pletl.
Taky jste prý propadl nadpřirozeným silám.
To ne (směje se). Spolupracoval jsem s numerologem a jeho tipy docela vycházely. Ale říkal jsem si, na co mi to bude dopředu vědět, že se mi nepovede finále mistrovství světa? On mi vysvětlil, že ani horší konstelace čísel neznamená katastrofu, jen jakési varování, abych si dával třeba větší pozor na chyby, že nemám ideální den.
Před čím konkrétně vás varoval?
Jednou jsem třeba v bouřce rozbil loď, když mě ráno předtím upozornil, že hrozí průšvih. Když jsem loď vynášel z vody, něco jako malé tornádo mě nadzvedlo a pak odhodilo.
Ale za vaším letošním pronikavým zrychlením v závodech sotva budou jen psychoanalýza a numerologie...
Trenér Zdeněk Pecka mě po pětadvaceti letech, co vesluju, donutil zásadně změnit model přípravy i techniku veslování.
Co to konkrétně znamená?
Jezdím daleko víc tréninků na rychlost místo vytrvalosti, díky tomu jsem výbušnější a ostatní mi na startu ani později v dráze neujíždějí. A zkrátili jsme po vzoru mých soupeřů tempo v poslední fázi, kdy už loď moc nepohánělo, jen mi ubíralo sílu a zvyšovalo riziko kraba.
Touhle chybou, kdy se nepodaří veslo dobře vytáhnout z vody, jste ztratil minimálně dvě parádně rozjetá světová finále: 1995 v Tampere a 1998 v Kolíně. Pokaždé z toho byl bronz.
Museli jsme s tím něco udělat, v Řecku mají být vlny. Takže kromě nové vyšší lodi by mi právě zkrácení tempa mělo pomoci k tomu, abych takovým potížím předešel. Trvalo mi letos zjara tři útrpné měsíce, než mě trenér donutil tempo předělat, ale povedlo se. Když teď sklouznu do toho starého, úplně cítím, jak mě loď kopne a zastaví se.
Málem jste se však učil úplně nové tempo, ve větší posádce. Prý jste byli s Ondřejem Synkem, vaším prvním českým přemožitelem po mnoha letech, dohodnuti zasednout do dvojskifu. Ale překazil to zákaz. Povězte mi o tom víc.
Najednou jsem uviděl šanci jet o olympijské zlato. Ondra s tím přišel v době, kdy jsem byl nemocný. Jakmile jsem se vyležel a volal Ondrovi do Prahy, že tedy přijedu na trénink, dal mi k telefonu velitele veslařů v Dukle Filipa Koudelu, který to zakázal. Jeho argumenty nebyly nesmyslné: kdyby to nevyšlo, asi bychom se pak mydlili na skifech a jeden z nás by nejel na olympiádu třeba vůbec. Ale mohli jsme to aspoň zkusit.
|
Veslař Chalupa očima svého trenéra Zdeněk Pecka, trenér Václava Chalupy |
To vás muselo nakopnout, ne? Vy, který jste držel české veslování nad vodou dlouhá léta úplně sám, máte teď zakázáno sednout do posádky, která mohla reálně bojovat o olympijské zlato. Přitom jste do ní nechtěl za zásluhy, ale jako nejlepší skifař sezony.
Víte, já už jsem se vlastně smířil s tím, že na tom skifu umřu. Chtěl jsem to zkusit ve větší lodi, ale když to nejde, svět se nezboří. Chci ještě něco dokázat na skifu. A dopředu mě žene i to, že Ondra Synek po mně otevřeně jde, chce mě porazit a já se nechci dát. To vzplanutí do dvojskifa trvalo vlastně jen pár dní a brzy pominulo.
Jak se kolem vás střídají generace soupeřů a kolegů v reprezentaci, máte si vůbec ještě co říct?
V tom myslím problém není. I když ti mladší samozřejmě některé věci vidí jinak než já, třeba holky. Když dost podrobně rozebírají, která a proč se jim líbí, ke mně už to moc nesedí. Můžu nanejvýš říct, jestli je hezká. Oni jsou mladí, svobodní...
Malý kviz: znáte datum olympijského finále?
Má to být sobota, snad 21. srpna? Ale znám datum rozjížďky: v sobotu 14. srpna, den po zahájení her, to vím jistě.
Jak vysoko vlastně míříte v Aténách?
Nejdřív se musím dostat do finále, a to vůbec nebude jednoduché. I slabší soupeři mohou v semifinále hodně kousat. Pro ně je to nejdůležitější závod, chtějí se dostat do finále a tam už jim je jedno, jak dopadnou, zatímco pro mě by finále mělo být samozřejmostí.
Tak jinak. Vsadil jsem sud piva na to, že získáte v Aténách medaili. Zaplatím ho, nebo vypiju?
Vyhrát může kdokoliv, já bych byl šťastný i za bronz.
Nevěřím. Vy nechcete zlato?
Ano, chci vyhrát. Natrénováno mám, takhle těžké tréninky jako teď jsem loni touhle dobou nezvládal. Měl jsem vystřílený prach. Letos si věřím.
A kdyby to nevyšlo, pojedete na hry do Pekingu za čtyři roky, až vám bude čtyřicet?
No to už snad ne!
Dále čtěte:
Proč si světový skifař platí učitele kytary
