Vy jako předseda Českého klubu olympioniků asi rád podobná setkání organizujete, je to tak?
Samozřejmě, máme je pravidelně dvakrát v roce. Jedno podzimní setkání a pak i vánoční, které je takové dojemné, adventní. Děti z mateřské školky nám tam zpívají koledy, je to příjemný zážitek.
Příjemný zážitek pro vás teď bude i mistrovství světa v Račicích, které začíná už o víkendu. Jak moc ještě sledujete veslování?
Přiznám se, že vůbec ne. Do Račic jsem dostal pozvánku, bude tam i schůzka bývalých veslařů, ale jinak to moc nesleduju. Držím našim veslařům palce, ať se jim v domácím prostředí daří a ať třeba i nějaká medaile cinkne. V domácím prostředí by chtělo, abychom nějakou medaili udělali.
To půjde těžko po éře Miroslavy Topinkové-Knapkové a Ondřeje Synka. Jak vidíte budoucnost českého veslování?
Vidím ji jen z doslechu, protože na žádné schůze nechodím, nemám takový přehled. Ale z výsledků juniorů na mistrovství světa i Evropy mám velice dobrý dojem. Víte, Zátopkovi říkali: Když jdete za svými cíli, nesmíte uhýbat a přeskakovat. To možná mnohým chybí, my totiž máme největší ztrátu talentů ve věku 18 a 19 let, kdy se tréninky stupňují. Tam buď odejdou k jiným sportům, nebo přestanou sportovat úplně. Takže všem mladým držím palce, je potřeba vydržet.
Sešel jste se tady s olympioniky z Mnichova. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínky na tyhle hry, které se odehrály před 50 lety?
Nejčastěji si pochopitelně vzpomenu na náš výkon, jak jsme porazili i ty Rusáky, což byl vždycky cíl. Celou sezonu nás poráželi a na olympiádě jsme je porazili my a udělali druhé místo.
Takže veskrze šťastné vzpomínky.
Olympiáda je úžasný zážitek pro každého, každý se na ni chce dostat. Jen v Mnichově to bylo zkažené tím přepadením Izraelců.
Masakr pod pěti kruhy. Od tragické olympiády v Mnichově uplynulo 50 let |
Skupina Černé září 5. září 1972 vpadla do olympijské vesnice, zabila nejprve dva členy izraelského týmu a devět z nich zajala, při záchranné akci pak zemřeli všichni.
Stalo se to 24 hodin po našem závodu. Ale ti, co měli ještě závody před sebou… Tvrdím, že bylo velice rozumné, že nechali olympiádu pokračovat. Na chvíli ji sice zastavili, ale pak se pokračovalo, což bylo dobře. Vždyť to byla fůra lidí, co se na ni připravovala. Ano, olympiáda měla kaňku, ale tohle bylo nejlepší řešení - ukázat, že se nedáme jen tak.
Takže vy byste olympiádu nepřerušoval?
Nepřerušoval. Někdo se na ni dostane jednou za život a kvůli nějakým tatarům, kteří na ni vnikli, přijde celá příprava vniveč? Jasně, kaňka tam byla, ale sportovci v té době drželi neuvěřitelně pohromadě. Ta soudržnost sportovců z celého světa byl vážně úžasný zážitek.
Změnila se pak hodně atmosféra her?
Určitě. Najednou byla taková ostražitá, už tam visel duch strachu, úmrtí. Nebylo to dobrý. Ale zaplaťpánbůh olympiáda jela dál, všichni postupně přišli na jiné myšlenky a věnovali se tomu, proč do Mnichova přijeli - aby udělali medaili, aby vybojovali nějaké dobré umístění.
Tragický únos izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově v roce 1972. Ozbrojení policisté na střeše jednoho z domů v olympijské vesničce.
Vy jste měli den po stříbrném závodě. Oslavy to asi hodně omezilo, že?
Samozřejmě, psychicky to byl nářez. Dali jsme si panáka, uctili jsme památku. A pak jsme dál fandili všem olympionikům jako diváci. Víte, nikdo to nechtěl utlumit, naopak všichni chtěli restartovat náladu závodníků, diváků i pořadatelů. Všichni v sobě měli určitý kámen, to nejde shodit z hodiny na hodinu, ale vůle pokračovat tam byla taky.
Fakt neskutečné. Sportovci pějí ódy na Mnichov. Přestane se bát olympiád? |
Ve vesnici to musel prožívat úplně každý.
Samozřejmě, mluvil o tom celý svět, nedalo se to ignorovat a v hlavě je to pořád. Navíc se začala dělat velká opatření, celá olympijská komunita byla najednou omezována bezpečnostními předpisy.
O to víc jste musel být rád, že vy už jste měl svůj stříbrný závod za sebou.
Pochopitelně. Zažili jsme ještě takovou tu opravdovou euforii, pak už byl na olympiádě hozený neviditelný závoj. Ale tím, že se pokračovalo, se to snad ještě zachránilo. Bylo to správně.
