Kandidátky 40 %
Není nic vzdálenějšího než minulé volby, i kdyby se konaly teprve včera, a není nic odtažitějšího než volby prohrané, což potkalo obě hrdinky filmu Jana Geberta. Zástupkyně Trikolóry Tereza Hyťhová brojí proti sociálním dávkám pro nepřizpůsobivé občany a popisuje své začátky po boku Tomia Okamury, Georgia Hejduková razí myšlenky Pirátů a odhaluje svou přeměnu z muže v ženu.
Obě jsou mladé, zapálené, přesvědčené o své pravdě, ale i stejně osamělé; když se nalíčí, nazují lodičky a vyrazí si s kamarádkou – zatančit nebo na šachy, vyjde to vlastně nastejno.
Obě také ve slepé oddanosti partajním idejím občas kážou jako na tribuně, ať právě hovoří s babičkou, nebo s kolegy ze štábu, shodně pěstují obecné výkřiky budování společenského dobra od stolu, roznášejí volební letáky a po sečtení hlasů, kdy jejich strany dostaly na frak, se obě až dojemně tváří, jako by se zhroutil celý svět.
Bohužel ani jedinkrát je kamera nesvede k přímé vzájemné konfrontaci, takže výsledkem jsou dva souběžné portréty aktivistek, které si vychutnaly svou hodinku slávy, aniž by si povšimly, slovy klasika, že se šly historicky znemožnit.
Vysloužilci 60 %
Rovněž režisér Tomáš Polenský si vybral hrdiny spřízněné volbou, trojici veteránů elitní zásahové jednotky, kteří nasazovali životy v zahraničních misích, načež po návratu a odchodu do civilu začínají od nuly ve světě, který takřka neznají.
Za Vysloužilce bodují jednak autentické záběry z bojišť, drsné obsahem i slovníkem, jednak skutečnost, že se navzájem znají, stýkají, tudíž i střetávají v některých názorech.
Ostatně se liší též jejich následné dráhy, od rozeného bojovníka z podstaty, poskytujícího nyní alespoň výcvik, přes dědice rodinných policejních tradic, který podomácku podniká s armádní výbavou, až po muže, jenž se vrátil bez nohy, avšak i s protézou se vrhl na sport včetně alpského lyžování. Čtvrtý se nevrátil vůbec.
„Když ti jde o život, je to nejvyšší forma adrenalinu,“ charakterizují pocity vzrušení a dokazování si vlastních sil. Jenže mluví také o dvaceti letech strávených v pomyslném skleníku, kde měli všechno nalinkované – „žádné složenky, žádné tchyně“ – a najednou musí takříkajíc přeladit na běžné existenční starosti.
„Táta byl elitní voják, teď mi seká trávu za peníze,“ shrnuje syn jednoho z veteránů. Vystupují tu rovněž dcery, které kvůli otcově profesi nemohly být na sociálních sítích nebo pod vlivem vojácké výchovy oholily vlasy i panence.
Životní peripetie obsahují třeba oslavu padesátin s přiznáním „boj mi chybí“, v pořadí již čtvrtou svatbu a v neposlední řadě motiv, jenž Vysloužilce přibližuje Kandidátkám. Jeden z nich se totiž vrhne načas do politiky, kde pod dojmem své zkušeností burcuje proti migraci s potenciální hrozbou terorismu, což ostatní berou s rezervou.
Nicméně dvě věci všichni sdílejí. Těžce nesou zjištění, co jsou zač politici, kteří jim dávali rozkazy, a nad novým mocenským nástupem Tálibánu, proti němuž nasazovali své životy, svorně krčí rameny: „My jsme tam svou práci udělali.“
