Kdysi s Lucií vyprodával stadiony. Teď je David Koller spokojenější jako nezávislý umělec. "Na téhle desce hraju na bubny, dělal jsem na zvuku, zpíval jsem, hraju na kytaru. Není to ohlížení dozadu ani koukání dopředu," vysvětluje název Tady a teď.
Jak jste vybíral písničky?
Moje desky jsou vždycky otevřené vnějším podnětům do poslední chvíle. Já nejsem sólista, radši dělám s kapelou. Vybíral jsem věci od Oskara Petra, Ivana Krále, svého kytaristy Michala Pelanta, vesměs od lidí, se kterými spolupracuju už dlouho. Hlavně v nich nesmělo být nic, co by mě štvalo. Muselo se mi chtít je udělat.
Výsledek zní místy dost složitě. To byl záměr?
Možná to tak jenom působí. Ale chci se nějak vyvíjet, nemalovat pořád stejný obraz. Zcela záměrně se pouštím i do věcí, které jsem nikdy nedělal, protože mě to zkrátka vzrušuje. Hodně mi s tím pomohl producent Petr Kofroň, který do nahrávání vnesl svoji dravost a nekompromisnost. Líbí se mi třeba tvrdá elektronika, kterou udělal z vysamplovaných projevů politických oblud formátu Hitlera a Stalina. Je pravda, že věčná recyklace, která je všude okolo, mě nebaví. Už v Lucii jsme si s Michalem Dvořákem říkali, že kdybychom měli skončit jako Olympic, tak si radši navzájem vpálíme kulku do hlavy.
Proto novinka vychází u malého vydavatelství Championship?
Je pravda, že tlak velké firmy na to, aby deska byla komerční, byl natolik silný, že by mě ta práce ani nebavila. Proto jsem si řekl, že to radši udělám sám. Snažili se mě cpát do formátů velkých rádií. Dokonce s nimi bez mého vědomí konzultovali moje písničky. A to mě trochu znechutilo.
Všechna CD jste vlastnoručně podepsal. Jak dlouho to trvalo?
Je to edice limitovaná jen mojí pravačkou. Všechno asi nestihnu, spočítal jsem si, že 1 500 podpisů mi zabere čtyři hodiny. Ale říkal jsem si, že je těžké odhadnout, co bude za rok nebo za dva, jestli budou ještě vůbec vycházet nějaké nosiče. Dost možná už všechno bude jenom elektronicky a tohle je můj poslední kompakt. David Černý vymyslel, že by bylo dobré ho podepsat. Jako takový hrobeček dalšího z umírajících médií.
V klipu k písničce Ty a já jste se nechal zapálit i s bicí soupravou. Nakolik to bylo naživo?
Kromě posledního záběru, kde byl kaskadér a hořela mu i hlava, do čehož bych asi nešel, tam v ohni sedím sám. Nejsou tam žádné počítačové triky, ale skutečný oheň. Dohromady jsem hořel sedmkrát a je to hodně intenzivní pocit. Víte, že kdyby na vás za pět vteřin nezačali stříkat sprej z hasicích přístrojů, tak je asi konec. Určitě to mělo i očistný charakter.
Soudě podle písniček, vás vůbec oheň jako živel fascinuje.
Je fakt, že už jsem i dvakrát vyhořel. A když jsme hráli s Lucií poprvé a naposled v Lucerně, tak jsem seděl za bubnama a nade mnou shořelo světlo. Ukápla z něj taková skleněná slza a projela mi nejdřív tričkem, spálila mi záda, pak mi projela do kalhot a nohavicí dopadla až do boty. Celé to trvalo půl vteřiny a musím říct, že tak rychle jsem si boty ještě nesundával.
A s tím vyhořením?
Jednou to byla náhoda a jednou sebevrah v sousedním bytě. O tom jsem napsal písničku na svoji první sólovou desku, abych se té noční můry zbavil. Po svatbě s mojí první ženou Alenou jsme slavili a soused, se kterým jsme sdíleli chodbu, se otrávil práškama a předtím polil svůj byt benzinem. V noci došlo k samovznícení. Celý byt vybouchnul. A to bylo taky intenzivní, vidět jak před vámi okna letí do parku jako ve zpomaleném filmu...
