Kontinuita nespočívá jen v časové návaznosti nyní instalovaných děl, nýbrž i v architektonickém pojetí výstavy a v podobě katalogů. Ucelený dojem o Drtikolovi v podání instituce, jež vlastní největší počet jeho prací, si tak nejlépe učiní ten, kdo navštívil obě expozice. I tak současná výstava stojí za pozornost.
Kurátor Jan Mlčoch při výběru z Drtikolova vrcholného období zcela potlačil jeho portréty osobností, tedy onen věcnější Drtikolův pohled. Výběr postavil na aktech, zátiších, pohybových studiích a na abstraktních či geometrizujících kompozicích. Tím zdůraznil vybraně estetickou až estétskou i extatickou rovinu Drtikolova díla.
Některé fotografie jsou geniální, působí neuvěřitelně současně, velmi moderně a eroticky. Jiné - konkrétně část z těch pozdních, s vyřezávanými figurkami - mi přijdou vyvanulé a téměř nesnesitelné. To žádá vysvětlení.
Nahota jako krása boží
Mlčoch do motta výstavy vybral i tato Drtikolova slova z roku 1934: "Při mé tvorbě opírám se o biblický výrok genese: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neb člověk se rodí nahý. A proto se dívám na nahotu jako na dílo boží, jako na krásu samu, jako na nejmorálnější, nejsamozřejmější věc."
Avšak opatrně s Drtikolovým chvalozpěvem na nahotu! Tvůrce si pro fotografování vybíral těla velmi dobře rostlá, respektive čím dál dokonalejší, až i ta mu byla málo a začal si vyřezávat figurky s těly úžasnými asi tak, jaká mají klasické Barbíny.
"Zidealizoval jsem si tělo a vytvořil si svůj typ. Mohu říci, že teprve teď jsem s výsledky své práce spokojen, protože je to od A do Z moje," napsal v jednom dopise roku 1930.
Drtikol tedy vyznával nahotu nikoliv v celé boží přirozenosti, nýbrž velmi svérázně, svým způsobem sobecky - pro ukojení svých nevšedních, sám říkal, že vlastně zvrhlých estetických potřeb. A jako každý narkoman, který musí brát víc a víc, až k sebezničení, tak i Drtikol došel k určité sebezáhubě.
S fotografií dobrovolně skončil, ateliérové zařízení rozprodal, jako fotograf "zemřel". Tedy: odebral se do ústraní, kde kreslil (ne však lidská těla, nýbrž abstraktní duchovní zdroje) a meditoval. Pravda, toto rázné řešení nenastalo náhle, bylo vyústěním autorova buddhistického duchovního směřování, které souběžně šlo a sílilo vedle jeho fotografického tvoření.
Duchovní, ale bezduché
A v tom okamžiku, kdy ke vzniku fotografií František Drtikol již nepotřeboval druhého člověka, kdy se při inscenaci snímku už nepotýkal se živým modelem, nýbrž si pohrával s figurkou a fotografování bylo "od A do Z" jeho, v tu chvíli autorovy fotografické práce začínají být pouhou pozoruhodnou kuriozitou, zajímavou především v kontextu celého díla.
Ačkoliv chtějí a mají být nejpozdnější Drtikolovy snímky navýsost duchovní a o duši, přijdou mi bezduché, trochu směšné, dosti smutné. Troufám si tvrdit, že je tak vnímá většina současných diváků, ale jaksi se nepatří o tom mluvit. Řečeno dnešním jazykem, "figurkářský" Drtikol je trochu úlet. Ostatně tvůrce zanedlouho odletěl do stavů a dimenzí, v nichž už se obešel bez fotografování.
