„Tma padá na Sněžné, na ptáky, na kameny, a tam, kde nejvíc zebe, pláňka pěstky zdvihá...“
Báseň s těmito verši napsal Ludvík Kundera po smrti Františka Halase. Vzpomíná v ní, jak spolu „při písničce“ sedávali u jednoho stolu. A ten stůl nebyl nikde jinde než v restauraci sněženského hotelu Záložna.
Výčet osobností objevujících se ve Sněžném, dříve v Německém, je prakticky nevyčerpatelný. A hotel Záložna se stal jejich centrem.
Přímým iniciátorem těchto setkávání byl hoteliér Josef Rýdl, který začal hotel provozovat v roce 1937. „Byl to manažer na svém místě,“ vzpomíná místní kronikářka Věra Dvořáčková. „Každý den měl jiný oblek, vždy byl upravený, usměvavý, pořád v pohybu. Připadali jste si, že je tu jen a jen pro vás,“ doplnila.
Rýdl přebudoval hotel, do kterého se začali sjíždět divadelní umělci, hudebníci, zpěváci, skladatelé, literáti, malíři – zkrátka význačné osobnosti kulturního života. Pro ně se hoteliér stal mecenášem.
Japonský velvyslanec chválil
Pobývali tu například František Hrubín, František Halas, Ludvík a Milan Kunderovi, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Jiří Trnka a řada dalších.
Sněžensko si také navždy zamiloval krajinář Josef Jambor a v restauraci hotelu Záložna kolem sebe soustřeďoval další umělce, takže tam existoval takzvaný Jamborův stůl.
Podle záznamů z kroniky byl v roce 1939 hostem hotelu dokonce i japonský velvyslanec Ki Uchi. Se službami hotelu byl prý velmi spokojen. Hotel vyrostl v letech 1927 až 1928 – po požáru budovy s číslem popisným 73 stojící na náměstí. V ní se dříve nacházely hostinec, záložna a řeznictví.
Prvním nájemcem hotelu se stal Jaroslav Kopáček, bývalý vrchní číšník. Už ten se snažil navázat na uměleckou tradici z druhé poloviny 19. století, kdy se ve Sněžném setkávala málo početná skupina regionálních umělců.
Ale teprve s příchodem hoteliéra Josefa Rýdla se toto městečko stalo střediskem kulturního a společenského života takřka celé Vysočiny.
Někteří umělci platili za pobyt svými díly, a tak se stěny restaurace hotelu Záložna postupně stávaly reprezentativní galerií se stále cennějšími díly. Dnes obrazy vlastní Rýdlova dcera a v hotelu je už bohužel nyní neuvidíte.
Koncerty za čtyři koruny
Za protektorátu a ještě i po válce vydával Rýdl drobné publikace autorů hostů jako soukromé brožurky, které mu tiskl známý tiskař z Kroměříže Karel Kryl. Mnohé pak byly vydány jako samizdatová publikace. Protože návštěvnost hotelu byla opravdu vysoká, byli hosté ubytováváni i po domech. „Stravovat se však chodili výhradně k Rýdlovi,“ líčí Věra Dvořáčková.
„V roce 1958 vydal za ubytování mimo svůj hotel 30 tisíc korun,“ dodává zajímavý statistický údaj, který jen dokresluje, jak velký turistický ruch tu musel panovat.
Josef Rýdl zařídil v hotelu dokonce i kino. „Ve čtyřicátých letech tu před každým představením zpíval Jára Pospíšil, který se ve Sněžném v době protektorátu ukrýval,“ odkazuje na vyprávění svých rodičů Dvořáčková a doplňuje: „Cena jednoho místa se tam pohybovala od čtyř do šesti korun. Jen si to dnes představte!“
Mívali tam velké oplatky
Před hotelem nechal Rýdl vybudovat park a za městysem směrem na Milovy postavil koupaliště s koncertním pavilonem a restaurací.
Celý areál byl nazván Rýdlov a konaly se tu Benátské noci například za účasti orchestru Jožka Maliny z Prahy. „Na koupališti pekli každé léto oplatky. Byly tak veliké, že jsme je jako děti musely nést dvě,“ usmívá se Dvořáčková.
„Rýdl byl člověk na svém místě. On to prostě uměl, byla to krásná doba,“ podotýká.
Říká se, že všechno krásné jednou končí, ale takový konec hoteliéra Rýdla ve Sněžném si asi nikdo nepředstavoval. Nebo někteří ano?
Těžko říci, jak to tehdy vlastně doopravdy bylo? Faktem zůstává, že v roce 1958 byl Josef Rýdl zatčen a vězněn v Jihlavě.
Dobové záznamy uvádějí, že státní obchodní inspekce přišla na předražování, šizení a přivydělávání si různým způsobem.
Původně měl být hoteliér odsouzen na osm měsíců, měl zaplatit pokutu tři tisíce korun a také dostal zákaz obchodní činnosti na deset let. Rýdl se však odvolal a trest mu byl navýšen na patnáct měsíců. Pokuta rovněž vzrostla – na šest tisíc korun.
Tato událost prý vzbudila mnoho povyku, jeden obviňoval druhého. „Místní byli vesměs přesvědčení o tom, že se ho někdo snažil zlikvidovat. Byl to úspěšný člověk. Víte, lidská závist je mocná,“ uvádí kronikářka.
Rýdl se do hotelu už nikdy nevrátil. „Lidé říkají, že vždy, když jel autem na svou chalupu do Kuklíku a projížděl kolem Záložny, odvracel tvář. Ani podívat se nechtěl,“ uzavírá svoje vzpomínání na hoteliéra Dvořáčková.
Hotel pak začal chátrat, měnil závratnou rychlostí majitele i nájemce. Vrchol jeho úpadku však přišel po sametové revoluci, kdy se hotel začal opakovaně zavírat. Kino se zrušilo a z koupaliště Rýdl je nyní retenční nádrž.
Z původního interiéru toho také mnoho nezbylo. Snad jen dobové fotografie a seznam významných hostů ve velké jídelně, kde dřív bývalo kino, připomínají slavné časy.
V současné době se v jídelně konají pouze svatby, pohřby a setkání bývalých absolventů. Tam, kde stávalo řeznictví, je dnes hotelová recepce. Současný majitel odkoupil sousední statek, přestavěl ho a vznikly tak nové hotelové služby – kavárna a wellness U Slováčků.
Nyní hotel provozuje Daniela Slámová. V Záložně je necelý rok a zaměstnává v něm podobně jako hoteliér Rýdl valnou část své rodiny. „Jsem tady, protože mě baví dělat s lidmi. Chci to zde pozvednout, přála bych si, aby se tady lidi cítili jako doma, aby všechno bylo čistý, voňavý, jídlo dobrý...,“ říká.
A jak je to aktuálně s návštěvami slavných? „Občas se tady někdo z dřívějších časů objeví. Jezdí sem pravidelně jeden pán z Brna a přeje si vždycky ten samý pokoj. Jeho tatínek se prý dobře znal s Rýdlem. Jednou se tu stavovala i Rýdlova dcera, chtěla si to tady prohlédnout a asi zavzpomínat,“ připomíná Slámová.
