„Během sezony jsem měl skoro jasno, že skončím. V jejím závěru jsem sice malinko přemýšlel o opaku, ale udržel jsem si přesvědčení, že nebudu pokračovat. Nikdo mě nepřemlouval, všichni respektovali mé rozhodnutí. Mí blízcí ho věděli dlouho,“ říká Sýkora. „Vážím si toho, že jsem mohl strávit skoro celou kariéru doma,“ dodává.
K hokeji Sýkoru přivedli rodiče a strýc s dědou; svůj vliv přirozeně mělo rovněž to, že k němu tíhl i jeho starší bratr Michal, později vynikající zadák s téměř třemi stovkami startů v NHL. Petr však jako malý zkoušel i fotbal.
„Do třetí třídy jsem oba sporty dělal zároveň,“ vzpomíná. „Táta hrával basketbal a pochopitelně myslel, že bych se mu třeba věnoval posléze. S bráchou jsme ale zůstali u hokeje,“ říká.
Útočník Sýkora ukončil kariéru. V Pardubicích pomůže s mládeží |
Na nic jiného už vlastně ani nezbýval čas; v hokeji mu přibylo tréninků a o víkendech jeho družstvo objíždělo nejrůznější turnaje.
„Pro hokej rozhodlo, že v Pardubicích byla extraliga. Chodilo na ni hodně lidí a tým hrál parádně. Pro mě to tedy byla jednoznačná volba,“ vysvětluje Sýkora.
Svoje dovednosti tehdy piloval i v mačích s kamarády za barákem.
„Když jsme ho hráli tři čtyři hodiny denně, bylo to dobré pro kondici i pro získání součinnosti s ostatními hráči,“ podotýká Sýkora.
V sezoně 1996-97 jej trenéři Říha s Palečkem poprvé vzali z juniorky do elitního mužstva.
„Pamatuji si, že mě vytáhli na letní přípravu. Odehrál jsem 28 utkání, a ač můj ice-time samozřejmě nebyl takový, byl jsem za ně rád. Vážil jsem si každé minuty. Byl to základ, že jsem se dostal do týmu a zůstal v něm,“ říká.
Kromě bomby příklepem býval Sýkora proslulý také rychlým bruslením. Převzít kotouč v pozici pravého křídla někde u mantinelu a ujet do sólového úniku, to bylo jeho.
„Dříve jsem tak dobře nebruslil, to přišlo až s věkem a váhou, kdy jsem přibral a zesílil. Na všem se dá pracovat,“ zdůrazňuje s tím, že se bude snažit svoje zkušenosti i v tomhle směru předat mládežníkům, u nichž by měl nyní působit.
V útoku se potkal s řadou výrazných osobností
Jeho centry byli například Otakar Janecký nebo Tomáš Divíšek, nynější soused ze Srchu, s nímž často absolvoval i individuální přípravu mezi sezonami.
„S oběma se mi hrálo super, s Tomášem jsme dobří kamarádi. Ota Janecký se v roce 2000 vrátil z Finska a já vedle něj měl do té doby nejlepší sezonu (31 gólů a 21 asistencí v 54 zápasech včetně play off). Člověka viděl na dálku a nahrál mu přes všechny hráče... Byly s ním to úžasné roky,“ cení si Sýkora.
Váží si ovšem i možnosti nastupovat s dalšími českými hokejovými personami.
„Spoluhráčů jsem měl mnoho. Nerad bych na někoho zapomněl; určitě jmenuji Tomáše Rolinka, Petra Tatíčka, Josefu Marhu, Jardu Bednáře... Ze Švýcarů mě napadá Reto von Arx, to byli hráči, kterým vděčím za mnohé,“ uvědomuje si.
V roce 1997 si jej ve třetím kole draftu NHL jako 76. v pořadí vybral Detroit, do nejslavnější ligy světa nicméně nakoukl v Nashvillu, v ročníku 1998-99. Drtivou většinu sezony však strávil na farmě.
„Po ní jsem si říkal, že pokud se neprosadím do prvního týmu, tak bych se rád vrátil do Pardubic. Tady jsem měl možnost hrát první dvě lajny a vyhodnotil jsem to jako lepší. Po dvou měsících druhé sezony se tak opravdu stalo,“ popisuje Sýkora. Nebyla to však jeho poslední štace v nejslavnější soutěži světa; krátce se mihnul ještě ve Washingtonu v ročníku 2005-06.
To už však měl za sebou dvě ligová finále s Pardubicemi (2003 a 2005), přičemž ve druhém případě, při výluce v NHL, si mohl na krk pověsit zlatou medaili a polaskat se s pohárem pro mistra.
„V roce 2003 jsme se Slavií prohráli 0:1 rozhodující sedmý zápas, když jsme sérii srovnali z 1:3 na 3:3. Lidé si vařili čaj ve frontě přes noc, když čekali na vstupenky, to jsou neuvěřitelné vzpomínky… Škoda že to nakonec nedopadlo. Ale pak přišel můj první titul a na ten se opravdu nedá zapomenout,“ říká Sýkora.
Davos? Jedno z nejlepších angažmá
Ten druhý vyhrál v roce 2010 s týmem, kterému šéfoval legendární brankář Dominik Hašek.
„Dominika obdivuji a pro každého musela taková sezona být výjimečná, takovou personu člověk v kabině jen tak nezažije. Byl přínosem pro hokej i lidsky – v šatně jsme se spoustu věcí naučili. Sezona pak dopadla perfektně, celá byla skvělá,“ konstatuje Sýkora.
Posléze se (již podruhé) odebral do švýcarské ligy do Davosu, kde si rovněž získal báječné jméno a ověnčil se dalšími individuálními i týmovými vavříny.
„I nyní se tam rád vracím, mám tam spoustu kamarádů. Vedl nás výjimečný kouč (Arno del Curto), jeden z nejlepších, který mě kdy trénoval. Byla tam výborná parta v kabině, tým měl semknuté jádro a byl neskutečně silný. Lední hokej tam byl úplně super,“ vyzdvihuje Sýkora. Coby věrný klubista strávil poslední aktivní roky opět v Dynamu. A nebylo mu zrovna do zpěvu; dvakrát zažil stresy spojené s baráží a jednou k ní nebylo daleko.
„Pro nikoho není příjemné, když ví, že chce získat titul, pozvednout pohár, a místo toho hraje baráž. Bylo to náročné, boj o extraligu je mnohem složitější. Baráž je nervózní, přijímáte obrovskou zodpovědnost za klub i jeho fanoušky. Prošli jsme si tím a jsme rádi, že jsme to zvládli,“ říká Sýkora.
Ten si v Česku v 919 utkáních (včetně baráže) připsal famózních 393 gólů a loučí se tak jako nejlepší střelec samostatné české extraligy.
