„Přijď na předváděčku přípravy hmyzích specialit,“ zvala mě kamarádka Radka, která se svým manželem Lubošem provozuje hospodu v Malém Beranově u Jihlavy.
Nejprve jsem byla rozhodnutá, že s díky odmítnu, neboť s brouky všeho druhu mám prostě odmalička problém. Velmi brzy jsem totiž došla k závěru, že všechno, co leze, kouše a štípe, má z nějakého důvodu potřebu se přisát právě na mě. I proto preferuji spíš zimní období.
Na druhou stranu jsem si ale řekla, že by nemuselo být úplně od věci poznat zase něco trochu jiného. Udělat si takovou malou exkurzi do budoucnosti, protože v ní má podle odborníků hrát hmyz na talíři zcela běžnou roli.
A tak jsem nakonec pozvání přijala, ovšem s přesvědčením, že do pusy nic z nabízených specialit rozhodně nedám. Jenže všechno bylo jinak...
„Jediné, co by vás mohlo nebo spíš mělo odradit od vyzkoušení tepelně upravených brouků, je alergie na mořské plody. Hmyz totiž obsahuje látku chitin, který je například právě i v krevetách a krabech,“ spustil hned na začátku předváděcí akce „hmyzí“ kuchař Milan Václavík.
Skoro se mi chtělo předstírat, že přesně takovou alergií trpím už od raného dětství, ale pak jsem si řekla, že to přece nemůže být zase až tak hrozné.
Cvrčkům stačí vteřina ve vroucí vodě, chvíle na oleji, sůl a pepř
„Nebojte se, nic hořkého ani kyselého vám do pusy nevystříkne,“ podporoval mé odhodlání zlomit odpor Milan Václavík. „Věřím, že to nakonec ochutnáte, stejně jako všichni ostatní,“ kul železo, dokud bylo žhavé.
Vzápětí už sypal obsah misky, ve které se proháněli cvrčci, do síta a to ponořil do vřelé vody. Ve vteřině ho ale znovu vyndal ven a mně se chtělo křičet: „Nechte je tam aspoň o deset vteřin déle, ať mám jistotu, že jsou fakt mrtví!“ Nějak jsem ovšem toho zbabělce v sobě udusila.
„Není potřeba je tam nechávat déle, jsou mrtví okamžitě,“ reagoval Václavík, jako by mi četl myšlenky. „No a teď už je hodíme na olej, osolíme, opepříme a můžeme podávat. Kdo chce ochutnat jako první?“ halekal zhruba o tři minuty později.
Talíř s cvrčky jsem si od něj brala hodně opatrně a ve stejném okamžiku hledala chleba, kterým tu „věc“ okamžitě zajím. Nakonec to ale překvapivě skoro ani nebylo potřeba.
„Tady jde pouze o mentální zábranu, což je logické. Jakmile ji ale jednou prorazíte, není jediný důvod se bát,“ přesvědčoval Václavík.
Tarantuli je potřeba opálit letlampou chlupy
Jako příklad vzápětí přidal svoji vlastní zkušenost s ochutnávkou pečené tarantule. „Jsem silný arachnofobik, takže pavouk jakéhokoli druhu ve mně vzbuzuje paniku. Na první pokus jsem si tarantuli nedal, teprve až na ten druhý. Ale předtím jsem se musel nejdřív opít,“ smál se.
„Nakonec to byl ovšem velmi příjemný gurmánský zážitek. Pečená tarantule je moc dobrá. Jí se úplně celá i s nožičkama. Jen musíte nejdřív letlampou opálit chloupky, které na sobě má,“ popisoval něco, co většině přítomných znělo vyloženě nestravitelně.
Pro svoji hmyzí kuchyni obstarává Václavík brouky od jediného dodavatele. „Je z Česka a hmyz od něj je speciálně vyživovaný právě pro pozdější konzumaci. Rozhodně nejde o brouky odněkud ze zverimexu,“ ujišťoval.
Když zrovna někde nepředvádí tepelnou úpravu brouků, cestuje se svým společníkem po světě, aby sbíral nové zkušenosti s exotickou kuchyní.
„Velmi specifická je v tomto směru například Čína. S oblibou říkám, že tam sežerou všechno, co má čtyři nohy a není to stůl,“ smál se. „Velkou pochoutkou je u nich třeba štír, kterého napíchnou na špejli, ponoří do oleje a udělají vám z něj jakýsi štíří nanuk,“ popsal Václavík.
V jiných koutech světa podle něj zase používají hmyzí speciality jako platidlo. „Kolega byl v Kongu, kde žijí Pygmejové. A ti, pokud potřebují třeba nový luk, platí za něj vedlejšímu kmeni uzenými larvami,“ prozradil.
Možná nakonec opravdu nastane doba, kdy bude hmyz běžnou součástí i našeho jídelníčku. Takže v tomto směru už aspoň vím, na co se připravit.
