Dramaturgem filmu Oko nad Prahou se stal život sám, a je to na něm znát. V dobrém, protože tak nečekaný scénář nikdo nevymyslí, i ve zlém, protože pod vlivem událostí ztrácí hlavní nit.
Mezi chobotnicí a láskou
Původně měl film sledovat výstavbu takzvané chobotnice či blobu – kontroverzní budovy Národní knihovny podle projektu architekta Jana Kaplického. Ovšem ze stavby sešlo a vášně kolem návrhu i soutěže, kterou vyhrál, rozdělily veřejné mínění i politickou scénu. Dokument tedy mapuje vývoj kauzy plus architektův vztah s producentkou filmu Eliškou Kaplický, která občas přebírá hlavní roli; nejen po Kaplického smrti v den narození jejich dcery.
Jako by se film držel záznamu z deníku, kam si Kaplický v roce 1998 poznamenal "plán" – vyhrát soutěž a mít lásku. Jenže mezi dvěma již známými vypravěčskými linkami, bojem o chobotnici a soukromým štěstím, zbývá jen málo prostoru na to nejdůležitější – na Kaplického. Jaký vlastně byl, o čem snil nebo přemýšlel, co měl rád a nesnášel, čím se trápil či těšil?
O člověku Kaplickém se divák dozví jen málo, ačkoli právě to je podstatou dokumentů. Pokud obsahu něco chybí, ve formě naopak občas přebývá až okatá citovost. Režisérka Olga Špátová má možná po svém otci sklon k jímavosti a jako on umí protančit minovým polem kýče; emoce drží tam, kde filmu ještě slouží, ne už škodí. Ale Oko nad Prahou obsahuje i pasáže jakoby zrozené bez ní a její míry vkusu.
Knížák s noblesou
Nezaujatý člověk musí dokumentu přiznat filmařskou zručnost a pocitovou působivost. Potíž je však v tom, že nezaujaté diváky by kina musela dovážet snad z Panenských ostrovů. V Česku má na "blob" názor kdekdo, a protože je film zpolitizovaný stejně jako celá kauza, rozdělí i publikum.
Marně se snaží nebýt tendenční: dle očekávání tu bojují "hodný" Havel a "zlý" Klaus. Zajímavější jsou okamžiky, kdy k "hodným" díky svým slibům přibude Jiří Paroubek, či výjevy maně dokládající, že se věcná debata stala nemožnou, jakmile i zastánci a odpůrci dostali politické nálepky. Jediným posledním mohykánem, jenž donkichotsky volá po odborné polemice, zůstává Milan Knížák – a na okamžik dokonce okouzlí noblesou, s níž odpovídá na fanatické vulgarity davu suše zdvořilým vtipem.
Ale to jsme pořád u kauzy, již rekonstruují i televizní zprávy. Kde je Kaplický? V ateliéru s kolegy; ve výrocích "Byl pesimista s jiskrou v oku"; ve vzpomínkách spolužáka Pavla Bobka na ruskou invazi, po níž Kaplický emigroval, či ve vlastním vyprávění o dětství. Soukromějších zlomků, krom četných romantických objetí s partnerkou, se najde málo.
Zkoumání zlatavé barvy prozářené sklenky vína; chvilka nad nápadem "Josef a Josef" propojujícím architektova otce a syna; projevy umanutosti umělce, jenž se pro svou jedinou pravdu upíše Mefistům i Paroubkům. Jinak je Oko nad Prahou více aktivistické než osobní, čímž si ztěžuje pouť napříč světem i časem.
Účinnost střídmě pojaté smrti oslabí lyrizované obrázky s dítětem v dešti a zcela "přes" vyzní dopis Kaplického dceři, jejž tu předčítá sám jeho autor Václav Havel. Závěrečná přepjatost filmu hodně ublíží, ale nakonec převáží síla příběhu, jejž vypráví. Byť o Kaplickém víme na konci totéž, co na začátku.
Oko nad Prahou
ČR, režie Olga Špátová, účinkují Jan Kaplický, Eliška Kaplický, Václav Havel, Pavel Bém, Milan Knížák, 78 min.
Hodnocení MF DNES: 60 %
