Když mi kamarádi z časopisu Snow oznámili, že pořádají závod ve sjezdu "Dark Snow Monínec", připadal jsem si jak vyhladovělá štika, které někdo hodí pěkně šťavnatou návnadu. Skočil jsem po ní bez váhání, háček se zasekl a já byl rázem v pasti.
Už jsem jel snad dvacetkrát Hahnekam s kafem a buchtou u televize. Na červené ve Svatém Petru dokonce opravdový závod v údajném super G (byl to spíš obřák), kdysi také pár novinářských obřáků a slalomů. Skutečný sjezd jsem ale ještě nikdy nejel. Pro bývalého závodníka na běžkách neskutečná výzva. Miluju totiž rychlost. U televize.
Nevadí, že to byl sjezd na Monínci adresa Česká Sibiř., kraj Středočeský. Nevadí, že v noci na osvětlené sjezdovce. Nevadí, že trať byla dlouhá jen 1200 m a měla převýšení něco přes 200 metrů. Prostě byl to sjezd, dojel jsem ho v čase 57,39 sekund, průměrnou rychlostí přes 75 km/hod a neminul jedinou bránu. Už mi to nikdo nevezme.
Řeknete si asi: Monínec? Fakt sranda pro děti. Omyl. Když jsem přišel se svými 180 cm dlouhými půjčenými obřačkami Dynastar na start, braly mne mdloby. Trať navzdory šílenému teplu uplynulých dní perfektně připravená, docela promrzlá a na kopci, který má v první polovině charakter červené sjezdovky, relativně málo bran. V poslední třetině navíc skok.
Pak mne dorazili soupeři. Přišlo mi, že kolem bylo relativně málo "turistů" zato docela dost mlaďochů s dvoumetrovými downhillovými speciály a bývalých závoďáků v přiléhavých kombinézách. Tak tady jsem asi omylem.
Při první tréninkové jízdě se mi rozklepala kolena. Zkusil jsem hned sjezdové vajíčko, ale během pěti vteřin se mi to rozjelo tak strašně, že jsem se raději rychle narovnal. Dalších 30 minut zkušebního ježdění jsem pak v té tmě zoufale hledal brány a nějaký zázračný návod, jak je správně projet. To bude ostuda.
Než jsem se stačil jakž takž zorientovat, už nás hnali na start. Dostal jsem číslo 7, takže mne konečně něco potěšilo. Nejen proto, že 7 je dobré číslo. Budu to mít taky brzy za sebou a trať nebude rozbitá. Lindsey Vonnová a Didier Cuche by řekli, ideální startovní pozice.
Na startu se ale potvrzují mé obavy. Borci přede mnou, kteří vypadali mnohem zkušeněji než já, sice dojíždějí do cíle, ale polovina z nich míjí bránku. Nestačím se naštěstí zcela zdeprimovat a už jsem sám ve startovací bráně. Utáhnu rychle přezky lyžáků, poutka holí, pásek helmy, zapínám kamerku na helmě a... 3, 2, 1, start!
Lindsey Vonnová a Didier Cuche po startu vždy krátce zabruslí. Vůbec neváhám, je to můj první a zřejmě poslední sjezd v životě, zkouším to taky a hned jdu do sjezdového vajíčka. První brána a druhá brána ještě jdou, ve třetí se to už pořádně rozjíždí. Na sjezdovce plné lidí nebo ve volném terénu se moc takovou rychlostí nejezdí. Modrá, červená, modrá. Trochu víc si nadjíždím, lyže naštěstí dobře jedou a perfektně drží na hranách.
Ani nevím jak a jsem za půlkou, přede mnou skok. Přibrzdit? Nepřibrzdit? Nevím, co to do mne vjelo, ale vydržím to a najíždím ho plnou rychlostí. Přes něj to zkouším přesně tak, jak jsem to nakoukal z přenosů světového poháru. Vajíčko sice neudržím, ale krátce před hranou se trochu narovnávám, pak bleskově pokrčím kolena, ruce s hůlkami zkouším dát pod stehna a doufám, že to vyjde.
Vyšlo to. Let vzduchem, pak překvapivě hladký dopad, a kupodivu se trefuji i do následující brány. Ještě kritická modrá, kterou vidím až na poslední chvíli. Nějakým zázrakem si pamatuji, jak to tu jet. Ještě vydržet posledních 100 metrů.
Cíl! Zoufale brzdím na zmrzlém sněhu. Mám co dělat, abych si neustlal.
Jak to dopadloMuži: 1. Petr Suchánek 51:13, 2. Daniel Frajt, 3. Milan Karel Ženy: 1. Renáta Radová 55:23, 2. Markéta Karlová, 3. Jarmila Karlová Více na: www.snow.cz |
Ale pocity jsou téměř skvělé. Sen je splněn. Dojel jsem svůj první a předpokládám, že i poslední opravdický sjezd. Sjezd na Monínci, kde s oblibou jezdí i prezident Klaus. K tomu jsem v první třetině výsledkové listiny a na 11. pozici mi schází jediná vteřina. Sakra, stačilo tak málo. Naštěstí mi rychle sklapne. Na vítěze už je to propastných vteřin šest.
V noci u počítače se ještě pouštím na hodně tenký led a přepočítávám čas - jak rychle bych asi stejnou rychlostí ujel 3300 metrů, což je přesně délka kitzbühelského Streifu - nejšílenějšího padáku Světového poháru. 2 minuty 37 sekund, něco přes půl minuty za vítězem.
Pane Didier Cuchi, ale i vy paní Lindsey Vonnová, hluboce smekám.
