Ale vsaďte se, že až za měsíc dorazí do Hamburku rozjívená armáda fotbalových fanoušků za zápasy mistrovství Evropy, budou mít prostitutky na proslulém bulváru Reeperbahn žně. Dámy ve výlohách i spousta dalších, které postávají na rozích v legínách a titěrných topech. V dekadentní čtvrti St. Pauli se až po okraj zaplní zaplivané knajpy a nastane cvrkot.
Teď ještě ne, ale už za měsíc to vypukne!
„Moc si neumím představit, jak to tady bude žít. Možná jako za starých časů, kdy tu v zakouřených klubech začínali Beatles,“ poví Milan Fukal, když si před půlnocí otevřeme světlou plechovku krombacheru za dvě eura. Máme za sebou nekonečný den. V pět ráno z Prahy, 650 kilometrů za volantem, před Hamburkem dvě hodiny v koloně a po zbytek dne blesková tour po místech, která by vás během Eura mohla zajímat.
Reeperbahn? To musíte vidět
Prší a ve vzduchu je cítit marihuana. Všude mumraj turistů a rozsvícené červené lucerničky. Jen kolem stromu, který hlídá sochu zpěváka Hanse Alberse, místního slavného rodáka, je zvláštní přítmí. Snad aby vám pomohlo přibrzdit a naslouchat, jak z vedlejší hospůdky zní Albersova odrhovačka: „Beim ersten Mal, da tut’s noch weh. Poprvé to bolí, ale časem si zvykneš.“
Při speciální fotbalové inspekci jsme nepřijeli kvůli Reeperbahnu, ale vidět hříšnou míli prostě musíte. Je přece nejukřičenější součástí Hamburku, kde se národní tým v červnu usadí a odehraje dva ze tří zápasů ve skupině. Konkrétně s Gruzií a na závěr proti Turecku. Jen za Portugalskem se na úvod vydá do Lipska, většinu dní pak stráví ve dvoumilionovém městě, ze kterého velikánské nákladní lodě napěchované kontejnery vyplouvají do celého světa.
„Být v Hamburku jako fanoušek a neprojít si noční Reeperbahn, to bych si neodpustil,“ usmívá se bývalý český reprezentant.
SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST. Milan Fukal v ulicích Hamburku.
Místní se za ním otočí jen občas. Přece jen za Hamburk nastoupil naposledy před dvaceti lety. Přitom v pozoruhodném přístavu na konci Labe strávil čtyři sezony a upřímně: kdo jiný by vás měl tady provázet?
Kluci, zajděte si na zmrzlinu
Cestou po dálnici A7 na sever od Hannoveru už netrpělivě vyhlíží téměř dvousetmetrovou televizní věž, první z dominant města. Jasně, mohli jsme letět, jenže to by bylo bez Fukala, který by se ve vzduchu šíleně trápil. Dobrovolně do letadla nesedne. Co skončil s fotbalem, tak ani jednou. Zkoušel kdeco, psychologa i hypnózu, ale strachu se nezbavil.
Když to jen trochu šlo a trenéři svolili, snažil se přinejmenším ze zápasů cestovat po vlastní ose. Autem, autobusem, vlakem. Jakkoli, hlavně ne vzduchem.
Pohled na Steigenberger Hotel Treudelberg, ve kterém bude ubytovaná česká fotbalová reprezentace.
No jo, a pak vám u ranveje, kterou na severu města podjíždíme, nadšeně vypráví: „Tady jsem strávil hodiny a hodiny. V kiosku jsem si objednal espresso, posadil se na lavičku a pozoroval, jak letadla přistávají. Neskutečné stroje. Neskutečný pohled zblízka. Ta mohutná křídla, obrovská energie. Tajil se mi dech.“
Mimochodem, od letiště už to není daleko na periferii, kde za pár týdnů zakotví národní tým. Steigenberger Hotel Treudelberg, oáza u zeleného království, na kterém leží devítijamkové golfové hřiště. Prostě klasa s prosklenou zdí, krbem u prosvícené recepce a úžasným výhledem na tři jezírka. „To teda zírám, jak se to změnilo. Spa centrum za nás nebylo ani ty vedlejší domky nestály,“ zůstal Fukal štajf, když kráčel po kočičích hlavách vstříc hlavní budově s bílým štítem.
Golfové hřiště u hotelu, ve kterém bude ubytovaná česká fotbalová reprezentace.
„Moin,“ zahlásil po hambursku. Mimochodem, až budete na severu Německa, konkrétně třeba ve Šlesvicku-Holštýnsku, pozdrav moin uslyšíte na každém kroku.
„Moin. Srdečně vás vítám,“ napřáhl ruku herr direktor Eckart Pfannkuchen čili pan ředitel Palačinka. Bývalého sveřepého obránce neznal, protože se o fotbal nikdy moc nezajímal.
Do pokojů, kde budou reprezentanti bydlet, nás nepustil, protože tak si to prý přála česká strana: „Ale jinak můžete kamkoli. Jen pozor na golfové míčky. Létají rychle a dost nevyzpytatelně.“
Nečekáte, že by se váš průvodce rozněžnil, ale upřímně řečeno, na Fukala očividně padla nostalgie. Vždyť nedaleko odtud, támhle za lesíkem, čtyři roky bydlel. Golf sice nehrál, zato s jorkšírským teriérem Čikem nachodil desítky kilometrů po šotolinových cestách kolem hřiště. Svým následovníkům z reprezentace doporučil vyhlášenou točenou zmrzlinu ve vedlejší vesnici Duvenstedt: „Hoši, fakt musíte ochutnat. Je návyková.“
Nejvíc ovšem vzpomínal, jak sem s Hamburgerem SV jezdili před každým domácím zápasem. V pátek odpoledne se dotrénovalo na hlavním stadionu, všechna auta zůstala na tamním parkovišti a celý tým nastoupil do autobusu – směr Steigenberger.
„Když jsem v srpnu 2000 přicházel ze Sparty, měli jsme zrovna měsíční holčičku, ke které jsme přes noc museli často vstávat. Tak mi celkem bodlo, že jsem se před zápasem vyspal.“
Co ještě si vybaví? Fajnové snídaně, naducané peřiny a postele tvrdé tak akorát: „A taky zvláštní režim, protože jsme měli volné dopoledne. Každý si mohl spát, do kdy chtěl.
Třeba útočník Barbarez nebo Mahdi Mahdavíkíjá z Íránu se objevili až na oběd.“
Hotel renovovali před čtyřmi lety. Do jezírek se svádí dešťová voda, kterou správci využívají na zavlažování. Když se přes rákosí nakloníte, uvidíte hejno ryb. Před první terénní vlnou si to zrovna štráduje kachní rodinka a ve stínu javorů kuchaři podpalují grily.
Fotbalisté Hamburgeru už sem dávno nejezdí, nový partnerský hotel mají v centru města. Přesto byl Steigenberger během podzimu plný fotbalistů, protože tu měl základnu Šachtar Doněck, který v Hamburku odehrál základní skupiny Ligy mistrů. Stadion si pronajímal za třicet milionů korun na zápas.
„Váš tým si rezervoval dvě patra, která budou exkluzivně jenom česká. Jinak tu budou i normální hosté, kterým předem zdůrazňujeme, že je během turnaje čekají významná omezení. My jsme každopádně šťastní, že díky vám budeme součástí Eura,“ říká ředitel Pfannkuchen.
„Tak děkujeme za vstřícnost. Moin.“
Nebojte, všechno dáme do pucu
Jestliže je hotel pětihvězdičkový, tak tréninkový areál celkem obyčejný. Schovaný za řadovkami v Norderstedtu. Autobus v českých barvách se bude den co den loudat zhruba dvacet minut, než projede skrz zástavbu nízkých domků, mine žluté řepkové pole, sochu krávy na kruhovém objezdu nebo hotel Friesenhof, chátrající budovu se špinavým vývěsním štítem.
„Zrovna tady mě Hamburk ubytoval, než jsem si našel bydlení. Už tehdy opadávala omítka,“ vybaví si Fukal.
Za požární zbrojnicí prudce doleva do otevřené brány, vítá vás místní Eintracht, klub ze čtvrté ligy, což je v Německu nejvyšší amatérská soutěž: „Takže poměrně sledovaná, protože tam hrají i béčka velkých klubů.“
Proti vchodu narazíte na nevábný sklad s kopačkami a zabahněnými balony, vyjdete zatočené schody a za místností s drobnými trofejemi, s níž přímo sousedí kulatá kabinka pro hlasatele, vykouknete ven. Malá zastřešená tribuna, na druhé straně jsou za klandrem betonové schůdky. Kapacita? Prý pět tisíc míst, jak tvrdí klubový ředitel Finn Spitzer. V kanceláři se zkosenou střechou honem típne telefon a věnuje se hostům, kteří se neohlásili předem. „Ještě nás čeká dost práce, než všechno dáme do pucu,“ přizná.
Sezona pro Eintracht o víkendu končí. Nebyla tak úspěšná, jak by si klubový šéf přál, třinácté místo v divizi sever, víc porážek než vítězství: „Teď hlavně doufám, že vám přineseme štěstí.“
Když sem přijeli inspektoři z UEFA, aby si obhlédli areál, okamžitě zaveleli: „Kabiny vyklidit, prostory upravit, reklamy sundat. A brány nové, protože ty stávající jsou oprýskané a nevhodné.“
„Brány budou, už je máme ve skladu.“
A co ten rozbitý trávník, pane Spitzere?
Stadion FC Eintracht Nordesrstedt na kterém bude trénovat česká fotbalová reprezentace.
„Jaro bylo náročné, to se nemůžete divit. Ale nebojte se, máme ještě měsíc, hřiště bude jako stůl na biliár.“
Nejspíš na pátek 14. června, kdy celý šampionát vypukne, se v Norderstedtu chystá otevřený trénink pro fanoušky. První a možná taky poslední. Jinak se česká reprezentace zavře a vstup na stadion budou mít jen povolaní. Dá se předpokládat, že zvědavé oči narazí na vysoké sítě, které všude okolo vyrostou. Tréninky byste mohli sledovat tajně jedině ze třetího patra bytovky, kterou od hřiště odděluje husté stromořadí. Ale proč byste to dělali?
„Děkujeme a uvidíme se za měsíc. Moin.“
Tak ještě hlavní stadion, tam bychom měli končit. „Fakt jsem naměkko. Ty krásné časy, které jsem tu strávil, jsou tak strašně daleko,“ rozhlížel se 49letý Fukal před arénou, k níž se blížil cestou, kterou lemují betonové fotbalové míče. Takže nekopat!
Na štítu slavné logo HSV, modro-bílo-černá kombinace kosočtverců. Kultovní hodiny, které po vteřinách počítaly, jak dlouho a nepřetržitě hrál Hamburk bundesligu, jsou pryč. Práší se na ně ve skladu. Čísla se zastavila na 54 letech a pár drobných. Slavný klub na jaře 2018 poprvé sestoupil a zatím se nevyhrabal zpátky. Ani letos se to nepovede. Na rozdíl od St. Pauli – historický městský rival už postup před pár dny mohutně oslavil.
„Je to pro mě záhada. Vždyť za našich časů se kritizovalo, jak můžeme být až šestí v bundeslize.“
„Moin,“ zahlásí ostraha, když se zvedne závora. Dorazil klubový mluvčí a fotografka, reportérka čeká na tribuně. Tahle návštěva je hlášená předem, tudíž se klub připravil, že se svým bývalým hráčem udělá rozhovor. Ale nejdřív se projdeme, pokud dovolíte. Na hybridní trávník šajní posuvné lampy, které pomáhají fotosyntéze. Kam se nesvítí, tam vládnou holubi, kteří ze hřiště vyzobávají dobroty.
V dolním patře za pravou brankou je pořád celá tribuna na stání, se špinavými kandelábry a poházenými plechovkami. Brzy naběhnou dělníci, zdola se vysunou sedačky a všechno se změní, protože při Euru se může fandit jenom v sedě. „Dvacátého května stadion odevzdáváme pro potřeby UEFA. Bude připravený,“ říká Jonas Bodenstein z tiskového oddělení, zatímco za severní tribunou řvou chuligáni a houkají policejní sirény. Průšvih? Poplach? Ne, jen cvičení. „Test obezřetnosti. Bitka nanečisto. Ještě žádný fotbalový turnaj v historii neměl takové bezpečnostní přípravy jako naše Euro.“
Všechno má být pintlich. Bez jediného kazu. I proto na stadionu v Hamburku vyměnili špinavou střechu za novou, do každého rohu instalovali nejmodernější ampliony, aby byla akustika na všech místech dokonalá. Před hlavním vchodem dokončují výměnu zámkové dlažby a svařují prokopnuté zábradlí.
Na hybridní trávník stadionu v Hamburku šajní posuvné lampy, které pomáhají fotosyntéze. Na Euru tu dvakrát nastoupí i česká reprezentace.
„Moin,“ houkne klubový kuchař, když nás míjí v mezipatře.
Je čas jít. Tam, kde bude zhruba za měsíc před zápasy parkovat český autobus, zatím stojí modrý pingpongový stůl. Vlevo na stěně je nakreslená kotva, na pravé zase kormidlo.
Prostě Hamburk. Tor zur Welt neboli Brána do světa.
