Jak to, že jste tak horkokrevný?
Nikdo nerozumí tomu, že jsem Skandinávec. Je to založené na mé trenérské historii. Strávil jsem tři roky v Maďarsku, třetí sezonu jsem v Rumunsku, pracoval jsem v Rusku, v Gruzii. Ve východní části Evropy se pohybuji patnáct let a jako lektor EHF hodně cestuji. Sbírám životní zkušenosti, které mě ovlivňují.
Rád burcujete publikum?
Miluji, když jsou fanoušci na mé straně, s mým týmem. Dělám to i ve svém klubu, snažím se rozpálit arénu. Je potřeba, aby vás lidi podporovali, šli za vámi. Není to jen o házené, oni chtějí i show, něco vidět. Akci. A já jsem její součástí.
Doma jste taky bouřlivý, nebo naopak tichý?
Znáte to, doma nejste boss, tam jste ten druhý, to je jasné. (smích) Žertuji. Máme klidnou domácnost, jsme typičtí manželé. Všechno padesát na padesát, trochu norský styl.
Bent Dahl, trenér českých házenkářek
Vaše manželka Gro pochází také z házenkářského prostředí?
Ano! O tom vám můžu trochu povyprávět. Ona byla také výbornou házenkářkou a poprvé jsme se potkali na soustředění před mnoha lety. Jí bylo šestnáct, mně patnáct. Šlo o kemp regionálního výběru. Ačkoli náš příběh odstartoval zde, dalších pětadvacet let jsme se neviděli. Mezitím jsem prožil jedno manželství, s bývalou ženou máme dvě děti. A s Gro jsme nyní už šestnáct let spolu a šťastní.
Je plus, že rozumí házené?
Rozhodně. Chápe, co dělám. Narodila se do házenkářské rodiny, její rodiče byli mezinárodní rozhodčí a trenéři, vedli házenkářské kluby.
Mluví vám do práce?
Hlavně se mnou mluví napřímo. Když udělám něco špatně, řekne mi to. Hned po zápase mi dá zpětnou vazbu. Je můj největší kritik, ale je upřímná, což je nejdůležitější.
ONLINE: Česko – Španělskopátek od 18:00 |
Odkud vlastně pocházíte?
Narodil jsem ve městě Drammen, které miluji. Spolu s rodinným zázemím to ze mě udělalo člověka, jakým jsem dnes. Rád se tam vracím. Bydleli jsme mimo centrum, pořád tam mám rodinu. Město je malé, čtrnáct minut od Osla. Je to moje duše.
Vaši rodiče také hráli házenou?
Kdepak, vůbec. Táta je ze staré školy. Začal pracovat už ve třinácti letech a až do penze zůstal věrný stejné továrně. Dělal v ní víc než půl století! Což je impozantní. Byl řidič. My byli typická dělnická rodina. Moje maminka zůstala doma se mnou, mojí sestrou a bratrem, vařila nám, starala se. V minulosti jsme všichni tři hráli házenou. I fotbal. Naši rodiče nás vždy podporovali. Měli jsme skvělé zázemí.
Jak je možné, že táta začal pracovat už tak brzy?
V tehdejších poválečných časech to tak bylo. Buď jste pracovali, nebo studovali. Jeho táta a máma brzy umřeli, takže si musel zajistit svůj život takhle brzy. Samozřejmě, teď už nic takového neuvidíte, v roce 2023 vůbec. A ani já to takhle neměl. Když mně bylo třináct, ani jsem neuvažoval o práci. Oni byli jiná generace, nemůžeme se s nimi srovnávat.
A kdy jste přišel na chuť házené?
Začal jsem ji hrát v šesti letech. Od roku 1976 doteď je můj život založen na házené. Dětství jsem měl velmi bezpečné, táta postavil velký dům kousek za Drammenem. Vyrůstali jsme jako normální děti, neustále jsme sportovali. Brácha začal s házenou už v pěti, sestra taky. Tehdy jsme měli házenou i ve škole, učili ji tam trenéři. A hráli jsme ji i venku.
Sourozenci byli taky úspěšní?
Moje sestra byla docela dobrá, ale pak začala studovat, pracovat a vdala se, takže skončila. Bratr měl úspěchy, dělal házenou profesionálně a vyhrál evropský pohár. Byl lepší než já, ale já na rozdíl od něj neskončil. Hned po kariéře jsem se vrhnul na trénování, on na civilní povolání.
Bent Dahl, norský trenér české reprezentace házenkářek, se svými dětmi.
A jdou děti ve vašich stopách?
Synovi je 21 let, právě dokončil studium elektrotechnika pro železnici a teď jde na školu, aby mohl řídit vlaky. Když se totiž něco pokazí, potřebuje mít diplom, aby se na to místo vlakem nebo drezínou dostal. Také byl dobrý ve sportu, hrál úspěšně stolní tenis, ale pak si vybral cestu zaměstnání. Jsem velmi šťastný za jeho volbu. O dva roky starší dcera dělá v televizním byznyse, dokončuje studia televizního managementu. Nyní pracuje na hudebním pořadu Norsk Melodi Grand Prix, odkud vysíláme vítěze na Eurovizi. I na ni jsem velmi hrdý.
Kde vás můžeme najít, když nejste na házenkářské palubovce?
V mém apartmánu v Turecku, jak relaxuji. Leží v malém, hezkém městě, které se jmenuje Cide. Pálí na mě slunce a jsem obklopen krásným prostředím, horami a mořem.
Proč máte byt v Turecku?
Kvůli počasí. Vždy tam svítí slunce. Od února a března až do prosince. Jen chvíli je trochu zima, ale jiná zima než u nás. Když to porovnám s Norskem, tak v Turecku máme dvanáct měsíců v roce lepší počasí. A my s manželkou zimu vlastně nesnášíme, takže tenhle krok byl pro nás snadný. I když trochu bláznivý. Apartmán jsme koupili v době pandemie covidu. Ani jsme ho předtím neviděli, ale měli jsme štěstí.
Házenkářky vstoupily do osmifinálové skupiny MS výhrou nad Ukrajinou |
Také jste pejskař.
Měli jsme třináct let čivavu, bohužel zemřela. Zároveň s ní dobrmana, který je s námi v Rumunsku. A teď jsme si znovu koupili čivavu. Je jí 11 týdnů a váží 700 gramů! Drobeček. (smích) Jsme rádi, když kolem nás pobíhají psi.
Při západu slunce popíjíte nejraději červené víno?
Nejen! Taky české pivo! (smích) Nejsem těžký piják, ale když si chci užít pěkný večer s manželkou, dáme si spolu červené víno. Preferujeme ho před bílým nebo šampaňským.
Jak rozdílný je vlastně život v Česku a Rumunsku?
V Česku nebývám tak často, abych měl správné dojmy, ale líbí se mi zdejší atmosféra. Lidé, s kterými pracuju. A tradiční jídlo. Rumunsko je jiné, nejde to srovnávat, tam mají oheň v krvi. Ale co můžu porovnat, to je pohostinnost. A ta je jiná než u nás v Norsku. My jsme víc chladní. Jednou jsme šli s kamarádem na pivo v Londýně. Sami dva. Jakmile jsme vstoupili do hospody, hned nás lidé pozvali ke stolu. Není tam normální, abyste se separovali a popíjeli pivo sami. V Norsku je to totálně opačné, soukromé, tomu jsme se s tím kamarádem zasmáli. V Rumunsku a Turecku taky platí, že čím víc lidí, tím líp. Cítím, že když něco děláme v Česku, je tady podobná „hospodská“ kultura. Přátelská. Lepší než zůstávat doma a dát si tam jedno pivo.
Stíháte nějaké koníčky?
Nemám čas na nic! Jen házená. Vlastně trošku trénuji, každý den cvičím hodinu a půl, abych se udržel ve formě. Rád si vyjdu s přáteli, dám si červené víno, dobré jídlo. Ale když pracujete jako já, jste klubový i reprezentační trenér, nemáte čas přemýšlet o koníčcích.
Grónský úkaz: učitelka, prodavačka a účetní tvoří tým pro mistrovství světa |
Ale pohodičkou u televize nepohrdnete. Jaké filmy vás baví?
Akční. Jsem velmi jednoduchý chlápek. Znám všechny filmy Stevena Seagala, ty jsou perfektní! Vyčistím si hlavu. Jsou velmi jednoduché, nemusíte moc přemýšlet, stačí se dívat. Od začátku do konce víte, co se stane. Rád se dívám i na kriminálky. Máme skvělé skandinávské seriály. Jeden výborný dánsko-švédský, který se jmenuje Most, mě ohromil.
A jak vás ohromila čeština?
Je velmi složitá na to, abyste se ji naučil rychle. Trošku jsem šprtal i rumunštinu, mám to v hlavě trochu pomotané. A jako reprezentační kouč používáte angličtinu, kterou hráčky ovládají. Všechny rozumí a téměř všechny i anglicky mluví. Můžu se s nimi trochu bavit také německy. Myslím, že jsme dobře propojení. Česky umím třeba: Dobry deň! (smích)
