Přestože je Slovácko místo, na kterém má folklor obrovskou váhu a tradice se předávají z generace na generaci, s vývojem společnosti přicházejí výzvy, kterým starší generace čelit nemusely. A možná si je ani neuměly představit.
Důkazem je příběh nebinární Barbory, jejíž identitu redakce iDNES.cz zná, ale kvůli bezpečnosti si přála zůstat v anonymitě. Barbora ještě před několika lety oblékala ženský kroj, nikdy se v něm ale necítila příliš dobře. Svou zkušenost s uměním stojícím na opozicích pohlaví nyní v rozhovoru popisuje.
Vzhledem k nízkému věkovému rozdílu mezi autorkou a respondentkou je rozhovor veden formou tykání. Respondentka používá ženská zájmena.
Folklor pracuje s jasně danými rolemi muže a ženy, je binární. Umíš si představit, že by ses do tohoto prostředí jako nebinární osoba vrátila?
Neumím. Dokázala bych se vrátit do módu, kdy bych přebrala nějakou roli. Třeba, že jsem teď tanečnice, žena. Stejně tak bych si dokázala představit opačnou stránku, že bych byla performer, muž, který má na sobě mužský kroj.
Nemyslím si ale, že nebinarita má ve folkloru místo. Respektive nevím, jak by se tomu folklorní fungování a tradice daly přizpůsobit. Folklor je strašně konvenční a nenechá na sebe sáhnout. Nějaký kroj se někde vytvořil a takhle to bude. Tady ta rétorika se nemění a ani se měnit nebude.
Myslíš, že kdyby přeci jen přišel do chasy někdo nebinární, tak by ho ostatní přijali?
Kdyby nebinární osoba přišla s tím, že by si předem vybrala roli, že chce být ta tanečnice nebo ten tanečník, tak by to bylo v pořádku. Kdyby se ale třeba v procesu zkoušení rozhodla, že jí není komfortní být v ženské pozici a chce tančit jako tanečník, tak to by problém rozhodně byl.
Kroj řekl vše, byl jako občanský průkaz, říká oceněná propagátorka folkloru |
Spíše kvůli organizačním věcem, nebo by to prohloubilo stereotyp o nebinárních lidech, že se nedokážou rozhodnout, kým chtějí být?
Myslím, že prvotní impulz by byl pragmatický, že teď nevychází počty. Čím víc by tam tato informace rezonovala, tak tím více by se to dostávalo do toho „no jo, kdyby ten člověk byl v uvozovkách normální nebo by to neřešil, tak jsme nemuseli předělávat celou choreografii“.
Je folklor inkluzivní? Je i pro queer lidi?
Myslím, že folklor je pro ty, kteří přijmou jeho pravidla. Takže je pro všechny, ale má svou daň. Člověk nemůže očekávat tak velkou inkluzi, v jakou by doufal. Pokud je ale schopný přizpůsobení, tak se dá fungovat, i když je člověk otevřeně queer.
Mnoho tradic je založených na zesměšňování žen
Vnímala jsi už v době, kdy jsi byla v souboru, svou sexualitu a genderovou identitu?
Od asi patnácti jsem vnímala, že nejsem heterosexuální. Že jsem nebinární jsem si začala uvědomovat poměrně nedávno, od té doby, co jsem v Brně. To je tak tři roky dozadu. Tehdy to tedy nebylo zas tak aktuální.
Věděli ve folklorním souboru, že nejsi heterosexuální?
Jelikož jsem tam měla spoustu kamarádů a doteď odtud přátele mám, tak ti to věděli. Nikdy jsem ale neudělala coming out před celým souborem nebo před vedoucími. Lektorky to nevěděly a v té době mi nepřipadalo nutné jim to říkat. Nemyslím si, že kdybych jim to řekla, tak by to vzaly nejlépe, ale to nemůžu vědět.
Znáš někoho, kdo se folkloru věnuje a je veřejně queer?
Kamarád je vyoutovaný před celým souborem i vedoucími. Je gay a nikdy mi neříkal, že by s tím někdo ze souboru měl problém, že by se jeho pozice nebo vnímání ostatními změnila.
Když člověk tančí, tak je performer, podává umělecký výkon na jevišti. S tím se pojí i to, že přebírá roli, která má svá jasná specifika. Tanečník se usmívá, tančí, působí esteticky a nemyslím, že by v tomto hrála roli queer identita.
Když chtěl člověk dělat folklor, musel občas zazpívat i pro komunisty |
A co folklor za zavřenými dveřmi? Setkala ses někdy s nějakými projevy nenávisti nebo homofobie?
Neřekla bych vyloženě homofobie, protože si stojím za tím, že lidé to tam nevnímají nijak negativně. Ale už když si poslechneme folklorní písničky, nebo se podíváme na tradice, tak jsou založené na tom, že si muži dělají srandu z žen. Tento faktor se mnohdy projevuje i ve fungování mimo scénu.
Uvedeš nějaký příklad?
Folkloristé hodně pijí a málokdy jsem viděla, že když bylo slečně špatně a zvracela, tak že by se do toho zapojil muž a pomáhal jí. Jdou za ní ostatní holky a kluci říkají „jo ta zvracela, ta nic nevydrží“ a takové věci. Ale chápu, že pro dotyčnou může být příjemnější, když za ní dojde skupina slečen.
Měla jsi osobně problém s ženskými kroji?
Nebyly to jenom kroje, i na trénincích je mužské a ženské oblečení. Poslední roky jsem s tím měla veliký problém, protože nejsem milovník sukní. Jsou strašně hezké, ale mně osobně nesedí.
Bránila jsem se jim a chodila jsem v kraťasech nebo v teplácích. Bylo na to hodně naráženo ve smyslu, že vy jste holky, děláte točky, tím, že nemáš sukni, tak si nevyzkoušíš, jak daleko od kluka musíš být, abys ho sukní nebouchla. Když je člověk v kolektivu jediný, kdo nemá tréninkový stejnokroj, tak je to docela nepříjemné.
Binarita jako rozhodující prvek
Je ještě nějaký ohled, ve kterém se striktní rozdělení na ženy a muže projevuje?
Holky například nemají moc příležitostí se učit verbuňk. To je čistě mužská záležitost. Vždy jsme byli rozděleni na dvě skupiny, kluci šli verbovat, my jsme šly zpívat nebo se učit karičky, to jsou zase čistě ženské tance. Když už se některá chtěla naučit verbovat, tak pouze když skončila dřív a připojila se ke klukům. Nikdy se nestalo, že by lektor přišel a nabídl, ať si to zkusí. A zase kluci se nikdy neučili zpívat ženské písničky.
Mužský tanec verbuňk je zapsán na Seznamu světového nehmotného dědictví UNESCO, stejně jako Jízda králů nebo modrotisk. |
Znepokojilo by zastánce tradičního folkloru, kdyby ženy tančily verbuňk?
Stoprocentně. Na verbuňku je postavena velká část folkloru. Jsou i různé akce, festivaly, soutěže, které se na něj zaměřují a všichni se jdou podívat na krásné chlapce, jak tančí verbuňk. Ženský kroj na to ani není přizpůsobený. To by žena musela mít mužský kroj. Naše evropská kultura je na binaritě založená a až teď si uvědomujeme, že to není jediná cesta, kterou se dá jít a že je absolutně v pořádku, když je něco fluidní.
Moderní umění zažité hodnoty často ohýbá, slovácké tradice ale tak jednoduše ohnout nelze.
Ale i to si myslím, že je důležité a má svou podstatu a význam, protože jednou to bude historie. Osobně je mám velice ráda, protože přeci jen v tom člověk vyrostl. I pro budoucnost je velice důležité, aby lidé věděli, že někdy existovala striktní binarita a byla odvětví, kde byla binarita rozhodujícím prvkem pro fungování. Možná si budou ťukat na čelo, možná s tím budou souhlasit. To já nevím.
Bez dobré fyzičky verbuňk nezatančíte, říká oceněný milovník folkloru a vína |
Zajímavý moment nastává při Jízdě králů, kdy si mladý kluk obleče ženský kroj. Nad tímto se lidé nepozastavují?
Nepozastavují, protože je to humor, forma zábavy. Muž má na sobě ženský kroj, takže je to sranda. Je to vnímané tak, že je to tradice, ale pobavíme se nad tím. Je to poměrně unikátní, protože jinak ženy mají takové kroje a muži zase takové a nemění se to. Když už se to mění, tak za účelem zábavy, nějakého zpestření.
Díky čemu se folklor na Moravě dokáže udržet a jeho popularita neklesá?
Myslím, že velká přednost lidí ze Slovácka je v tom, že jsme velcí vlastenci. Už jen tím, že jsme geografická Morava. I proto tam tradice zůstávají a folklor má takovou sílu. Jde taky ruku v ruce s náboženstvím, katolickým křesťanstvím. Rozhodně také není apolitický.
Proč jsi s folklorem skončila?
Hlavně kvůli času. Ještě jsem se věnovala divadlu, to je hodně časově náročné. Ale taky jsem se už necítila tak komfortně ve folklorní skupině a nepřipadalo mi, že je to něco, čemu bych se chtěla věnovat, co by mě těšilo. Divadlo je rozhodně otevřenější queer filozofii a sebe expresi než folklor.
Mám obecně ráda umění a folklor mi přijde jako jeho velice důležitá forma, která má ohromný potenciál. Není úplně rozvíjený, ale zase ne každé umění musí mít cestu neustálého růstu.
