Výsledek? Takový by asi nikdo nevymyslel. Po padesáti vteřinách květnového utkání s Mladou Boleslaví se na hřišti srazil právě s Petrem Kodešem, poté ještě zkusil nějakých patnáct minut hrát, ale po zápase objevená zlomenina lýtkové kosti to pochopitelně moc nedovolovala.
„Zkoušel jsem to, ale noha nefungovala a ani nemohla,“ komentoval čtyřiatřicetiletý herně spíše nenápadný útočník svůj odchod z profesionální fotbalové scény. Mezi první a druhou ligou strávil takřka šestnáct sezon, že by přidal další, považuje za téměř nemožnou variantu.
Loučení s profesionální kariérou se moc nepovedlo, co ohlédnutí za příjemnějšími věcmi? Čeho si budete nejvíc vážit?
Asi toho, že jsem na takové úrovni vydržel tak dlouho. I když to ne vždycky byla první liga, tak beru za úspěch, v jakých týmech jsem se po celou dobu pohyboval. Nějak rychle to uteklo. Když jsem se v tom posledním zápase, do kterého jsem nastoupil, podíval, kdo je na hřišti, tak v našem týmu byl starší jen Kuba Rada a na druhé straně Marek Matějovský. Dostat se až sem, mezi nejstarší, toho si docela cením.
Nejlepší vzpomínka na úspěch?
Asi všechny tři postupy s Hradcem do první ligy. A z nich asi ten poslední před dvěma lety, i když je možné, že je nejčerstvější. Na druhé straně pro mě to nebylo jednoduché. Do Hradce jsem se vracel po pěti letech, po období, kdy jsem toho moc neodehrál. V Hradci mě to ale znovu chytlo, dostal jsem do fotbalu chuť, začalo mě to bavit a paradoxně to potom asi byla vůbec moje nejlepší sezona.
A další postupy?
Nezapomenutelný byl ten s Lubošem Prokopcem před devíti lety. Jeli jsme tehdy v posledním kole na derby do Pardubic, kde jsme museli vyhrát. Vítězný gól jsme dali deset minut před koncem, byla to úžasná euforie. Navíc když si připomenu, že jsem byl na hřišti s Adrianem Rolkem, na hrotu Marek Kulič, krásné vzpomínky.
První postup přišel už před třinácti lety, co ten vám dal?
Najednou jsme byli jako ještě docela mladí nahoře a pak přišla první liga a my jsme pod trenérem Kotalem byli schopní porazit i ty nejlepší týmy.
I po posledním před dvěma lety se před vámi otevřela slušná prvoligová perspektiva a následný podzim ji jen potvrdil. Jak jste návrat mezi elitu bral?
Po postupu přišel k týmu trenér Koubek a na začátku vsadil na kostru týmu, která postup vybojovala. Mně se docela dařilo, vstřelil jsem i několik gólů, jenomže už během podzimu se ozvalo zraněné koleno a hned po skončení ligy jsem šel na operaci. A po ní už bylo všechno jinak. Trenéři tým trochu přestavěli a já už jsem se na hřiště moc nedostával.
Vše časově změnila právě operace. Byla tehdy nevyhnutelná?
Byla. Koleno bolelo, bylo těžké někdy absolvovat trénink, se zápasy to bylo podobné, celý bych tehdy už nedal. Doktoři mluvili o časované bombě, rozhodl jsem se proto, že na operaci půjdu.
Po uzdravení přišlo období, které asi straší každého fotbalistu.
Jasně. Zbyl mi trénink, občas pár minut v lize, zápasy béčka. V mých letech o to těžší, že když nehrajete, ztrácíte ještě mnohem rychleji.
Vše vyřeší odchod z profesionální scény, jak dlouho o něm víte?
Někdy od začátku roku, kdy mi sportovní ředitel klubu Jirka Sabou oznámil, že mi smlouvu neprodlouží. Dalo se to čekat, moc jsem toho za poslední měsíce neodehrál a tím to bylo víceméně jasné.
Ve chvíli, kdy se blíží otevření nového stadionu. Nemrzí víc právě tohle?
Mrzí hodně, ale fotbal to tak někdy přinese. Nový stadion byl obrovským lákadlem. Když dnes kolem nové arény jedu, mám problém, abych se nevyboural, jak koukám, jak to roste. Celý můj život se o tom mluví, teď už je to opravdu blízko, ale dopadlo to jinak.
Jakou vzpomínku vy si vlastně odnesete ze stadionu, který všichni kritizovali a který už není?
Za sebe musím říct, že mně se tam špatně nehrálo. Vnímal jsem, jak se o něm mluvilo, jak byl třeba nepohodlný pro diváky, mně to ale nevadilo. Možná i proto, že jsem ho měl spojený s dětstvím, na přelomu tisíciletí mě tam za trenéra Uličného táta bral na fotbal, později jsem chodil při zápasech podávat míče.
Hradecký Dvořák skončil podzim dřív, aby byl fit na jaro |
Stále jste hráčem s řadou prvoligových zkušeností, který může po skončení smlouvy odejít kamkoliv, existovala či existuje ještě šance, že u profesionálního fotbalu zůstanete jinde než v Hradci?
Mám jen pár týdnů po operaci, protože to postihlo i koleno, je už potřetí operované, dlouho jsem nehrál, takže z první ligy to je tak možná jedno procento.
A z druhé?
Tam už by mi to nedávalo smysl. Jde také o rodinu, stěhování, jsem rozhodnutý ještě zkusit nižší soutěž, ale nejdřív se musím dát dohromady.
Vaše kariéra je spojena převážně s Hradcem, ale je v ní i už zmíněné pětileté období, během něhož jste prošel třemi prvoligovými kluby. Ne vždy se vám dařilo, udělal byste něco jinak?
Nic bych neměnil, i když hlavně konec byl s hraním těžký. Ono to bylo trochu komplikované už na začátku. Z Hradce jsem odcházel po skončení smlouvy, což se pochopitelně moc nelíbilo. Navíc do Jihlavy, což mi bylo předhazováno. Jenomže tehdy to byl stabilní prvoligový klub, přestože jsme hráli o záchranu. Sešel jsem se tam ale s trenérem Svědíkem, který si mě potom vzal do Slovácka. Byly to dobré zkušenosti, navíc asi není ideální být celý život na jednom místě.
Možná i díky této pětiletce jste nevstřelil onen kýžený třicátý prvoligový gól v dresu Hradce, a v historické tabulce se tak o první místo dál dělíte s Pavlem Černým.
Bylo by to pěkné, i když já o tom dlouho ani nevěděl. Až pak nějak ke konci mi to řekli kluci v kabině, bylo by pěkné Pavla překonat.
Při plánování budoucnosti je prý ve hře i trénování mládeže. Budete mladým své bohaté fotbalové zkušenosti opravdu předávat?
Ta možnost tady je, ale zatím ne. Jak jsem říkal, chtěl bych si ještě zahrát nějakou nižší soutěž a to by s trénováním nešlo moc dohromady. Myslím si, že mi to neuteče.
