Poslechněte si celý rozhovor s analytikem Čermákem v Kontextu:
Česko napravuje v posledních dvou týdnech absurdity ve vztazích s Kosovskou republikou. Minulý týden zjistily Seznam Zprávy, že se vláda shodla na historicky prvním velvyslanci, který po patnácti letech od uznání Kosova obsadí tamní ambasádu, a prezident Petr Pavel nemá problém, na rozdíl od jeho dvou předchůdců, s jeho jmenováním.
Ve čtvrtek tento týden také schválil parlament bilaterální smlouvu o dvojím zdanění, která ležela v parlamentu bezmála deset let.
Poslanci schválili smlouvu s Kosovem, kterou odpůrci odmítali deset let |
Otázka Kosova i po dekádě a půl nadále rozděluje. Proč? „Je to důsledek historického sporu v české politice a je to překvapivé, protože v naší zahraniční politice nebyl Balkán středobodem zájmu,“ říká Petr Čermák z Asociace pro mezinárodní otázky a dodává, že otázka nezávislosti Kosova jako jediná prosákla do domácí politické diskuze.
Kolem ní se tak v devadesátých letech začala polarizovat reprezentace a mezi odmítače patřili bývalí prezidenti Klaus a Zeman. „Oni si svůj kritický postoj nesli dále a sami pro sebe si ho radikalizovali, což je případ zejména Miloše Zemana, který si z Kosova během prezidentství udělal symbol, na kterém se rád štěpil se zbytkem garnitury,“ popisuje Čermák.
Dnes pomyslnou pochodeň kritiky existence Kosova přebrali hlavně poslanci SPD, kteří unisono hlasovali proti zmíněné odkládané smlouvě. Argumentem kritiků uznání Kosova je, že udává nebezpečný precendens pro sporné oblasti jako Katalánsko, Jižní Osetii nebo Severní Kypr. Je to také jeden z důvodů toho, že jen polovina států OSN má diplomatické vztahy s mladou republikou.
KONTEXT: Žádný válečný tribunál nevyléčí ztrátu blízkých, říká vyšetřovatel Dzuro |
„Dá se to vnímat jako precedens, ale otázka hranic je jednou z nejcitlivějších věcí mezinárodního práva, ale posledních třicet let na Balkáně ukazuje, že je to běžnou záležitostí a nutností, která zabránila konfliktům nebo je zastavila,“ vysvětluje lichost námitek.
Přestože, jak říká Čermák, Češi rádi přirovnávají cokoliv k Mnichovské dohodě, ona analogie pokulhává. „Zásadní rozdíl je v tom, že k odtržení Kosova došlo v situaci, kdy Srbové prováděli proti Kosovským Albáncům nejen ozbrojenou agresivní kampaň, ale hlavně záměrné etnické čištění,“ vysvětluje Čermák.
Prezident Zeman za doby svého úřadování vysvětloval svou averzi ke Kosovu faktem, že „zemi vedou váleční zločinci.“ Měl na mysli kupříkladu bývalého prezidenta Hashima Thaçiho obviněného tribunálem v Haagu. Ovšem na srbské straně je totožná situace.
Současný prezident Aleksandar Vučić seděl ve vládě Slobodana Miloševiće, strůjce genocidy napříč Balkánským poloostrovem. Jako ministr informací Vučić započal osekávání svobody slova, které dnes kulminuje dominancí Srbské pokrokové strany tamní politice.
Hlavní motivací k napravení vztahů mezi znesvářenými zeměmi je dostat se do Evropské unie a získat tak benefity, které to provází. A právě historie čelních představitelů na obou stranách a jejich neschopnost reflexe válečných zločinů tomu zabraňuje.
„Srbská politická scéna až na výjimky neprošla výraznější obrodou. Na západě se Vučić rád prezentuje jako pokrokový, prozápadní politik a proto je potřeba připomínat jeho kariéru v devadesátých letech, kdy on byl ten radikál, který volal po agresivní politice. Dokud tito politici budou nastavovat diskurz a budou určovat obraz Srbska, nedá se očekávat, že by došlo ke společenské obrodě,“ konstatuje analytik Čermák.
Jak se slučuje v hlavách Srbů náklonnost k Rusku a prozápadní směřování? Jakým překážkám čelí oba státy v získání unijního členství? Proč otevřeně queer premiérka Ana Brnabić plní autoritářskou, proruskou politiku své strany? Poslechněte si podcast Kontext, kde se dozvíte víc!