Odkud jste na inauguraci přijeli?
Ivan: Rodina je původně z Prahy, ale část žije ve Spojených státech. Můj syn si tuto příležitost nenechal ujít a kvůli inauguraci z USA přiletěl. Přišli jsme se podívat, protože to opravdu prožíváme. A to z toho vyššího mravního hlediska. Není nám to lhostejné.
Viktor: Přiletěl jsem minulý týden ze Seattlu. Letenka mě vyšla na 750 dolarů (zhruba 16 500 korun). Ale cesta to byla plánovaná. Hodně přes tátu sleduji, co se v Česku děje a jsem teď velmi hrdý. Zároveň jsem i v USA volil. Mám dvojí občanství, jsem tudíž Američan i Čech.
Inaugurace prezidenta Petra Pavla |
A vy jste žil rovněž v USA? (na Ivana)
Ivan: Ano, v osmdesátých letech jsem žil ve Spojených státech. Emigrovali jsme tam v roce 1984. Vrátili jsme se až po revoluci. Nyní je to pro nás mimořádná situace, vnímáme to jako velké osvěžení po těch rozpačitých letech, kdy člověk sice žil v naději, ale vždy přišel nějaký náraz. Objevovali se různí lidé a vlivy, to leckoho mohlo zklamat.
Pavel složil slib. Chce být prezident z podhradí, ukázal opravenou standartu |
Máte nyní lepší pocity?
Ivan: Ano, jsem rád. Praha se v dnešním rozhádaném světě stává kotvou evropanství a skutečně spojuje kultury světa. Schází se zde lidé všech možných vyznání i etnik, pijí dobrý plzeňský mok a jsou šťastní. I tímhle můžeme světu prospět. Krása a tradice, kterou v Praze máme, je dechberoucí. Až pobyt v zahraničí mě naučil si Prahy vážit. Čech s průměrným příjmem patří mezi přibližně 8 procent nejbohatších lidí světa, tudíž my se tady opravdu nemáme špatně.
Viktor: Je to tak, Prahu máme moc rádi, je to tu krásné. Moje manželka je Američanka. Po covidu jsme sem začali jezdit i s dětmi a Česká republika je skvělá. Teď po volbách plánujeme vracet se ještě častěji.
Je pro vás dnešek symbolem změny?
Ivan: Ano. Je ale potřeba myslet na to, že i v demokraciích má mince dvě strany. Například Spojené státy dnes bojují s obrovskou názorovou diverzitou. Navíc spousta lidí se v dnešní moderní době těžko uplatňuje. Je potřeba mít duchovní vybavení, neutápět se v pití a drogách. Spousta lidí není schopná se k životu nějak disciplinovaně postavit. Není to jednoduché.
Emigroval jste až v roce 1984, zažil jste tedy v Praze osobně rok 1968? Jak na něj vzpomínáte?
Ivan: To byla velmi dramatická situace, stál jsem přímo u Českého rozhlasu. Bylo mi tehdy sedmnáct let a myslel jsem si, že se mi nemůže nic stát. Naše generace i generace mých rodičů ctila Rusy a jejich zem i lid za to, že zaplatili krví za naši svobodu ve válce. Po roce 1968 jsme je ale začali nenávidět, protože jejich vpád do České republiky byla forma znásilnění.
Co pro vás znamenala sametová revoluce?
Ivan: Okamžik zvratu v roce 1989 jsme sledovali z druhé strany hranice. Spousta lidí byla revolucí zaskočená, protože si zvykli na život v socialismu, který nebyl až tak nesnesitelný, nebyli jsme Kambodža. Bolševik let osmdesátých byl měkčí než v letech padesátých, tudíž to lidé akceptovali. Dnes je to ovšem na každém, jak se ke svému osudu postaví. I na mladých.
Viktor: Ano. Moje děti jsou i americké děti, ale já je učím, že svět je dneska docela malý a že by z toho měly vytěžit co nejvíc.
