1. „Alkoholické nápoje vyloučeny“
Tomáš Garrigue Masaryk skládá prezidentský slib v roce 1920.
Inaugurace prvního československého prezidenta byla jedinečná nejen tím, že šlo pro nově vzniklý stát o historický moment, ale také skutečností, že v době zvolení ještě Tomáš Garrigue Masaryk ani nebyl ve vlasti.
Poslanci Revolučního národního shromáždění jej aklamací zvolili 14. listopadu 1918, TGM se z exilu vrátil až 21. prosince. Tehdy odmítl připravený pozlacený kočár, místo toho v otevřeném automobilu za doprovodu legionářů vyrazil na spanilou cestu z Wilsonova nádraží po Praze.
Samotná inaugurace ale žádnou velkou slávu nenabídla – prezidentský slib nová hlava země tenkrát ještě nečetla, ten za ni přednesl předseda Národního shromáždění František Tomášek, Masaryk poté jen prohlásil: „Slibuji“ a následovala jakási „svačina“. „Připraven čaj, alkoholické nápoje vyloučeny,“ líčil dobový tisk. TGM byl totiž známým odpůrcem alkoholu – tvrdil, že kořalku neokusil nikdy a pivo s vínem nepil od svých 50 let.
2. Z posledních sil
Tomáš Garrigue Masaryk skládá prezidentský slib v roce 1934.
Masarykovy inaugurace z let 1920 a 1927 se nesly ve stejně strohém duchu. Postup se změnil až v roce 1934, kdy byl 84letý TGM zvolen naposledy, a to navzdory již špatnému zdravotnímu stavu. Volba i inaugurace se poprvé konaly ve Vladislavském sále Pražského hradu, který po rozsáhlé rekonstrukci zářil čistotou, za osobní účasti TGM.
Měsíc před volbou ovšem Masaryka postihla mozková příhoda, kvůli níž špatně mluvil i viděl, nemohl už se spoléhat ani na svou paměť a třes v ruce mu takřka neumožňoval se podepsat.
Právě při této inauguraci už ale nový prezident musel poprvé odříkat prezidentský slib celý sám, což nemocný TGM zvládl jen s velkými obtížemi a s pomocí nápovědy. Jak uvádí historik Antonín Klimek, premiér a kancléř poté při přehlídce čestné jednotky Hradní stráže na III. hradním nádvoří Masaryka „vlastně vedli“.
3. Demonstrace odhodlání
Edvard Beneš skládá prezidentský slib v roce 1946.
Když Masaryk koncem roku 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval, přirozeným nástupcem na nejvyšším postu byl Edvard Beneš.
Přes složitost politického vyjednávání byl dlouholetý ministr zahraničí 18. prosince 1935 dopoledne zvolen jednoznačně 340 hlasy ze 440 odevzdaných. Pomohlo tomu jistě i zvyšující se mezinárodní napětí vyvolané vzestupem nacistů.
I proto byla součástí oslav zvolení nové hlavy státu vojenská přehlídka na III. i I. hradním nádvoří, nad Prahou dokonce prolétávala vojenská letadla a zněly slavnostní výstřely z děl. Po přehlídce Beneš zamířil za Masarykem, kde společně poobědvali.
4. „Zbožný“ Emil Hácha
Emil Hácha při vánočním projevu v roce 1938
Zvolení uznávaného ústavního právníka Emila Háchy nástupcem odstoupivšího Beneše na podzim 1938 se sice neslo do té doby v nejslavnostnějším duchu, ovšem již v kulisách druhorepublikového marasmu.
Samotný ceremoniál trval krátce. „Nově zvolený prezident vstoupil do zasedací síně ve 12:21 hodin a ve 12:26 už byla schůze Národního shromáždění po jeho odchodu ukončena,“ uvedl autor Háchova životopisu Prezident lidskosti Vít Machálek.
Hácha pak s dalšími představiteli státu usedl do prezidentského vozu a vyrazil na cestu Prahou.
„Kolona doprovázená 24 dragouny na bělouších a ryzácích a čtyřmi jezdci s prezidentskou standartou od Rudolfina směřovala přes Karlův most na Hrad,“ uvádí autor Machálek s tím, že ulice lemovaly davy lidí. Na Hradě pak Hácha přihlížel přehlídce hradní stráže, hlavním městem zněly zvony.
O den později se nový prezident, který byl na rozdíl od svých dvou předchůdců věřícím katolíkem, zúčastnil v Chrámu sv. Víta děkovné bohoslužby Te Deum a poklonil se ostatkům sv. Václava. Hácha se také jako první vydal k hrobu prezidenta Masaryka v Lánech.
5. Gottwaldovo předstírání
Klement Gottwald podepisuje prezidentský slib v roce 1948.
Parodií na demokracii byla inaugurace prvního „dělnického prezidenta“ Klementa Gottwalda v červnu 1948. Čtyři měsíce po komunistickém puči si Gottwald, ač v Boha nevěřil a do kostela nikdy nechodil – vymohl, aby se i na jeho oslavu konala v Chrámu sv. Víta děkovná bohoslužba Te Deum.
Odsloužil ji arcibiskup Josef Beran, jehož StB o rok později zatkla a posléze bez soudu řadu let internovala. Beran nechtěl razantním odmítnutím vyostřit už tak velmi napjaté vztahy církve s KSČ, Gottwald chtěl vyvolat zdání demokratického vývoje v zemi. Gottwald se také vydal k hrobu TGM, ač Masaryka vždy hlavně dehonestoval a kritizoval.
Rudí lokajové i škopky špíny. Také Československo zažilo nelítostné boje o Hrad |
6. Návrat důstojnosti
Václav Havel s manželkou Olgou na mši ve svatovítské katedrále 2. ledna 1993 v den, kdy se stal českým prezidentem.
Inauguraci navrátil důstojnost až Václav Havel. Ten sice po zvolení 29. prosince 1989 ještě sliboval věrnost „socialistické“ republice, ale svůj inaugurační projev spojil s tradičním novoročním 1. ledna 1990, kdy přednesl svou historickou řeč, v níž zaznělo i ono známé „naše země nevzkvétá“.
Výjimečnou inaugurací ze čtyř, které Havel zažil, byla ta z února 1993, kdy byl zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky. Tehdy dorazilo zřejmě nejvíce čestných hostů v našich dějinách.
Za Václava Havla se také vrátila tradice bohoslužby Te Deum i kladení věnce k Masarykovu hrobu.
7. Trable s perem
Klaus svým podpisem ve Vladislavském sále složil slib a stal se druhým prezidentem České republiky.
Drobnou nepříjemnost přinesla první inaugurace Václava Klause v roce 2003. Prezidentský slib stvrdil podpisem až na druhý pokus, připravené pero totiž nepsalo, a tak pohotový „milovník per“ použil svoje vlastní. Na rozdíl od slavnostního aktu za dob Václava Havla však tehdy nenásledoval církevní obřad.
Klaus podle tehdejšího kardinála Miloslava Vlka o žádnou bohoslužbu nepožádal.
O pět let později už Klaus poté, co se poklonil památce sv. Václava ve svatovítské katedrále, vyslechl modlitby církevních hodnostářů. Klausův nástupce a vítěz první přímé prezidentské volby Miloš Zeman absolvoval v podstatě totožný program.
