Vypadalo to celkem jednoduše. Ostatně jako většina jejích vítězství, tak dominantní van Vleutenová je.
Do cíle zbýval zhruba kilometr. Zdálo se, že vše směřuje ke spurtu menší skupinky, když vtom se kolem všech prohnala.
Ostatní závodnice se jen ohlédly, žádná ji nepronásledovala. A jak devětatřicetiletá Nizozemka ukrajovala další a další metry k cíli, brzy bylo jasné: Je rozhodnuto!
Nemohla tomu uvěřit. Za páskou nezvedla ruce, neslavila. Jen sklopila hlavu a prstem klikla na cyklopočítač.
„Pořád čekám, až mi někdo řekne, že se to nestalo,“ kroutila hlavou ještě dlouhé minuty po závodě.
Pak se ale rozesmála. „Ale asi je to tak. Jsem světovou šampionkou a příští rok budu jezdit v duhové. To je příběh!“
V tom měla pravdu.
UJÍŽDÍ VŠEM. Nizozemka Annemiek van Vleutenová míří pro vítězství na mistrovství světa v Austrálii.
Do australského Wollongongu jela tradičně v roli jedné z favoritek. I ona si věřila, po letošních triumfech na ženských verzích Lutychu, Gira, Tour či Vuelty chtěla ještě jedno velké vítězství, toužila po světovém zlatu.
Jenže její plány narušil pád při středeční smíšené časovce.
Jen několikrát tehdy šlápla do pedálů a vinou technických problémů se zřítila k zemi. Poté jen bezradně seděla, nechápala, co se stalo.
Časovka pro ni během mžiku skončila. Ale jen ona?
To byla otázka. První zprávy hovořily o tom, že i sobotní hromadné klání je passé. Byla potlučená, sedřená, rentgen v nemocnici navíc ukázal, že má menší zlomeninu v lokti.
Milovala studentský život, trénuje s muži. O první vítězce ženské Tour |
„Má sice od doktorů povolené jezdit, jenže nevíme, jak velké bolesti bude mít,“ oznamoval nizozemský svaz. „Uvidíme v dalších dnech a podle toho se společně rozhodneme.“
Nejprve zkoušela, co jí tělo dovolí, na trenažéru. Pak se zkusmo projela i na kole venku.
„Žádná sláva, ale mohlo to být horší. Měla jsem ještě štěstí,“ líčila. „Vsedě to bylo celkem dobré, jenže se nemůžu pořádně zvednout, v tom mi zlomenina brání.“
Jenže že by se vzdávala? Ona, která má za sebou tolik pádů a návratů? „Pokud se někdo dokáže zotavit, tak je to Annemiek,“ tvrdila její kolegyně Ellen van Dijková.
Na začátku kariéry van Vleutenová podstoupila řadu operací kyčelních tepen. Na olympiádě v Riu 2016 zase hrozivě upadla na obrubník a přivodila si několik zlomenin a těžký otřes mozku. Na předloňském Giru si zlomila zápěstí.
A tím výčet zdaleka nekončí.
Van Vleutenová ale popisuje, jak ji tyto momenty naučily, že se nemá utápět ve smutku. Že se na každé situaci má snažit najít alespoň něco pozitivního, nějakou naději.
V nizozemštině svůj životní styl nazývá jako „omdeken“. „Kolem sebe pozoruju, že se hodně lidí zasekne v negativitě,“ vyprávěla tentokrát serveru Cyclingnews. „Nedívejte se dozadu, ale dopředu. Prostě jsem to tak vzala: něco se stalo, s tím já už teď nic nezmůžu, tak se budu soustředit, abych se dala dohromady.“
|
Což se jí podařilo. V pátek nizozemský svaz informoval: Příjemné zprávy, hromadný závod pojede!
Zcela zdravá pochopitelně nebyla. Spíš se jen zotavila do takové míry, že klání mohla objet a nehrozilo, že si přidělá další zdravotní komplikace.
Ani ona nevěřila, že by mohla vyhrát. „Pořád se nemůžu zvednout ze sedla, což je pro klíčové stoupání na Mount Pleasant dost špatné. Nemůžete na něm útočit vsedě,“ povídala.
I proto si řekla, že bude pracovat spíš pro kolegyni Marianne Vosovou. Závod ale hrál v její prospěch, držela se na čele, zvládla všechna stoupání.
Tak to přeci jen zkusila.
Počkala si na vhodný moment. Kilometr před cílem za to vzala... A jela si pro titul.
„Neuvěřitelné,“ vydechla. „Po tom, čím jsem si prošla, je tohle moje možná největší vítězství v kariéře. Startovala jsem jako domestik se zlomeninou v lokti a teď jsem světovou šampionkou.“
Její skvělá sezona je tak ještě zářivější.
