K západnímu světu měl Zdeněk Jurásek blízko. „Vyrůstal jsem sice za socialismu, ale moji rodiče byli prozápadně orientovaní – otec učil angličtinu, i když blíž měl spíše k Velké Británii,“ říká cestovatel.
Po roce 1989 vedla jeho první cesta na kole do Dánska a pak už přišla vysněná Amerika. „Měl jsem v plánu projet ji od jednoho pobřeží k druhému a úplně náhodou jsem tehdy četl v časopise National Geographic článek o silnici Route 66. Napadlo mě, že pojedu touto trasou,“ líčí. A zrodila se láska na celý život. Z Juráska se stal zakladatel České asociace Route 66, na legendární cestu od té doby vyrazil třiatřicetkrát.
Když jste jel v roce 1998 poprvé, věděl jste, co vás čeká?
Ne. Jako mladí jsme jen věděli, že nějaká taková cesta existuje, měli jsme ji v podvědomí třeba z amerických filmů. Ale jinak nic. Jel jsem ty čtyři tisíce kilometrů na kole úplně sám. Pouze první dva dny se mě ujal jeden Američan, s nímž jsem se tehdy seznámil přes internet, který byl v plenkách, ale už fungoval. Jmenoval se Lon Haldeman a byla to opravdová cyklistická hvězda a vítěz legendárního závodu Napříč Amerikou.
Jak na vás tehdejší USA zapůsobily?
Pamatuju si, že když jsem přiletěl a skládal kolo, potřeboval jsem koupit zámek. Lon se na mě podíval a řekl: „Prosím tě, proč? Kdo by ti měl krást kolo?“ Brzy jsem pochopil, že měl pravdu. Když člověk vynechá velká města, jako je New York nebo Los Angeles, a jede přes venkov, pochopí, že se opravdu nemá čeho obávat. Kolikrát jsem nechal kolo opřené u zdi, šel se najíst a po návratu tam bylo. I na silnicích je provoz daleko ohleduplnější než u nás.
V čem je kouzlo Route 66?
V celkové image a kultovním statusu, který se kolem ní vznáší. Potkáte tam úplně všechno, co dělá Ameriku Amerikou, od blues až po horské scenérie a prérie s indiány. Podél cesty je řada originálních památek, jako jsou staré benzinky, restaurace, motely. Čím víc jedete směrem na západ, tím přibývá exotické přírody. Route 66 má i úžasnou reklamu, odehrává se na ní například slavný Steinbeckův román z období velké hospodářské krize Hrozny hněvu, píseň o ní (Get Your Kicks on) Route 66" nazpívala řada kapel včetně Rolling Stones nebo Chucka Berryho.
Pomáhá, že silnice je známá z filmů a seriálů?
Televize CBS natočila v 60. letech populární seriál Route 66 o dvojici mladíků, kteří po ní jezdí v kabrioletech a zažívají různá dobrodružství. Vtipné je, že ani metr jejich jízdy se netočil na Route 66, vybrali jiné silnice a dali tam cedule. Ale pozor, třeba snímek Bezstarostná jízda, který se jí připisuje, se týká úplně jiné silnice. Ani Jack Kerouac nesituoval děj knížky Na cestě právě sem. Jméno Route 66 je však tak slavné, že si ji s tím lidé spojují automaticky.
Kde se její sláva vůbec vzala?
To se musíme vrátit do roku 1926, kdy vznikla v rámci předchozích plánů na rozvoj amerických silnic. Jenže tehdy už Ford chrlil jedno auto za druhým a zároveň s jejich zlevněním jich v USA raketově přibylo, takže cesty jako Route 66 přestaly kapacitně stačit. Přetížená úzká silnice protínající středy amerických měst se stávala stále pomalejší a nebezpečnější, bylo na ní i dost nehod. Po druhé světové válce začal boom výstavby nových dálnic, takzvaných interstates, a když se otevřely, řidiči Route 66 s úlevou opustili.
Zdeněk Jurásek
Je propagátorem americké Route 66, na jejímž chodníku slávy mu byla odhalena hvězda. V roce 2007 založil Českou asociaci Route 66, rok poté zahájil vysílání internetového Radia 66. Je autorem několika dokumentů o legendární silnici. |
Ani jim nechyběla, že?
Nebrali ji jako „matku cest“, jak o ní psal John Steinbeck. Byli rádi, že mohou jezdit rychleji po nových cestách. Stejně jako já dnes jezdím autem ze Zlína do Brna po D55, i když cesta přes Buchlovské kopce je romantičtější. V roce 1985 byl dokončen poslední úsek dálnice a Route 66 v podstatě zmizela. Motely nebo bary v jejím okolí neměly klientelu a začaly se vyprazdňovat. Silnice byla vyřazena z dálničního systému USA a dnes už ji v mapě pod jejím jménem nenajdete.
Jak se tedy podařil její přerod?
Route 66 měla obrovskou výhodu v tom, že prakticky každý Američan po ní někdy jel. Ne náhodou se o ní říká, že je hlavní ulicí Ameriky. Proto se ujal nápad vyprofilovat ji jako nostalgickou trasu, která je atraktivní pro zážitkovou jízdu a využívají ji i místní lidé. I proto má přátelskou a mírumilovnou atmosféru. Také je včetně svého okolí skvěle značená, i když pořád se říká, že kdo se tam aspoň jednou neztratil, jako by po ní nejel... A turistických taháků je nepočítaně.
Který úsek byste doporučil absolvovat?
Nejlepší je projet si ji celou. Kdo to udělá, nejspíš jí propadne a bude se tam chtít vrátit. Znám desítky takových lidí z Česka a Slovenska, kteří začali dělat nějakou činnost s využitím jména Route 66. Navíc to není žádný skanzen, ale živý organismus, který těží z historie. Ale nikdy se z toho nestane žádný Disneyland, na to jsou čtyři tisíce kilometrů dostatečně dlouhý úsek.
Jaká místa jsou nejproslulejší?
Ikonický je třeba Cadillac Ranch ve městě Amarillo, kde je k vidění řada starých cadillaců zasazených do země. Vybudoval jej začátkem 70. let texaský mediální magnát Stanley March na oslavu Route 66. Pro Američany je to srdcová záležitost. Když třeba letíme s výpravou na Route 66, nechám každému účastníkovi udělat speciální tričko s logem a datem naší cesty. Doporučuji jim obléknout si jej na cestu, a když i někdy nepříjemní imigrační úřednici vidí dvacet lidí za sebou ve stejném oblečení, rozzáří se a pak jde všechno rychle.
Jak Route 66 poznamenala koronavirová pandemie?
Už se to tam zase rozjíždí, ale lidé hořekují, jak je drahý benzin. Je to relativní, kdybychom za jejich ceny jezdili my, tak jsme nadšení. Galon nyní stojí nejméně tři a půl dolaru (v přepočtu 22 Kč za litr, pozn. red.). Nejlevnější je v Missouri a Oklahomě, nejdražší v Kalifornii a Chicagu. Ačkoli během pandemie, kdy byl malý provoz a lidé měli home office, kamarádi mi posílali fotky z benzinek a galon stál jeden a půl dolaru.
Jezdíte tam pořád na kole?
Teď už autem, ale ještě před šesti lety i na kole. Měl jsem úplně stejný itinerář jako poprvé a po cestě na mě čekala spousta přátel a známých, kteří byli zvědaví, jak na kole vypadám a jestli to ujedu. Ideální je jet na Route 66 v květnu, nebo na přelomu září a října, kdy je nejlepší klima. Třeba v létě je v Arizoně nebo Kalifornii strašné horko. Už jsem na cestování po Route 66 závislý a doufám, že ještě řadu let budu mít možnost po ní jezdit.
