Když v říjnu 1628 vyrazila lodní karavana na svou první předlouhou cestu z kotviště u ostrůvku Texel, mimořádné komplikace nikdo nepředpokládal. Vlajkovou lodí celého konvoje přitom byla jmenována Batavia, plně naložená obchodovatelným stříbrem, uměleckými díly, tedy úplatky pro vládce v Indii, a neméně luxusními materiály pro velení Sjednocené východoindické společnosti na Jávě.
Plán byl prostý. V čele šesti lodí měla plout Batavia podél pobřeží, k jihoafrickému Mysu Dobré naděje. Odtud postupovat 3 500 mil na východ mezi 36° a 39° jižní šířky, pak směřovat na severovýchod až k 30° jižní šířky. Až tam, kde na obzoru spatří obrysy Eendrachtovy země, tedy dosud neprobádané Austrálie, aby tu výprava zahnula k Jávě.
Plán byl odsouzen k nenaplnění záhy. Hned nadvakrát úřadovala bouře. Poprvé, ještě na severu, se za velkého vlnobití od konvoje oddělila čtyři plavidla. Dál budou k cíli postupovat sama. A po další bouři, tentokrát u jihoafrického pobřeží, zmizí z dohledu Assendfelt a Buren, další doprovodné lodě. Ke skoro šest tisíc kilometrů vzdálenému horizontu Austrálie tak popluje Batavia sama.
Příliš mnoho velitelů
Je to problém? Nebyl by, kdyby velení lodi neztěžoval kompetenční spor. Kapitánem lodi byl totiž zkušený námořník Ariaen Jacobsz, jenže celému konvoji velel neméně zasloužilý Francisco Pelsaert. Měl hodnost Opperkoopmana, tedy vrchního kupce, byl tudíž nejvyšším reprezentantem Sjednocené východoindické společnosti na palubě. To on zodpovídal za celý konvoj.
Ten se nicméně smrskl na jedinou loď, tím vznikla otázka, kdo teď vlastně má na palubě rozhodující slovo. Kapitán lodi, nebo velitel plavby všech ze sedmi lodí, z nichž však zbyla jen jediná? Konflikt měl ovšem mnohem hlubší kořeny. Pelsaert a Jacobsz k sobě pociťovali hlubokou zášť. Před dvěma léty v opilosti jeden veřejně zesměšnil druhého a vzájemně kritických poznámek se nezříkali ani teď na Batavii. Šlo o zásluhy, protekci, ocenění. A hlavně o okolnosti, za jakých se svého renomé dobrali.
Formálně nadřízený Pelsaert nacházel podporu jen u menší části posádky, čítající 341 lidí. Respekt mu prokazovala část vojáků na palubě a pasažéři, tedy převážení obchodníci a jejich rodiny. Jacobsz se mohl opřít o své námořníky a většinu vojáků. Ani vzájemné urážky obou velitelů, kompetenční spory nebo incident z minulosti by však k rozdmýchání nepokojů nestačily.
Za nitky tu z podpalubí tahal ještě někdo.
Našeptávající pokušitel
Kdo? Neurozený obchodník Jeronimus Cornelisz, dříve vetešník a zkrachovalý lékárník. Kufry k cestě na Jávu balil ve spěchu, protože mu v Nizozemsku hrozilo zatčení. Až příliš naslouchal kacířskému učení jistého Johannese Torrentia, schopného malíře, ale současně také člena hned několika rosenkruciánských a satanských kultů, který se svou svéráznou vírou propracoval přes mučírnu až k nucenému exilu. Cornelisz, oddaný posluchač Torrentiových tezí, ve zkratce věřil tomu, že všechna náboženství jen nutí člověka k životu bez potěšení a rozkoší. A pokud tedy chce naplno využít potenciálu své krátké existence, musí se božím přikázáním vzepřít.
Cornelisz zprostředkovaná moudra o životu bez zábran často probíral s námořníky v podpalubí Batavie. Jeho vyprávění se jim moc líbilo. Velmi zdatně s nimi manipuloval a využíval rozporů mezi dvěma veliteli lodi. Členům posádky chytře podsouval všemožné otázky.
Proč by loď plná stříbra měla plout zrovna do kolonií? Cožpak s takovým bohatstvím na celém světě neexistuje jiný cíl? Třeba ostrov, kde by si mohli všichni bez rozdílů užívat rozkoší? Proč vlastně kapitán během plavby drží pod zámkem sudy s vínem, které by mohlo nabídnout tekuté potěšení a vytržení z nudy? A k čemu jinému než k dovádění by mělo posloužit osmatřicet žen a dcer obchodníků, které se zatím zbůhdarma vezou v kajutách?
Cornelisz, jak se později ukáže, svedl z morálního kurzu nejen posádku, ale od trasy záměrně odchýlil celou loď. Dost možná i přiotrávil Pelsaerta, protože toho k lůžku upoutá nemoc. Pelsaert a Jacobsz přitom žijí v domnění, že vzpouru proti nim chystá ten druhý. V atmosféře vzájemné nedůvěry až paranoie nejsou schopni prohlédnout, že vzpoura se sice chystá, ale proti nim oběma.
Námořníci se nenápadně vyzbrojují, množí se krádeže a bitky, dochází k hrubému zastrašování pasažérů. A také se odehraje hned několik pokusů o znásilnění cestujících žen, minimálně jeden takový brutální akt bude dokonaný. Zásah velitelů proti provinilcům měl být posledním impulsem ke vzpouře. Ale k té už nedojde.
Útesy Eendrachtovy země
Ve tři hodiny v noci čtvrtého června 1629 totiž Batavia narazila na podmořské skalisko a začala nabírat vodu. K nehodě došlo zhruba 60 kilometrů od západního pobřeží Austrálie, u řetězce 122 korálových ostrovů skupiny Houtman Abrolhos, někde mezi ostrůvky Beacon a Morning Reef. Dramatická záchrana celé posádky, kterou v noční tmě komplikoval probíhající příliv, dopadla vlastně nad očekávání dobře.
Námořníci i pasažéři měli, zdálo se, ohromné štěstí. Utonulých byly jen tucty, zachráněných stovky. S pomocí lodního člunu a malé dvoustěžňové šalupy, jediných záchranných plavidel, se podařilo většinu lidí dopravit na souš ostrovů. Ráno však bylo neradostné.
Pelsaert zůstal s částí vojáků u vraku lodi a snažil se z něj spasit co nejvíc zboží. Jacobsz se zatím s námořníky pokoušel obeplout nejbližší ostrovy a nalézt zdroj pitné vody a potravy. Zbylí trosečníci se pak pod vedením Cornelisze pokoušeli zachránit na pobřeží vyplavený proviant a hlavně zásoby. Zjevné bylo, že jich není tolik, aby to mohlo stačit k přežití všech. Vemlouvavý Cornelisz však věděl, jak a komu je rozdělit. A v námořnících, jejichž mysl už dříve nahlodal ke vzpouře, si tím vydobyl autoritu. Zatímco se „páni“ starají víc o náklad a o sebe, on jim pomáhá.
Stav, kdy všichni v rámci možností spolupracovali na společném přežití, netrval dlouho. Předně, za nehodu lodi musí někdo nést odpovědnost. Oba nizozemští velitelé se viní navzájem. Pelsaert selhal, protože se po devíti dnech Batavia definitivně rozlomila a klesla ke dnu. S sebou vzala na čtyřicet duší, vesměs vojáků, kteří zrovna rabovali cennosti z podpalubí. Ale úspěch neslavil ani Jacobsz, nenašel pramen vody ani žádný zdroj obživy, s výjimkou lachtanů a ptačích hnízd. Další přežití na Houtman Abrolhos bylo tedy krajně nejisté.
Rozděl a panuj
V okamžiku vzácné shody se ti dva smluvili, že na devítimetrové šalupě, spolu se 47 důstojníky a lodivody a s většinou zachráněných zásob, vyrazí hledat pomoc na Jávu. Do původního cíle plavby, od kterého je dělilo přinejmenším tisíc mil oceánem. Oběma nejspíš šlo čistě sobecky o zachování vlastní existence. Ale taky o princip, kdyby do cíle první dorazil Jacobsz, obvinil by před admiralitou a vedením společnosti z neschopnosti Pelsaerta, a naopak.
Patnáctého června 1629 tedy na malé jachtě vyrazili do neznáma, aniž by se o tom zmínili před zbytkem trosečníků. Ti jen viděli, jak loď naložená zásobami mizí k obzoru. A pochopitelně si to vyložili jako krutou zradu. Pro muže, který reputaci dosavadních velitelů vytrvale snižoval a osnoval spiknutí, to bylo požehnání. Kdo má teď všechny vést k přežití? Jeronimus Cornelisz je díky podpoře svých spolu-spiklenců jasným favoritem.
Díky nově nabyté moci hned také začne úřadovat, věren heslu „rozděl a panuj“. Trosečníky, které považuje za mocenskou a názorovou konkurenci nebo u nichž ho děsí nedostatečná oddanost k jeho velení, rozdělil do několika menších skupin a rozvezl je po nejbližších ostrovech. Prý tak budou mít vyšší šanci najít obživu a odolat nemocem. Nebezpečně soudržnou skupinu 22 vojáků pod velením Wiebbe Hayese vyšle na osm kilometrů vzdálené ostrovy, dnes se jim říká West Wallabies Islands, aby našli zdroje potravy tam. Sám pak, zhruba se stovkou lidí zůstane v laguně ostrůvku Beacon.
Při distribuci 268 lidí se postaral hlavně o to, aby zbraně, sudy s vodou a zbytek zásob sucharů zůstaly u něj. Kalkuloval dopředu s tím, že dislokované skupinky na pustých ostrůvcích a atolech časem pomřou hlady. Až se mu podaří dostatečně „zredukovat“ populaci trosečníků, bude moci vyzvednout cennosti obchodní společnosti z vraku Batavia a vyrazit za svými sny o hříšném království.
Samozvaný vládce ostrova
Nešlo to však dostatečně rychle, dostupné zásoby vody trochu doplnil déšť, a tak se osudu rozhodl napomoci. Nejprve se pod falešnými záminkami a skrze obvinění z krádeží potravin zbavil těch, kdo mu dokázali oponovat. Nechal je uškrtit. O prvních takových surovostech ještě rozhodoval jakýsi sněm, rada a soud složený z trosečníků. Brzy už však Cornelisz žádné ospravedlnění k surovostem nepotřeboval.
Zaměřil se na ty, kdo jen zbytečně ujídali ze zásob, raněné, nemocné, přestárlé. Ti se bránit nemohli. Jemu věrní je za něj ochotně podřezali a ubili každého, kdo se proti tomu odvážil postavit. Užitek neviděl ani v dětech z obchodnických rodin. Svázané je nechal naházet do vody a utopit. Před zraky jejich přihlížejících matek a sester, které ponechal na živu. Jako sexuální otrokyně teď měly „patřit všem“.
Před touto nekončící hrůzovládou nebylo na pustém ostrově úniku. Námořníci naslouchali Corneliszovi, protože věřili, že je za cenu obětování slabých spasí. Jejich věrnost byla odměňována, a proto se na krutostech podíleli dobrovolně. Posléze vraždili ze strachu o svůj život, protože viděli, jak jejich šílený vůdce nakládá s těmi, co se mu protiví. Cornelisz kontroloval všechny zbraně a zdroje a stal se pánem nad životem a smrtí.
V následujících dnech pak zúčtoval i s malými skupinkami, které rozesel po ostrovech v okolí, kam s varováním doplavalo několik zoufalých přeživších. Po třech týdnech byla polovina všech lidí, kteří přežili ztroskotání lodi, zhruba 125 mužů a žen, zmasakrováno a ubito, ve jménu samozvaného tyrana. Jenže pak si jeho věrní povšimli dýmu, který se nesl nad ostrovy Wallabies.
Byl to předem smluvený signál pro případ, že by vojáci pod velením Hayese nalezli vodu a jídlo. Pro Cornelisze tím vyvstal problém. Hayesovi muži mohli ztroskotání přežít, dočkat se jednou záchrany a podat výpověď o jeho činech. A proto se je rozhodl sprovodit ze světa též.
Záchrana, kterou už nikdo nečekal
V tragédii o ztroskotání Batavia přísluší Wiebbe Hayesovi role kladného hrdiny. Osudné červnové noci v rozbouřených vlnách zachránil spoustu lidských životů a během výsadku na ostrovy Wallabies, byť neměl nejvyšší vojenskou hodnost, byl mužstvem jednomyslně jmenován velitelem. Jeho chladnokrevnost všem nejednou pomohla přežít. A byla klíčová i pro obranu ostrova před ozbrojenými hrdlořezy z laguny Beacon.
Hayesovi muži se dokázali, s improvizovanými zbraněmi, postupně ubránit dvěma útokům. A napotřetí dokonce zajali samotného Jeronima Cornelisze. Poté se jeho věrní rozprchli. Ještě než s ním stačili Hayesovi muži skoncovat, se však na obzoru objevila plachetnice Sardam. Šťastný osud tedy vstoupil do života trosečníků z Batávie sice později, ale podruhé.
Francisco Pelsaert a Ariaen Jacobsz totiž skutečně dokázali za 33 dní doplout do cíle na Jávě, Pelsaert byl povýšen, Jabosz souzen, degradován a musel nahradit vzniklou škodu. Obratem odtud vyslali novou loď, vypravenou kvůli vyzvednutí drahocenného nákladu a pasažérů z potopené Batávie.
Z výkladu událostí popisovaných Hayesem a jeho muži jim stydla krev v žilách. Zločiny nelze nechat bez odplaty. Záchrany se tedy nakonec dočkalo 68 mužů, sedm žen a dvě děti z průvodních asi 250 přeživších. Polapení následovníci Cornelisze budou souzeni a potrestáni, čeká je bičování, protažení pod kýlem, useknutí pravé ruky a pověšení za hrdlo. Ani Cornelisz, tyran z laguny Beacon, trestu smrti po důkladném mučení a výslechu rovněž neujde.
Příběh o první a poslední plavbě Batavie pak bude nesčetněkrát převyprávěn. Už proto, že s děsivou obrazností líčí největší hrůzy ztroskotání. Nikoliv samotu zoufalého odloučení, temné hlubiny a hladové žraloky, ale nevyzpytatelnou společnost dalších lidí. Právě ona totiž stála za masakry. Trosečníci měli nezměrné štěstí, potopení lodi přečkala bez úhony většina z nich a po dvou měsících se skutečně dočkali záchrany. Ale peklo, spojené s nemilosrdným bojem o přežití a masakry, si na pustých ostrovech vytvořili sami.
