Bříško se mu už zakulatilo, vlasy prošedivěly, ale rošťácký úsměv chlapce mu zůstal. Možná byste Kobylíkovi ani nehádali, co všechno s fotbalem zažil. Tak jej nechejme dvacet roků po fantastickém zlatu z mistrovství Evropy hráčů do jednadvaceti let zapáleně vzpomínat na vše, co se čtyřicátníkovi na cestě plné vzletů i pádů zarylo do tváře a srdce. „Celých těch dvacet let vyvolává vzpomínky. Je to největší fotbalový úspěch, kterého jsem dosáhl,“ začíná vyprávět v podcastu Z voleje.
V olomouckém Divadle na cucky líčí, jak odmalička hltal fotbal. Jak chtěl být také komentátorem. Jak v patnácti pochyboval, zda s fotbalem neskončí, neboť oproti vrstevníkům byl tintítko, ale když viděl, jak za Olomouc hraje ligu obránce Karel Rada, a ještě je navíc v reprezentaci, floutkovsky si pomyslel: „Když takový dřevák může být v nároďáku, zlomí se to také u mě.“
David Kobylík v podcastu Z voleje.
Ten „dřevák“ se později stal vicemistrem Evropy a Kobylík k němu chová respekt, jen tehdy to klukovskýma očima viděl jinak. Po svém.
Za rok nato vyhrál se sigmáky dorosteneckou ligu a za další už byl také v ligovém áčku. „Od té doby jsem nebyl nervózní,“ prozrazuje, kde se zrodilo jeho sebevědomí, jež mu velelo z pravého křídla jít desetkrát do kličky, i když to třeba osmkrát nevyšlo. „Ale dvakrát jo. A aspoň jednou z toho byl většinou gól.“
Sebevědomý hajzlík, co miloval kličky
Na prahu kariéry mu jeho trenérský táta Leoš Kalvoda v kabině Sigmy bez obalu oznámil, jak se věci mají: „Hele, tobě je osmnáct, seš cucák. Ty, chlapče, jestli chceš hrát, tak budeš lepší než ten starej, protože ten má rodinu, ten potřebuje vydělávat, ty máš na všechno čas. Když budete stejní, nebudeš hrát.“
Od té doby se fotbal hodně změnil. Kluby nutí ekonomika prodávat hráče, tudíž by se i Kalvodova filozofie nejspíš pod tíhou okolností otočila nějak takto: Ty, starej, musíš být lepší než mladej, kterého potřebujeme prodat, nebo nebudeš hrát.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Drzouna Kobylíka záhy mazáci v Sigmě respektovali. Na posezonní závěrečné jej matador Josef Mucha chytil kolem ramen: „Kobyl, ty seš strašně drzej, takovej hajzlík, ale ty seš drzej i na hřišti, takže na tebe nejsme nas...í, protože nám to vracíš.“
Ač nepatřil ke sprinterům, díky výborné technice, kličce, střele i centrech oslnil natolik, že byl v lize vyhlášený nejlepším pravým záložníkem. Na levém křídle Hanáků zářil zase fofrník Aleš Urbánek. „Alešovi stačilo hodit balon za obranu,“ usměje se Kobylík. „Já miloval hru jeden na jednoho.“
Nepatřil do mokré party Urbánka
Byť se po Olomouci vypráví barvité historky o tom, jak za to uměli s pařmenem Urbánkem vzít i mimo hřiště v klubu Varna, uvádí je po letech na pravou míru: „Urbi byl levé křídlo, já pravé a tak šly i naše cesty. Do jeho mokré party jsem nepatřil, i na kafe jsem chodil s jinými. S Davidem Rozehnalem jsme jako Olomoučáci bydleli ještě u rodičů. Fotbalu jsme dávali všechno.“
Olomouc - Mladá Boleslav: Hostující Ludovic Sylvestre přihlíží zpracování Davida Kobylíka
A blížil se netušený vrchol jeho kariéry. Ty nejsilnější vzpomínky, které nic nepřebilo. Rok 2002. Mistrovství Evropy fotbalistů do 21 let ve Švýcarsku. Kvalifikační skupinou prolétla lvíčata vedené charismatickým olomouckým trenérem Karlem Brücknerem famózně: deset zápasů, deset výher.
I náročné play off se silnými Chorvaty po remízách venku 1:1 a 0:0 doma zvládli. Parta kolem Petra Čecha, Milana Baroše, Martina Jiránka, Lukáše Zelenky či Tomáše Hübschmana se v tento moment utvrdila, že i na turnaji může dosáhnout na úspěch.
Junioři, co váleli roky v lize
Ostatně v lize kopali už pravidelně ne rok, dva, ale i tři sezony. Baroš už byl dokonce v Anglii, Jiránek v Itálii. Když respektovaný Brückner přišel mezi dvacet rozjančených mládenců, v tu chvíli u oběda okamžitě zmlkli a naslouchali.
Jenže před turnajem povýšil na lavičku reprezentačního A-týmu, kde začal svou mimořádně úspěšnou éru. A jemuž vtiskl stejné herní návyky jako svým vypiplaným lvíčatům: vysoký presink či až naivně mazané standardní situace byly poznávajícími rysy. Asistent Miroslav Beránek v tom plynule pokračoval. I bez Tomáše Rosického, jehož si Brückner vytáhl do áčka, vznikl mančaft, co držel spolu. A to není fráze.
Leč první mač proti nabušeným Francouzům vrátil hladový tým tvrdě na zem. Gólman Landreau neměl příliš práce, urostlý zadák Boumsong vypadal jako neprostupná zeď. Malbranque ovládl střed hřiště a útočníci Govou a Luyindula se naháněli jen těžko. Nejde ani tak o porážku 0:2, ale rozdíl ve výkonnosti uzmul kus českého sebevědomí. „Zmobilizovali jsme se a věděli jsme, že cesta dál vede přes papírově slabší soupeře,“ říká Kobylík, jenž patřil k stálicím sestavy.
Od začátku nastoupil také proti Belgii. Ačkoli svírala Čechy nervozita, díky trefě Jiránka brali klíčové tři body a k postupu jim stačilo uhrát plichtu s Řeckem, což se také s odřenýma ušima podařilo.
Ďábelský mač s Pirlem. Utíkej, Forreste!
A pak přišel ďábelský mač, na něhož nikdo z účastníků do smrti nezapomene. Itálie s úžasným kreativcem Andreou Pirlem v čele. Už jen jejich typické modré dresy s temperamentně zazpívanou hymnou uvízly v paměti.
Herní plán zněl asi takto: vymazat Pirla, borce, co už nakukoval do seniorského výběru. Kumpáni z Olomouce se postarali o šokující úvod. Kobylík nasadil soupeři jesle a získal standardní situaci, které kopával výborně. Našel stopera Rozehnala, který bleskově poslal lvíčata v Curychu do vedení. Jedenáct tisíc diváků zahučelo. „Já jsem byl nastřelený jako na nějakých drogách,“ vybaví si Kobylík opojné pocity dodávající křídla.
A když v 83. minutě Michal Pospíšil přidal druhý zásah, o finalistovi už nebylo mnoho pochyb. Jenže drama teprve začínalo. Pirlo proměnil v 86. minutě penaltu a ve čtvrté minutě nastaveného času vybídl ke skórování Maccaroneho.
Šlo se do prodloužení.
„Cítili jsme se hrozně,“ polkne Kobylík. „Ale taky jsme věděli, že do 80. minuty patřil zápas nám, oni nás předčili jen deset minut.“
Čeští fotbalisté do 21 let slaví v roce 2002 triumf na mistrovství Evropy.
Beránek navíc výborně vystřídal. Pospíšil se už gólem odvděčil, teď přišel čas Libora Žůrka, o jehož bleskovém pohonu mohli Italové sotva tušit. Nahradil Baroše a v 9. minutě prodloužení se rodák z Kojetína, jemuž v Ostravě přezdívali Forrest Gump, odhodlal k úprku přes půlku hřiště. Krátké kroky, netypický běh připomínající šicí stroj, unavení soupeři nezachytili. Ani parádní přihrávku na pohodlně skórujícího Pospíšila. Zlatý gól! Finále!
„To, co předvedl Libor Žůrek, bylo něco neuvěřitelného. Utekl Italům přes půl hřiště po lajně a naservíroval to před prázdnou bránu. Nádherný gól. A byl zlatý, což to ještě umocnilo. Wow!“ zvýší Kobylík hlas. „Euforii mám ještě dnes, když o tom mluvím. Větší zápas jsem nehrál. Po tomto jsme finále snad ani nemohli prohrát. Nejde na to zapomenout.“
Životní finále sebraly horečky
Jenže ve finále čekali znovu Francouzi s onou trpkou zkušeností na úvod. Svaz vypravil do Basileje letecký speciál s rodinnými příslušníky, žel Kobylík noc před bitvou o zlato trpěl. Teploty nešly srazit. S osmatřiceti by bez váhání nastoupil, ale s čtyřicítkou? Nespal, chodil po pokoji a doufal do posledního momentu v uzdravení. Proto to nejprve neřekl ani Beránkovi, jen s lékařem se snažil vykurýrovat. Marně. Byl rád, že vůbec dorazil na stadion. „Šíleně to mrzí,“ přiznává i po letech. Do sestavy za něj naskočil Karel Piták.
Francouzi měli navrch, lvíčata držel výtečný Petr Čech v bráně a za bezbrankového stavu se upínali k penaltám. Věděli, že Čech je umí, že ho stěží překonávali z puntíku i na tréninku. Čapnul dvě, i když si z čáry vyběhl tak, že by dnešní pravidla trestala. „Aspoň pět metrů,“ mrkne Kobylík. „Ale byl excelentní,“ vyzdvihuje brankáře, jenž se později stal legendou slovutné Chelsea. Z další desítky Boumsong napálil břevno a výhra 3:1 na penalty spustila bezbřehou českou radost.
Také Kobylík na chvíli zapomněl na horečky a křepčil s týmem. „Naskočí mi hned euforie z vítězství a z cesty, kterou jsme ušli. Obrovský úspěch. A také hrdost, protože do dnešní doby jsme jediní, kteří získali pro Českou republiku zlatou medaili ve fotbale. Bohužel dlouho asi ještě budeme,“ přemítá. „Nůžky se teď hodně otevřely, viz poslední zápas jednadvacítky proti Anglii. Nevidím naše následovníky.“
Kredit Brücknerovi
Zlatá parta už pověsila kopačky na hřebík, jen nezmar Hübschman po parádní štaci v Doněcku přidává další sezony v Jablonci. „Neskutečný frajer,“ smeká Kobylík a zpětně dodává kredit také Brücknerovi. „On kredit nepotřebuje, byla to kolektivní práce, ale veškerý základ a všechno, co se tam zrodilo, jde za panem Brücknerem. Mám k němu obrovský obdiv, bez něj bychom to nevyhráli.“
Už před šampionátem Olomouc odmítala na Kobylíka nabídky s tím, že po vydařeném malém Euru přistanou lukrativnější. Nakonec si zvolil hostování ve francouzském Štrasburku, kam jej nalákali čeští trenéři Ivan Hašek s Karlem Jarolímem. Jenže na začátku se zranil, nevoněla mu fyzicky náročná soutěž s urostlými Afričany, navíc Racing hrál dole a převážně bránil, takže najednou nebyl prostor na to pokazit z deseti výpadů na křídle osm. Za dvě sezony dal jediný gól, starému známému ze šampionátu Landreauovi, a vrátil se zpátky do Olomouce.
Opilý agent Sona a Kobylík zlomený v zádech
Poprvé jeho sebevědomí narazilo. Netušil, že před sebou má tři roky v německé bundeslize. Štace v Bielefeldu se zrodila kuriózně, je to dobrá historka. To bylo nějak tak...
Když ve třiadvaceti jel se zaseknutými zády za fyzioterapeutem do Kroměříže, potkal u něj někdejšího parťáka z Olomouce Tomáše Ujfalušiho, jenž působil v Hamburku. Měl po sezoně a také po vinném sedánku, jehož se účastnil i jistý Thies Bliemeister. Tehdy neznámý osmadvacetiletý hráčský agent, jenž dnes zastupuje i korejského útočníka Tottenhamu Sona. „Tehdy tam seděl pocintanej po noční pařbě, totálně opilej. Ujfiho se ptal, kdo jsem.“
„Výborný fotbalista z Olomouce, toho vem do bundesligy,“ pověděl kamarád Ujfaluši.
David Kobylík v dresu Olomouce (v modrém vlevo)
„A ten ozřala, který to nemohl ani slyšet, mi za dva týdny volá, že mi domluvil stáž v Německu,“ směje se Kobylík. „Letěl jsem tam, za tři dny je přesvědčil, koupili mě za šest set tisíc euro. Byl jsem jeden z jeho prvních hráčů v bundeslize, obrovsky se vypracoval a je to jeden z nejlepších manažerů. Tehdy byl však opilej a já zlomenej v zádech.“
První sezonu hrál v Arminii téměř všechno, kopal standardky nejen na kamaráda Kučeru, sbíral asistence. Jenže pak zase stagnoval. A ve třetím roce už byl častěji na tribuně, načež zmizel na Kypr. V Nicosii však cesta do sestavy přes Brazilce Claytona, někdejší hvězdu Porta, nevedla. „Lepšího hráče jsem neviděl. Co ten uměl s míčem,“ kroutí hlavou.
Máslo na hlavě a peníze fuč
Další návrat do Olomouce dopadl špatně. Po kritice trenéra Psotky zamířil do Žiliny, kde vyhrál slovenský titul pod koučem Pavlem Hapalem, olomouckým kamarádem. Kobylík působil ještě v Polsku, fotbalem si vydělal dost, jenže peníze lehkovážně prošustroval. „Špatně jsem investoval ve své hlavě. Mám za sebou máslo na hlavě ve finanční sféře, což se sportovcům občas stane. Víc se o tom nechci bavit,“ prohodí. „Bohužel svým neuváženým chováním jsem si zapříčinil, že musím denně do práce.“
Pracuje v malé prostějovské firmě jako vedoucí logistiky. Plynně ovládá angličtinu, němčinu, francouzštinu, polštinu. „Baví mě to,“ říká. Trénuje na výkonnostní úrovni, píše i sloupky do místních novin, občas moderuje sportovní akce. Po rozvodu mu dělají radost hlavně oba synové. Také hrají fotbal.
A nejen jim zlatý drzoun radí: „Hlavně mějte radost ze sportu a dělejte, co vás těší.“
