Na svého popraveného otce, zplynované mladší kamarádky, sousedy a další lidické obyvatele, stejně jako na už nežijící maminku a sestru bude vzpomínat jen v kruhu svých blízkých.
Jak sama říká, pietní akt je pro ni už dlouhý a enormní zájem o její osobu ji zmáhá. A přiznává, že i vzájemné vztahy s některými lidickými potomky nemá zrovna nejlepší. „Nelíbí se jim, že říkám pravdu. Prý se na Lidicích jen přiživuji. Ale já jsem prostě pravdu zvyklá říkat,“ konstatuje stále až překvapivě vitální žena.
Mezi Kladeňáky přišla ráda
Jednu z mála příležitostí se s ní letos osobně potkat, měli návštěvníci kladenské městské knihovny, kterým ve středu déle než hodinu vyprávěla své vzpomínky na osudnou červnovou noc roku 1942, na další tři roky strávené s maminkou Annou, sestrou Miloslavou a dalšími lidickými ženami v koncentračním táboře Ravensbrück i na pochod smrti, který absolvovala před návratem do vlasti.
Lidičtí muži nešli na popravu jako ovce, říká přeživší Jaroslava Skleničková |
„Byli jsme tenkrát jednou z posledních lidických rodin, kterou nacisté vyvedli ven z domů. V ostatních se svítilo. Němci tak označovali všechna stavení, která už byla prázdná. Vůbec jsme netušili, co se děje. Říkali nám, že se postarají o naše domácí zvířata a drůbež, že je nakrmí. Ať si vezmeme všechny cennosti. A já si ještě myslela, jak jsou slušní, že asi nechtějí, abychom měli strach, že nám něco při prohlídkách domů vezmou. A měla jsem také starost, kdo mi napíše omluvenku do školy. Tak jsem byla ještě dětsky naivní,“ vybavuje si Jaroslava Skleničková.
V tu chvíli nevěděla, že jsou to její poslední okamžiky s tatínkem. Ten tušil, že situace je vážná. „Objal mě a řekl: Vzpomínej vždycky, kdyby něco, že máš boha. A jestli bůh dá, tak se ještě uvidíme. A políbil mě na čelo. A já si myslela, co to blábolí, vždyť Němci říkali, že za dva dny jsme zase doma,“ popisuje další okamžiky osudné noci.
Otce už nikdy nespatřila. Byl spolu s dalšími 172 muži staršími 15 let popraven u zdi Horákova statku.
Koncentrační tábor přežila
Jaroslava vypadala mladší, ale v šestnácti už byla úředně považována za ženu. Zůstala tak až do konce války spolu s maminkou a sestrou. Jen o pár týdnů unikla osudu většiny lidických dětí, které byly zavražděny v polském Chelmnu.
LidiceDůvodem pro vyhlazení Lidic nacisty se stala domnělá souvislost jednoho z místních občanů s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ve vesnici bylo 10. června 1942 zastřeleno 173 mužů. Pobyt v koncentračních táborech nepřežilo 57 lidických žen, další tři zemřely na pochodu smrti. V polském Chelmnu bylo plynem udušeno 82 lidických dětí. Po osvobození se do Lidic postupně vrátilo 143 žen a 17 dětí. Jaroslava Skleničková Narodila se 27. března 1926 v Lidicích Jaroslavovi a Anně Suchánkovým. V červnu 1942 byla jako čerstvě šestnáctiletá dívka z Lidic úředně uznána dospělou ženou a po likvidaci obce poslána se svou matkou, starší sestrou a dalšími lidickými ženami do koncentračního tábora Ravensbrück. Jejího otce nacisté popravili spolu s dalšími lidickými muži. Je autorkou dvou knih: Jako chlapce by mě zastřelili… a Vzpomínky mě stále tíží. Na besedách podává svědectví o svém dětství, Lidicích, pobytu v Ravensbrücku nebo účasti v pochodu smrti a životě po návratu do vlasti. |
Život v koncentračním táboře byl podle ní opravdu těžký. Zpočátku pracovala s kožešinami nakradenými Němci po celé Evropě. Stříhala je s dalšími vězeňkyněmi na menší kousky, které se pak znovu sešívaly a vyráběly se z nich podšívky do kombinéz německých pilotů.
„Byly to kvůli hrozbě náletů stálé dvanáctihodinové noční směny. Únavou jsem při nich usínala. Ostatní lidické ženy na mě pořád mluvily, abych od dozorkyň neschytala pár facek,“ říká.
V lágru byla Češka, Hanka Housková. Když Jaroslavu poprvé uviděla, začala jí kvůli jejímu dětskému vzhledu říkat Štěně. A přezdívka už jí zůstala.
Naštěstí se po nějakém čase dostala na trochu lepší práci do kuchyně. Ta byla doménou polských vězeňkyň. Na ně Jaroslava vzpomíná ráda. „Lidickým ženám pomáhaly, na rozdíl od českých komunistek, které pro nás v lágru neudělaly nic,“ konstatuje. Svobodně o tom ale mohla mluvit až po roce 1989.
Před návratem do Čech absolvovala s maminkou, sestrou a dalšími ženami pochod smrti. Ušly 150 kilometrů za pouhé tři dny. A Jaroslava Skleničková navíc s vykloubeným kyčlem. Následek pracovního úrazu. Naštěstí se jí na poslední chvíli podařilo sehnat alespoň lepší boty než dřeváky.
Jaroslava Skleničková i po všech životních útrapách působí stále svěže a plánuje tu být minimálně do sta let. Zajímá se také o politiku. „Volte dobře v prezidentských volbách. Ať nám opět vládne demokracie,“ rozloučila se v knihovně se svými posluchači.
