Slýcháme, že toto volební klání přeskupí francouzskou politiku. Zároveň se letošní volby zdají jako opakování těch minulých, protože se v druhém kole utkají ti samí adepti jako před pěti lety. V čem jsou letošní volby jiné než ty v roce 2017?
Letošní volby dokreslují trend, kdy se zásadně změnila stranicko-politická mapa Francie. Jde o to, jak dopadly strany jako Republikáni či Socialistická strana, které desetiletí dominovaly francouzské politice. Kandidátka tradičních, konzervativně-pravicových, gaullistických Republikánů Valérie Pécresseová dostala 4,8 procenta na rozdíl od jejich kandidáta Francoise Fillona z roku 2017, který získal dvacet procent. Socialisté odcházejí už delší dobu. Starostka Paříže Anne Hidalgová je sice populární, ale dostala necelá dvě procenta. Bude zajímavé sledovat, jak se to projeví v parlamentních volbách.
Vít Hloušek (1977)Historik a politolog. Na Institutu pro srovnávací politologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity působí od roku 2005. Od roku 2002 působí rovněž na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. Odborně se zaměřuje na problematiku komparativní politologie, zejména na srovnávání politických a stranických systémů evropských zemí, na výzkum soudobých dějin a na problematiku utváření a vývoje moderní masové politiky ve střední Evropě. Je šéfredaktorem Politologického časopisu a členem redakčních rad Politologické revue a Středoevropských politických studií. |
Kdybychom se na výsledky podívali radikálně, dá se říct, že z umírněné pravice i levice postahoval hlasy Emmanuel Macron s jeho hnutím Republika v pohybu a proti němu se rýsují opoziční strany krajní pravice: Národní sdružení Marine Le Penové a krajní levice: Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona. Máme tu nové strany s novými rolemi v daleko víc polarizovaném stranicko-politickém spektru.
Jaká jsou hlavní témata letošních voleb? Co se nejvíc přetřásalo při politických debatách?
Shrnul bych to do čtyř slov: sociální a ekonomická politika. Bezprostředně před nedělním hlasováním to byla jednoznačně inflace, jež souvisí s tématem pro všechny kandidáty společným, a to je kupní síla, která ve Francii klesá. Řeší se otázka věku odchodu do důchodu či rozevírání nůžek mezi příjmovými skupinami a zejména zchudnutí střední třídy.
To zní jako výsostná témata tradiční levice. Proč se dařilo zvednout tato témata jen Mélenchonovi a ne Hidalgové?
Kandidátů na levici je více než tito dva, ale rozhodně jsou nejvýraznější. Hidalgové se to nedařilo, protože kandiduje za stranu v poločasu rozpadu, která nemá důvěru veřejnosti, a také proto, že Mélenchon je daleko radikálnější. U něj je zajímavé to, že ze všech kandidátů je nejstarší, a přesto má největší podporu mezi mladými Francouzi, primárně z vysokoškolského prostředí.
Dokáže svá radikální levicová řešení prodávat skutečně charismatickým způsobem. Sázka na tento způsob vedení volební kampaně se mu vyplatila již v roce 2017. Nebojí se experimentovat. Příkladem může být start jeho minulé kampaně, kdy se jeho hologram objevil na jedenácti místech po celé Francii. Je vnímán jako alternativa proti Macronovi.
Tatáž témata se snaží zvedat i Marine Le Penová, ale ta má problém, že v ekonomických tématech není věrohodná. Nabízí na první pohled dobrá řešení. Chce se postarat o běžné Francouze a jejich životní úroveň, jenže již několikrát prokázala, že je v této otázce nekompetentní a její sliby nemají žádný ekonomický základ. Mélenchon se zdá jako věrohodnější a bylo by zajímavé vidět, co by s francouzskou ekonomikou udělal on.
Mélenchon se zároveň vymezil vůči Le Penové s tím, že by od jeho voličů neměla dostat byť jeden hlas. Podaří se Macronovi, který nosí nálepku „prezidenta bohatých“, přesvědčit levicové voliče, že je lepší alternativou?
Má na to 14 dní a minimálně tu část umírněných levicových voličů přesvědčí. Macron prakticky nevedl kampaň s tím, že jako prezident musí řešit mezinárodní problémy jako válku na Ukrajině. Sliboval si asi od jednání s Putinem, že ho zvládne přesvědčit. Nestalo se, nicméně to není považováno za prohru a Macron je hodnocen v jeho postupu pozitivně.
Každopádně se nevěnoval řadě otázek v předvolebním klání, pouze opakoval to samé co před pěti lety. Chce modernizovat a posunout Francii po ekonomické stránce, utvrzuje v tom, že je kompetentní a je prezidentem všech Francouzů. Je nejvyšší čas, aby nabídl něco víc. Mluvilo se o jednorázovém příspěvku šesti tisíc euro, který má kompenzovat náklady na živobytí Francouzů. Myslím, že Macron má přesto šanci vyhrát, jen s menším rozdílem než v roce 2017.
Emmanuel Macron sliboval novou důchodovou reformu, kterou se mu nepodařilo dotáhnout zejména kvůli covidu, ale také občanským nepokojům, které ji provázely. Zato stihl zrušit daň pro bohaté a snížit firemní daň. Co dalšího se mu za pět let vlády povedlo protlačit a které sliby nesplnil?
Těch slibů bylo poměrně hodně. Snažil se rozkročit do mnoha oblastí politiky. Byl velmi aktivní v evropské politice na přelomu roků 2017 a 2018 a mluvil o nové roli Francie v integraci Evropy. To se mu také úplně nepodařilo realizovat. Je potřeba vzít v potaz faktor covid, který ztěžuje objektivní hodnocení Macronovy fiskální politiky a dopadů jeho reforem. Sice může pomocí snížení daní nastartovat vyšší ekonomický růst, ale ten vzápětí zkonzumují výdaje na řešení pandemické krize.
Na druhé straně pandemie zachránila Macronovu reputaci, protože obecně vzato byl jeho přístup ke krizi a boj s ní brán jako relativně úspěšný. Díky pandemii se také přeorientovala pozornost radikálnějších odpůrců jeho ekonomické politiky. Vzpomeňme na předpandemickou sílu hnutí žlutých vest proti tomu, co znamenají teď. Jejich boj proti covidovým opatřením příliš populární nebyl.
Úspěch zvládnutí pandemie může Macron využít jako svou největší vnitropolitickou zbraň a říct, že se teď otevírá prostor dostát slibům, které kvůli covidu nemohl splnit. Jistě ještě něco dalšího Francouzům slíbí, ale myslím si, že s ničím novým nepřijde.
Macron musí začít s kampaní, rozhodne i debata s Le Penovou, říká expertka |
Macron se pravděpodobně bude profilovat jako někdo, kdo zastaví Marine Le Penovou v převzetí úřadu prezidenta. Uslyší na to levice i středová pravice?
Levicový střed na to uslyší určitě, pokud se například voliči Hidalgové budou obtěžovat dojít k urnám znovu. Zajímavě „podpořil“ Macrona Jean-Luc Mélenchon, který mu podporu nevyslovil, ale odrazoval od volby krajní pravice zosobněnou v Le Penové. Tam bude také důležité, kolik jeho voličů zůstane doma.
Macronovi vyjádřila podporu i pravicová kandidátka Republikánů Valérie Pécresseová, která sice nezískala příliš hlasů, ale republikánských voličů je stále víc, než by pěti procentům odpovídalo. Jejich hlasy by Macronovi mohly pomoct. Důležitý faktor je také volební účast, která je na francouzské poměry v prvním kole nízká. Nějakých 75 procent není nic moc.
Když sečteme podporu jednotlivých kandidátů s volebními výsledky Le Penové a Macrona, kdo bude mít převahu?
Je mírně na straně Macrona, ale nemůžeme pouze mechanicky sečíst jednotlivá procenta. Třeba u voličů Érika Zemmoura vůbec není jasné, jak se zachovají. Vymezil se jak vůči Macronovi, tak Le Penové.
Není rozhodnuto, ví Macron. Ve druhém kole se čeká těsný duel s Le Penovou |
V roce 2017 si voliče Mélenchona rozdělili Macron a Le Penová rovným dílem. Můžeme předpokládat, že se totéž stane i za dva týdny v druhém kole?
Paradoxně si je v pohledu na ekonomiku Mélenchon blíž s Le Penovou než s Macronem. Francouzská krajní pravice a levice zastávají podobné názory, jak by se měla ekonomika vyvíjet. Souvisí to s rozdělením elektorátu. Část volí Mélenchona, protože se jim líbí socio-kulturní poselství francouzské radikální levice. Pro ně je přijatelnější Macron. Pro lidi souznící s ekonomickou politikou levice je přirozenější volit Le Penovou. Ale spekulujeme, protože to vše závisí na ochotě voličů jít k urnám v druhém kole.
Jakou roli hraje válka na Ukrajině ve volbách prezidenta Francie, jestli nějakou? Mají Francouzi smířlivější pohled na Rusko a situaci na Ukrajině než my?
Obecně jsou vůči Rusku smířlivější. Méně se ho obávají, protože se s ním vždycky dokázali domluvit a je od Francie dost daleko geograficky. Určitou roli válka na Ukrajině ve volbách hraje, ale spíš v tom smyslu, že ovlivnila předvolební vystupování Emmanuela Macrona. Trochu mu ta válka nahrává v tom, že se může pasovat do role státníka a nemusí vysvětlovat, proč kampaň tolik podcenil.
Podívejme se na všechny prezidentské kandidáty a zjistíme, že jediný z nich zásadním způsobem změnil názor na bezpečnostní spolupráci s Ruskem. Paradoxně to byl komunista Fabien Roussel. Ten dlouhodobě odmítal členství v NATO a EU. Po začátku invaze na Ukrajinu zrevidoval své postoje.
Ale byl jediný. Ostatní jako Marine Le Pen, která od Putinova režimu dostávala nemalé finanční příspěvky, či jiní, tzv. suverenističtí krajně pravicoví kandidáti, mají máslo na hlavě a Putina a Rusko rámovali jako ochránce evropské civilizace. Ti svou rétoriku jen utlumili. Celkově se volební kampaně zaměřovaly na vnitrostátní záležitosti a válka hraje pramalou roli.
Le Penové, která musela skartovat svoje předvolební letáky, na kterých pózuje s Vladimirem Putinem, válka neuškodila?
Penová dostala o dvě procenta více než v roce 2017, ale francouzská politika je v tomhle ohledu hodně do sebe zahleděná. I záležitosti týkající se Francie bezprostředně, jako povaha vztahu s Evropskou unií, nebývají pro pochopení výsledků voleb klíčové.
KOMENTÁŘ: Macron nevstoupí do téže řeky, Le Penové škodí příjmení |
Éric Zemmour přišel s extrémnější agendou než Marine Le Penová, která se v posledních letech a měsících přiblížila více pravicovému středu. Již nepožaduje vystoupení z EU ani eurozóny. Ani migrace není její jediné téma a kampaň se na ni příliš nezaměřovala. Přiblížila se vítězství ve volbách i tím i sblížení se středem?
Jednoznačně jí to pomáhá dlouhodobě. Od chvíle, kdy nahradila v čele Národní fronty (dřívější název strany Le Penové - pozn. red.) svého otce Jeana-Marie Le Pena, se snaží pomalu, ale setrvale tvářit jako politička, která směřuje od okraje ke středu. Otevírá témata, která nejsou příliš kontroverzní a zajímají i jiné skupiny francouzských voličů. Zároveň má štěstí, že se celá francouzská politická debata posouvá k tématům dříve vhodným pouze pro krajní pravici. Francie zažívá několikátou krizi za sebou. Migrační, covidová či krize eurozóny... Již to zdaleka není pouze Le Penová, která mluví o migraci a euroskepticismu. Díky tomu vypadá víc jako mainstreamová politička než před pěti lety, kdy udělala krok ke středu, ale zároveň je stále dost na okraji.
Ukazuje se podle vás, že se Le Penové a její straně Národní sdružení, podobně jako jiným krajním subjektům, nedaří sáhnout do jiných skupin voličů?
Je to tak. Ona má samozřejmě své limity a nemůže jít mimo to, co hlásá její strana. Koneckonců se začalo zdát, že je najednou pro řadu jejích voličů lidově řečeno „moc měkká“. Proto se před volbami zdálo, že vyletí vysoko hvězda Érika Zemmoura. Ztělesňoval něco, čím kdysi byla ona, která podle něj ztratila autentičnost. Le Penová je sevřená v kleštích toho, že chce být populární politička napříč francouzským politickým spektrem, a zároveň je zatížená její pověstí a tím, že všichni vědí, co je její politické okolí ze strany Národního sdružení zač.
Pořád může druhé kolo dopadnout na obě strany. Jak by její možná výhra ve volbách mohla ovlivnit česko-francouzské vztahy i s ohledem na to, že po Francii přebíráme evropské předsednictví?
Na předsednictví se již nic nezmění, to je rozjetý vlak. Mohli bychom od ní čekat několik kontroverzních projevů, ale agenda je daná předem a není záležitostí té které aktuální předsednické země. Pokud by nakrásně Le Penová volby vyhrála, stále má před sebou parlamentní volby a tam víme, že se její straně nedaří.
Má sice velkou skupinu voličů, ale vzhledem k povaze francouzského volebního systému se jim hlasy nedaří přetavit v křesla ve francouzském Národním shromáždění. Pravděpodobně by musela kohabitovat, tzn. žít s parlamentem, který má jinou politicky orientovanou většinu a tím pádem s vládou, která není její a má jiné priority. Spoustu z jejích plánů by nedokázala prosadit.
Z hlediska česko-francouzských vztahů by to neznamenalo nic dobrého. Její způsob přístupu k evropské integraci by Českou republiku minimálně ze střednědobého hlediska poškozovalo. Kdyby se jí některé její vize podařilo realizovat, znamenalo by to podstatné zásahy do rozpočtu Unie a Česko by to ekonomicky odneslo. Z politického hlediska nemá Le Penová střední Evropě co nabídnout. Nezajímá ji. Orientovala se především na Ruskou federaci, protože si představuje Evropu národů, kde by si Francie pod jejím vedení budovala nezávislou, velmocenskou pozici. To není nic, co by nám jakkoliv konvenovalo.
Macron například v roce 2020 restartoval Strategické partnerství, iniciativu dialogu mezi Francií a státy Visegrádské čtyřky z pera bývalého prezidenta Sarkozyho. Pro Francii nejsme žádná priorita, ale Macron nás bere v potaz a minimálně se snaží se státy střední Evropy pracovat ekonomicky a diplomaticky. Le Penová by pro to neměla důvod a tím pádem by se podle mě naše vztahy zhoršily.
Předpokládám, že pasivita by od nás na východ na Ukrajině byla ještě větší.
Upřímně vůbec netuším, co by tam Le Penová dělala. Bude limitována pozicí, jakou nastolila Francie pod Macronem, a od ní se příliš vzdálit nemůže. Navíc zahraniční politice moc nerozumí a chvíli by jí trvalo, než by se v situaci zorientovala. Byl by tlak od strategických evropských partnerů na to držet krok s radikálním postojem, který Evropská unie zaujala. Bude mít problém si najít „kamarády“ pro zásadnější změnu evropské pozice.
