Konec americké občanské války v květnu 1865 vyvolal jednu z největších vnitrostátních migračních vln nedávné historie. Součástí obousměrného severo-jižního tranzitu byly přibližně dva miliony válkou zbídačelých lidí, milion čerstvě nezaměstnaných a k tomu asi 500 až 700 tisíc válečných veteránů nevítězných armád, kteří toužili po návratu domů.
Do chaotického přesunu napříč velkou zemí bylo uvedeno 4,5 procenta celkové populace znovu sjednocené země. Jako efektivní a ekonomicky nenáročný přesun zvolili nákladní vlaky. Ve vyprázdněném skladovacím prostoru dobytčáku, na střeše vagonu nebo krkolomně mezi nárazníky se mohli lidé svést po 59 tisícovkách kilometrů kolejí železniční sítě kamkoli. Z placené civilní přepravy by černé pasažéry pochopitelně pohotově vykázali konduktéři, ale železniční zřízenci a mašinfírové z čet nákladních vlaků necítili potřebu vůči nim zasahovat. Mají jet mezi stanicemi naprázdno? Takto aspoň pomůžou potřebným.
Dokud se tito cestující chovali slušně a nenápadně, netrhali pečetící plomby, nerozkrádali kargo, nezapalovali vagony, platili za jízdu na podlaze z nehoblovaných fošen v nákladních vozech jen osobním nepohodlím. Na konci šedesátých let předminulého století se tak napříč celými Spojenými státy rychle etabloval nový druh přepravy. Podobně revoluční a společensky víceméně stejně tolerovaný jako mnohem později stopování.
A rychle ho přijala za vlastní nejrůznější společnost, lidé ubírající se za prací z jednoho pobřeží na druhé, ale také tuláci, trampové a pobudové. Stačilo se jen přitrousit k nákladovému depu, vyptat se, kterým směrem bude vypraven další vlak, a pak si najít tiché zastrčené místečko uvnitř vagónu. Když vám nevadil chlad, tma, zápach, švábi a monotónní rytmus jízdy, dorazili jste do cíle své cesty možná o den dva později než rychlíkem. Zadarmo. Volně a svobodně, jak rádi říkali pravověrní hoboes. Kdo?
Hoboes a další z bratrstva otrhanců
Jak přesně vznikl termín hobo, není úplně zřejmé. Nabízena jsou různá slovní spojení, přičemž nejpravděpodobněji se asi jeví zjednodušené hoe-boy. Tedy něco jako neškolená pracovní síla pro běžné práce na farmě. Což bylo pro hoboes docela typické, byli to vlastně nomádští sezónní dělníci, kteří hledali příhodné zaměstnání. A za námezdnou dřinou migrovali napříč zemí nákladními vlaky.
Vypomohli se sklizní ovoce, vyvázali obilí do snopů, naštípali dřevo. Chtěli za to trochu jídla, střechu nad hlavou a pár centů. A pak táhnou zase dál. To je z definice odlišovalo od klasických tuláků a trampů. Ti se sice také pohybovali na kolejích, ale o žádnou práci zájem nejevili. Ještě jinou kategorií byli pobudové, kteří pracovat nechtěli už vůbec a vlakem zpravidla necestovali, ve svém nicnedělání, poflakování a výtržnostech byli věrni svému regionu.
Zhruba takový výklad a rozdělení „bratrstva otrhanců“ nabízeli od roku 1890 ve svých článcích američtí novináři. Přítomnost zarostlých tuláků s batohy, kteří v každé větší stanici vyskákali z nákladních vagonů jako blechy z kožichu, byla totiž vlastní celým Spojeným státům americkým. Kolem roku 1900 jich bylo kolem 400 tisíc, v roce 1906 půl milionu a v roce 1911 na stránkách deníku The New York Telegraph odhadoval profesor Layal Shafee populaci „národa tuláků z kolejí“ na 700 tisíc. Když si Spojené státy stály ekonomicky dobře, černých pasažérů v nákladní přepravě ubylo. Naopak během Velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století tam prý jezdilo „nalehko s těžkým nákladem“ víc lidí, než kolik pojaly kupé vagónů osobní přepravy. Uzavřený mikrosvět hoboes se reprodukoval. A fascinoval.
Představa svobodného života, při němž necháte trápení minulosti za zády a vyrazíte jen s ranečkem poznávat svět, hledat štěstí někam jinam, si o romantizaci přímo říkala. A tisk tuto poptávku zvědavých čtenářů ochotně vyplnil. Od devadesátých let předminulého století do současnosti vzniklo podobných článků na tisíce. Jen ve Spojených státech je doplnily ještě stovky faktograficky zaměřených knih a několik desítek autobiografií, příběhů samotných hoboes.
A téma života hoboes začali hned zkraje obohacovat přičinliví novináři z regionálních plátků o mysteriózní podrobnosti z tuláckého života. Jejichž pravdivost je, slušně řečeno, přinejmenším sporná.
Vlastní žargon, kodex i šifry?
Už v roce 1878 přichází deník St. Louis Dispatch se speciální víkendovou přílohou, která s notnou porcí senzace odhaluje roušku tajemství, halící hobo-svět. Dočíst se můžete o specifickém kantu, žargonu, jímž se od sebe odlišuje tulák a hobo. Čemu se říká bendžo, dělová koule, kdo je ústřice? Připojený výkladový slovník odhaloval první slovní hříčky a šifry, jimiž se prý vzájemně častovali. Nechyběly zmínky o morálním kodexu správného hobo.
Jeden ze slavných hoboes Joe Hill. Byl též členem militantních odborů Průmysloví dělníci světa (Industrial Workers of the World) a autorem slavných proletářských písní.
A další slavný hobo a zároveň písničkář Woody Guthrie. Právě on složil song This Land Is Your Land. Často vystupoval s kytarou s nálepkou This Machine Kills Fascists.
A řada přišla, pravděpodobně vůbec poprvé, i na „tulácké značky“, které prý zamořovaly města po celé zemi. Měly to být jednoduché symboly, namalované vskrytu, ale pro poučené oči přesto viditelně, které nesly nejrůznější poselství. Vzkazy, jež po sobě hobo zanechává pro další poutníky z kolejí. A že jich podle novin bylo: Rohatá hlava značila divoké býky, tedy přísné strážníky. Čtyři nohy s ocasem? To je zlý pes, pozor na něj. Mřížka bylo pochopitelně vězení, ale neznamená nutně katastrofu, někdy se tam dá v poklidu přespat, když prší, v tom případě bylo údajně po stranách mřížky připsáno O a K. Vězení však mohlo být plné vší, strava na cele pramizerná, pak to bylo KO.
Velký pozor jste prý museli dávat tam, kde na vás čekal rohatý klobouk s písmenem M uprostřed. Tam byl přísný šerif, který vás za potulku zabásne, klidně na jedenáct měsíců. Písmeno E a lžíce? Tady vás rádi nasytí. Přidejte k tomu malé písmeno c – tady vám nechají zbytky z kuchyně, jen pokud jste sami od kuchařského fochu. Oko mělo značit opatrné a zvědavé sousedy. Jednoduchý prázdný kruh nebo ovál? Tady žijí katolíci, bude o vás dobře postaráno. Anebo taky ne.
Řada novinových článků na onu vlnu, která přitahovala čtenářskou představivost, naskočila a začala produkovat své vlastní, zaručeně autentické, výklady tuláckých značek. Prázdný kruh tak mohl podle deníku Seward Independent z roku 1890 znamenat, že obyvatelé označeného domu jsou nábožní. Bismarck Tribune však o 32 let později napíše, že symbol značí takzvanou Bum Jane, vzteklou ženu, která nesnáší hoboes a zavolá na ně s velkým virválem policii. A v roce 1931 The San Francisco Examiner se vší sebejistotou tvrdil, že prázdný kruh vypovídá „nic tu není, táhni dál“.
Všech tuláků král
Výkladů se nabízelo mnoho, seznam nejrůznějších značek se utěšeně rozrůstal. Až k mnoha stům položek. Dům, hrnek, křížek, plot, kočka, diamant, pružina, talíř, k nim doplněná čísla a písmena. Někdy jen neuměle vyvedené, jindy pečlivě, až karikaturisticky vykreslené. Se spoustou možných, často dost rozporuplných interpretací.
Co jim však bylo společné? Že byly zpravidla všechny vydávané za naprosto stoprocentně přesné a pravdivé. A také to, že i z černobílých fotek u novinových článků bylo jasně patrné, že jsou načmárány křídou čerstvě. Nenesly známky opršení, sešlosti, nečitelnosti. Fotografové i novináři je totiž přičinlivě vytvářeli sami. Někdy zcela smyšleně, jindy nevěrným zkopírováním grafické předlohy z podobných textů a knih. A někdy třeba „správně“, s odbornou konzultací nějakého člena bratrstva hoboes, který si přibájenou historkou o výkladu značek vydělal na teplý oběd.
Hodí se tu zmínit figura, která při popularizaci americké hobo-kultury sehrála poněkud rozporuplnou roli. Leon Ray Livingston. O jeho charakteru mnohé napoví to, že se nechal titulovat Králem všech hoboes. A zrovna tak neskromně tvrdil, že svou osobní přezdívku, dnes bychom asi ve sprejerském žargonu řekli tag, značku „A No. 1“, zanechal na více než 7 500 různých budovách po celých Spojených státech.
V nákladních vlacích procestoval celou Ameriku křížem krážem a v knize Příběhy od táborového ohně hobo z roku 1911 se se zvědavým světem podělil o pikantní zajímavosti. Včetně četných podrobností o tajemných symbolech a šifrách. Podobných knih, s více či méně hodnověrnými historkami, nakonec vyprodukoval jedenáct. Vypovídalo to jak o jeho bezbřehé fantazii, tak o lačnosti poptávky po dobrodružné literatuře z prostředí hoboes.
Hobo značky nedělá
Jen objem publikovaného textu a množství fotek k tématu by mohly snadno vytvořit zdání, že tulácké hieroglyfy opravdu byly nezpochybnitelnou a dobře faktograficky podchycenou pravdou. Jenže zaznívaly i hlasy skeptické. Například Nels Anderson, sociolog, který si život hobo vyzkoušel, si troufl prohlásit, že všechna ta povídání o symbolech jsou naprostým nesmyslem a fikcí. Nikdy se s nimi sám nesetkal, ani s nikým, kdo by je maloval.
Hoboes si vystačili s málem.
A to je on, samozvaný král tuláků Leon Ray Livingston
Netřeba dodávat, že to od Krále všech hoboes pěkně schytal. Stejně jako od všech, kteří romantické pohádce chtěli věřit. Jak jinak si totiž měli prostí lidé vysvětlit, že se to kolem jejich domů hemží žebrající tuláky? Jistě to nebude tím, že bydlí na trase mezi nádražím a vývařovnou pro chudé, ale především proto, že někde na jejich zápraží musela být skrytá značka, smluvené znamení…
Anderson a zhruba dalších padesát hoboes, kteří na přelomu století vydalí své autobiografie z cest po kolejích, nabízeli velmi prosté a čtenářsky zcela neatraktivní vysvětlení. O tom, kde se dá vyžebrat jídlo a jak je kde přísný soudce, si nemuseli nikdy psát. Jednoduše si to řekli mezi sebou.
Podobně zapadla i kniha z roku 1900, Zápisky potulného policisty. Její autor Josiah Flynt osobně strávil v utajení na kolejích zkoumáním života americké tulácké populace pět let. Popsal všemožná zákoutí jejich existence, jednotlivé osudy, příčiny tuláctví, jejich sexualitu, zdravotní stav, postoj vůči majoritní společnosti, metody žebrání. A nenechal prostor pochybám: „Hoboes nedělají žádné značky a znamení, která jsou jim připisovány.“
Nikdo tomu nepřikládal pozornost. Místo toho přinesly noviny z Cincinnati senzační odhalení: Tulácké značky, vypovídající o tuhém vězení, přísných strážnících a zlých lidech, malovali na zdi domů a pod mosty během pochůzek sami policisté, kteří doufali, že tím zastaví příliv práci hledajících hoboes. Že to nezabralo? Mohlo to být tím, že noviny tuto akci prozradily. Nebo možná jen proto, že tuláci na značky nedali. Čmáranicím, o nichž se všude psalo, nejspíš sami vůbec nerozuměli.
Ne všechny listy se však na produkci oné mytologie podílely, uměle vytvářenou senzaci o všudypřítomných značkách tuláků vtipně glosoval například článek v Oregon Daily Journal z roku 1907: „Jediné tajné znamení, které hobo opravdu potřebuje, je cedule s nápisem Hledáme výpomoc. A je až omračující, jak málo lidí do tajemství této šifry zatím proniklo.“
Populární, ale stále jen mýtus
„Ověřitelné důkazy pro skutečnou existenci tuláckých hieroglyfů jsou krajně nepřesvědčivé,“ říká dnes Jennifer Wilcoxová, kurátorka Národního kryptologického muzea v Marylandu. „Osobně jsem ochotná uvěřit tomu, že snad něco v tom duchu možná někdy existovalo. Ale určitě ne v takovém rozsahu, jaký popisují dobové noviny. Pokud byl nějaký primitivní hobo-kód, zanikl už hodně dávno.“
Podobně to vidí i Charlie Wray, amatérský historik ze Salt Lake City. Před lety založil Společnost pro historické graffiti a soustředí se na zevrubnou dokumentaci tuláckých značek. „Opuštěné stanice a nakládky u depa, staré tunely, železniční mosty, tady všude hledáme. A byť se nám podařilo fotograficky zajistit na tisíce zajímavých archivních exemplářů, z nichž některé lze datovat i sto let nazpět, žádný z nich neodpovídá oněm populárním zmiňovaným hieroglyfům.“
Jediné, co zatím nachází, jsou podpisy. Tedy jméno nebo přezdívka, zkratka, označující konkrétního tuláka. K ní pak přináleží datum a u vymalované šipky jména stanic, odkud kam putoval. Takové značky zanechávají v nákladních vlacích dobrodružně smýšlející cestovatelé ještě dnes. Jako připomínku, že tu byli.
„Moc rád bych se mýlil a byl ze svého omylu vyveden,“ dodává Wray. „Ale momentálně důkazy proti existenci tuláckých značek dost jednoznačně převažují nad důkazy pro to, že někdy existovaly. Lidé jsou dnes absolutně přesvědčení o tom, že tulácké značky jsou autentickým kusem americké historie. Ale není tomu tak.“
Tulácké hieroglyfy jsou sice součástí amerického folklóru, ale s reálným životem hoboes na kolejích nemají mnoho společného.
