Před třemi a půl lety jste ale po Tomáši Samcovi nastoupil na manažerský post.
Byla to pro mě výzva. Na trénování vůbec nebyl čas. A práce sportovního ředitele znamená milion různých věcí kolem, a až ta poslední je samotný fotbal.
A to jste cítil, že vám nesedí?
Správní radě jsem avizoval už loni, že z této pozice odejdu. Nakonec se jelo dál, povedlo se jaro minulé sezony i podzim té aktuální. Pak se naskytla nová možnost, že na radnici v Sezimově Ústí vznikla nová pozice vedoucího odboru investic, dopravy a životního prostředí. Věděl jsem, že bych to rád zkusil. Poznal jsem to při opravě areálu Soukeník, kde se mi líbilo, když po vás něco zůstane.
To byl jediný důvod?
Ne. Minulý týden mi bylo 35 let. Řekl jsem si, že to je doba, kdy ještě mohu vyzkoušet něco nového a hlava to vezme. V padesáti by to bylo jiné. Teď ještě pořád mám elán a chuť vyzkoušet si a poznat něco nového i mimo sport.
Dovedete po třech a půl letech říct, jestli to byla pozice pro vás?
Myslím, že jo. Těžký byl první rok, než jsem pochopil, kde se hrají jaké hry. Musel jsem získat důvěru veřejnosti a lidí okolo fotbalu. Hned v první sezoně jsme sestoupili a kolem klubu zůstalo minimum lidí. Než začal covid, tak to byl paradoxně asi můj nejlepší půlrok. Pak už to šlo všechno hodně rychle.
Sestup, postup, covid, velké přestupy, otázky s trenéry. Užil jste si toho za krátké období dost.
To je pravda. Zkušeností jsem získal dost, i těch do života. Od jisté doby také vím, že nemusím mít všechno. Fotbal dělám 17 let, z toho 10 v Táborsku. Za tu dobu jsme toho hodně dokázali, hlavně u mládeže. Máme vybudované sportovní třídy, tréninkové centrum, vyměněné povrchy v areálu Soukeník. Povedla se nastavit koncepce, z čehož čerpá A tým, kde máme osm odchovanců. To je nejvíc v historii.
To je slušný výčet.
Klubu funguje systém, jak se vychovávají hráči pro áčko. Má pevné základy. A teď se uvidí, jestli se na něj naváže a ještě vylepší, zůstane se stát na místě, nebo naopak půjde o dva kroky zpět.
Na co z toho jste nejvíc pyšný?
Dospělý fotbal se hodnotí podle výsledků. U mládeže vychováváte hráče a vedou to místní trenéři. Pro ně je největší odměnou, když se o víkendu jdou podívat na ligu na kluky, které trénovali. A už s sebou vezmou další lidi - a takhle to na sebe navazuje. S touhle filozofií jsem fotbal dělal.
Máte proto větší radost z odchodu vašeho odchovance Marka Ichy do Slavie, než když do Edenu zamířil přes vás Sima?
Pamatuji si, že Marek byl v ročníku 2002 jeden z průměrných. Řada těch lepších se rozutekla, ale on šel vlastní cestou. Zůstal v klubu a po deseti letech se dostal do Slavie. To je krásný příběh. Sima je něco jiného. Máte mraky cizinců a trefíte se do kluka, který neuvěřitelně vyletí vlastně za rok. Jsou to rozdílné příběhy, ale potěší, že u nich můžete být.
Nebyl to však jen Icha či Sima. Do první ligy přes Táborsko zamířili Matej Mršič, Cheick Oumar Conde nebo Modou Ndiaye. Je fajn pod tím být podepsaný, ne?
Já si na to nehraju. My v kancelářích jsme udělali potřebnou administrativní práci kolem, ale hlavní díl úspěchu nese trenér. V klubu jsme fungovali společně a i hráči věděli, že sem přicházejí maximálně na rok a půl. Když se ukážou, půjdou do první ligy. Víc času tu nemají.
Většinu vašeho působení jste spolupracoval s trenérem Miloslavem Brožkem. Fungovalo to mezi vámi?
Ano, ale před tím to nebylo příjemné. V roce 2018 po půl roce skončil Kamil Tobiáš, pak v sezoně i Petr Mikolanda a já jsem vedl tým posledních pět zápasů s Karlem Musilem. To už nechci opakovat. Bylo to šílené a úplně jsem se kvůli tomu složil. Pak přišel s elánem pan Brožek, mužstvu dal tvář. Jeho angažmá bylo úspěšné. S tím odešel, což je v Česku výjimečné. Jinak se všude trenéři jen vyhazují.
I vaše období bylo úspěšné?
Věřím, že ano. Odcházím v době, kdy je klub finančně zajištěný a skoro zachráněný ve druhé lize. Kádr je stabilizovaný, mládež funguje. Nezůstávají po mně žádné dluhy.
Jak těžké pro vás bylo funkcionaření na tak vysoké pozici?
To je na tom asi to nejtěžší. Abyste byl úspěšný, tak to musíte odpracovat. Ale to není o tom, abyste to řešil doma z křesla. Neustále máte schůzky, musíte se ukázat i na jiných zápasech. Večer je třeba chodit na pivo s jinými funkcionáři, abyste udržoval dobré vztahy a měl informace. Musíte být v dobrém slova smyslu blázen. Jeden dva roky se to dá, ale pak je to těžké.
Někdo ale dělá funkcionáře celý život. Jak to zvládá?
To bych taky rád věděl. Já měl v klubu široký záběr od dotačních titulů, přestupů, administrativu, stavbu na Soukeníku. A v dané kvalitě už jsem nebyl schopný to obsáhnout.
Cheick Oumar Conde ze Zlína u balonu během přípravného duelu s Líšní.
Váš zaměstnavatel to asi neuslyší rád, ale na novém místě si v tomto smyslu odpočinete?
Už mi naznačoval, že si moc neodpočinu. Ale o víkendech se prý nepracuje. Čekají mě investice a projektové dokumentace, tedy věci, v nichž můžete něco ovlivnit. To mě láká. Ale funguje tam „od - do“. Padne pátá a nic nevyřešíte. Ve fotbale jste věděl, že v sedm zavoláte a na druhé straně bude další blázen, se kterým jste věděl, že se domluvíte a ráno to bude. Při výstavbě chodníků a podobných věcí jsou lidé také nerudní, takže to snadné nebude. Ale přestupní období už mě žádné nečeká.
Na fotbal nezanevřete?
Určitě ne. Táborsku budu fandit dál. Fotbal miluji, ale budu ho chtít poznat z jiné stránky. Láká mě i zahraničí. Minulý měsíc jsem byl na West Hamu a Tottenhamu, což je zase jiná liga. Když někdo bude chtít poradit, udělám to. Ale víkendy na fotbale už trávit nebudu.
Splnily tři a půl roku v klubu vaše očekávání?
Jako kluk jsem hrál fotbalového manažera. Jen jste klikal a byl jste úspěšný. Nikdy jsem si neuměl představit, co to opravdu obnáší. Ale prožil jsem si to od A do Z, včetně nekomfortních situací. Dal jsem si za úkol, že chci být šťastnější a svobodnější.
