Objev jeho fosilie vzbudil senzaci. Jeho pozůstatky se našly v oblasti Cerrejón, která je, jak připomíná portál The Smithsonian, naším oknem do pravěkého tropického ekosystému. Do pralesa doby před osmapadesáti až šedesáti miliony let, v němž bylo vše rozpálenější, vlhčí – a větší. Dnešní Amazonie zná srážky na úrovni zhruba 200 centimetrů za rok, v cerrejónském pralesu tehdy ročně spadlo přes 370 centimetrů ročně.
Právě vlhkost a vysoké teploty daly podle odborníků vzniknout obřím zvířatům. Gigantickým želvám, rybám, pravěkým krokodýlům. A obrovskému plazu. „Ohromní hadi přitahují lidskou představivost, ale realita předčí hollywoodské fantazie,“ poznamenává s ohledem na velikost Titanoboa cerrejonensis Jonathan Bloch z floridského Muzea přírodní historie, který pozůstatky plaza studoval.
Král pralesa
Jejich objevu předcházely nálezy zkamenělých listů v roce 2002, fosilie vědcům vyzradily, že na území dnešního rozsáhlého uhelného dolu v Cerrejónu byl právě pulzující prales plný řek, velkých zvířat a předchůdců dnešních avokád, banánovníků, kakaovníků, jejichž stopy vědci při následných výzkumech našli.
A kromě toho jim dnes nehostinná půda vydala objev, který jim vyrazil dech. Hadí obratle, ovšem gigantické, větší, než mají dnešní hadi, majestátnější, než měl do oné doby největší had dějin naší planety Giganthopis garstini. Jenže k rekonstrukci jeho těla scházela lebka a v její nález nikdo nedoufal, tyto části hadího těla jsou extrémně křehké a náchylné k rozkladu, obvykle se rozpadnou dříve, než se na nich stihne vytvořit sediment, který je zkázy času uchrání.
Cerrejón však fragmenty lebky vydal, dokonce ne pouze jedné, ale hned tří. Vědci z nich tak mohli dovodit, jak pravěký plaz vypadal. Pátrání v roce 2004 jim navíc vyneslo pozůstatky dalších sedmadvaceti exemplářů gigantického hada. Výzkum nakonec vedl k replice monstra, která nenechávala prostor pochybám o místu plaza v tehdejším pralesním ekosystému. Byl jeho vládcem.
„Dokonce i mezi impozantními tvory pravěkého pralesa byla titanoboa králem. Byla vrcholným, alfa predátorem své éry, bylo to stvoření, které bylo tak nezpochybnitelným vládcem svého prostředí jako své doby Tyrannosaurus rex,“ skládá mu v článku z října roku 2021 hold portál The Smithsonian, který se na výzkumu podílel.
Monstra: pravěcí žraloci měli zuby jako cirkulárku, ploutve jako křídla Byli podivuhodnými podvodními tvory, příroda je vybavila surreálnými bizarními těly. A vědci jejich tajemství teprve začínají rozplétat. Prehistoričtí „žraloci“ se pyšnili čelistmi ve tvaru zubatých nůžek, cirkulárky, pohyblivými čelistmi, měli ploutve jako orlí křídla. |
Reportáž z první velké expedice v Cerrejónu přitom zdůrazňuje, že „všechno, co výzkumníci našli, bylo velké“. Nejen části hadích koster, ale též pozůstatky želv a dyrosaurů, vyhynulých krokodýlů. Jeden z nalezených želvích druhů měřil na délku 1,7 metru, největší dyrosaurus měl na délku skoro sedm metrů.
Hadí rozměry však předčily všechny jiné nálezy. Titanoboa cerrejonensis dosahoval až délky 15,3 metru, vážil až 1,14 tuny, popisuje magazín The Smithsonian. Nejdelší hadi dnešního světa nepřesahují deset metrů, a takové exempláře jsou zcela výjimeční, had Giganthopis garstini, který byl považovaný za nejdelšího hada dějin do kolumbijského objevu, měřil maximálně 10,7 metru. Titanoboa nemá konkurenci.
Stále se s ní však pojí otazníky. Vědci například ví, že své oběti polykala v kuse, není však zřejmé, kdo v jejích útrobách končil. Portál Prehistoric Wildlife poukazuje na to, že hadí tlama byla vybavena mnoha zahnutými zuby, které umožňovaly, aby se had do své oběti nejprve zakousl, a tím jí znemožnil, ať byla, jak chtěla velká, útěk. Hned nato ji obmotal svým tělem a neuvěřitelně silným škrcením atak bezpečně dokončil.
A kým se živil? Na jeho menu mohli být krokodýli, spekuluje portál. Želvy by kvůli krunýři vyžadovaly mnohem víc energie. Titanoboa se však mohl živit též velkými rybami, pohyb ve vodě jí ostatně svědčil, s ohledem na obří váhu. Existují však i názory, podle nichž se had specializoval na ryby. Opírají se o unikátní lebeční rysy, jimiž se pravěký plaz lišil od jiných hroznýšovitých, čeledi, do níž patří.
Co nám říká obří had o klimatu?
OBRAZEM: Pradávní vlci, mamuti i lidé. Permafrost nám uchoval dějiny Jsou staré tisíce let, gigantickou časovou vzdálenost však jejich těla přečkala téměř nedotčená. Díky permafrostu, který pro nás starodávné tvory uchránil. Patřil mezi ně i vlk, jehož působivá hlava s výhružnými tesáky se na Sibiři uchovala. Měří 40 centimetrů, zabrala by tedy polovina těla dnešních vlků. Zvíře žilo v pleistocénu, před více než 40 tisíci lety. |
A nejisté je i to, v jakých teplotách žil. Jeho délka by nasvědčovala tomu, že jeho prostředí muselo být velmi teplé, v teplejším klimatu totiž plazi se studenou krví dorůstají větší délky, mohou absorbovat víc energii potřebné k udržování metabolismu. Proto bývají v tropických oblastech plazi větší než v zónách s mírnějším podnebí. A teplé klima by vysvětlilo, proč byly před desítkami milionů let v Cerrejónu větší než jejich dnešní následovnice i želvy a ryby.
Jenže jaká přesná teplota pralesu vládla? Bloch se svými kolegy vyšel z ruské studie z roku 2005 a z dat o habitatu dnešních anakond v Amazonii a dovodil, že v pravěkém cerrejónském pralese panovaly teploty mezi 30 a 34 stupni Celsia. Dnešní tropické pralesy mají průměrně 28 stupňů Celsia.
Od prvního odhadu se však vedou velké debaty. Specialista na biomechaniku Mark Denny namítá, že had byl tak obří a produkoval tolik metabolického tepla, že by se v udávaných teplotách přehřál. Klima podle něj muselo být chladnější, než Bloch odhadl. Australský paleontolog Kale Sniderman zase namítá, že podle Blochova modelu by pravěké klima v Austrálii muselo „produkovat“ desetimetrové ještěry, podle nálezů byli však poloviční.
Své odhady nakonec zmírnil i Bloch, slevil na 28 až 31 stupňů Celsia. A to by odpovídalo závěru, k němuž došly jiné techniky odhadů, například s pomocí izotopů uhlíku, podle nich byl průměrná teplota 28 stupňů.
Podle Carlose Jaramilla, paleontologa ze Smithsonian Tropical Research Institute, je tehdejší teplota tématem, které může být sdělné i pro přítomnost. Může napovědět, jaká je schopnost rostlin se vyšší teplotě přizpůsobit. Prales z doby, kdy žil titanoboa, byl totiž podle něj velmi úrodný, výkonný, se spoustou biomasy.
To by mohlo znamenat, že rapidní oteplení klimatu by nemuselo vést k ekologické katastrofě, aspoň ne pro všechny rostliny. „Možná mají schopnost přizpůsobit se i moderní rostliny,“ zamýšlí se Jaramillo. Jenže hned dodává, že záleží na tempu klimatické změny. Dvě stě let, na něž klimatologové odhadují tempo skleníkového efektu, je něco docela jiného než mít na adaptaci miliony let.
