Rozumíte tomu, že stavba apartmánových domů na Šumavě už v dnešních měřítkách vyvolává nevoli?
V podstatě ano, ale je důležité, jaké stavby to jsou a s jakým kontextem vznikají. Byl jsem už u začátku boomu tohoto typu výstavby na přelomu tisíciletí. Jako stavař jsem dozoroval rekonstrukci někdejšího hotelu Hrnčíř. Ten patřil mezi první tři nemovitosti na Železnorudsku, které budování apartmánových domů odstartovaly. Lidi, kteří měli kapitál, začali s rekonstrukcemi bývalých hotelů nebo stavěli víkendové bydlení na volných pozemcích. Vím, že místním to brzy začalo vadit. Vadilo jim trochu i to, že jsou to samí bohatí lidé, že jsou tam jen na víkendy a že ty domy jsou přes týden „zhasnuté“. A architektura to taky nebyla valná.
Tak proč jste se do toho pouštěl?
Měl jsem sen postavit dům, který nebude zhasnutý. Aby tam kromě bytů byla i komerce – obchody a jiné služby. Aby tam bylo podzemní parkování a aby úpravou okolí těch domů získávalo město kvalitní veřejný prostor. Aby to byla architektura, která je nadčasová, protože to stavíte na desetiletí dopředu. Prostředí Železné Rudy bylo strašně zdegenerované, to je známá věc.
Jak jste se dostali k objektům, za které jste nakonec získali cenu?
Když Svaz českomoravských družstev prodával bývalý hotel Plzeň, přesvědčili mě známí, abych do toho šel. My jsme pak dům se společníkem ze Železné Rudy koupili v roce 2008, vzali jsme si na to úvěr a do toho přišla celosvětová ekonomická krize. Ten boom trval od roku 1999 – a najednou stop. Museli jsme projekt přerušit a nechat být až do roku 2014.
Tou dobou už jsem spolupracoval s architektem Černým z Klatov a s jeho ženou, kteří budoucí podobu objektu projektovali. Po krizi jsme se rozhodli, že dům zbouráme, protože bylo neekonomické ho rekonstruovat. To nám zastupitelé povolili a za rok a půl jsme kolaudovali Rezidenci Klostermann a otevírali v přízemí kavárnu známého řetězce. O dva roky později jsme přestavěli hotel Javor, který byl léta zavřený a městu dělal skutečně ostudu.
Zachovat tam hotel by smysl nemělo?
Hotel Plzeň byl opuštěný 12 let a hyzdil město. Hotel Javor byl opuštěný 10 let, dole ostudná prodejna trhovců, před tím vraky aut. A teď to zásadní – majitel se to deset let snažil prodat někomu, kdo by tu obnovil hotel, a nikdo to nechtěl. Dnes asi 15 procent majitelů apartmány pronajímá, a když slyším, že městu chybí hotely, tak tohle je odpověď – ubytování lze sehnat třeba právě v pronajímaných apartmánech a majitelé platí poplatky městu stejně, jako by je platil hotel.
Po Javoru třetí naše železnorudská stavba, hotel Skalka, byla taky deset let opuštěná, plná narkomanů. My to změníme opět v duchu naší filozofie a stejný plán máme i se čtvrtou naší stavbou, opuštěným hotelem Enzian. Mrzí mě ale, když nás dávají do jednoho pytle s ostatními developery, protože jsme úplně jiní. Dáváme dohromady i veřejný prostor a předáváme ho městu.
Rekonstrukce objektů v centru Železné Rudy |
Železná Ruda se bude asi dlouho vzpamatovávat z toho, co přišlo po válce, i z toho, jak se měnila po listopadu 89.
Šumava začínala až na Prášilech a my jsme do toho šli s tím, že by měla zase začínat na Železné Rudě. Tu zničila železná opona, bydleli tam takoví lidé, jací tam bydleli, nic tam nebylo. A najednou přišli Vietnamci a movití lidé z Plzně různého ražení. Trhovec místnímu nabídl tisíce za pronájem zahrady a ti lidi se z toho sesypali a kývli. Město bylo úplně bezradné v regulaci architektury a v územním plánování, přestože územní plán v ruce mělo. Když dnes přijíždíte do Rudy od Javorné, vidíte vpravo tržnice – to jsou všechno takzvané stavby dočasné, se kterými dlouho nedokázal nikdo nic udělat.
Už se to mění?
Až poslední dobou začala radnice tahle „provizoria“ likvidovat. I my jsme město chtěli změnit. Založili jsme webové stránky zeleznarudasemeni.cz a s myšlenkou polyfunkčních nadčasových staveb s pozitivním vlivem na veřejný prostor od té doby pokračujeme. Jsou to apartmány. Ale pro nás to nekončí rozprodejem. My tam dál provozujeme komerci, staráme se o to, žijeme s tím. Podívejte se, jak dnes vypadá prostor před Javorem. Vzniklo krásné náměstí. Za šest let upravíme okolí čtyř domů s investicí zhruba osm milionů korun, město se podílí jen z malé části, a my mu to předáme i s pozemky.
Ono je to ale důležité i pro vaše klienty, protože do toho dosavadního prostředí by se jim nejspíš tolik nechtělo…
Samozřejmě.
Dušan Popelka
|
Celý ten trend apartmánových domů je trochu paradox. Kupují si je lidé, kteří utekli z bytovek ve městě do vilek za městem. A na víkend se seberou a jedou do bytovky na horách. Dá se tu tušit, že nechtějí starosti a dřinu spojenou s klasickou chalupou. Je to tak?
Přesně takhle to je. Už si v Praze na mobilu nastaví, že chtějí mít v době příjezdu na Rudu v bytě určitou teplotu. Třeba v našich domech jsou tři klienti, kteří ty chalupy měli a prodali je. Důvod pro ně byl i věk a potřeba pohodlí, která s ním souvisí. A dnes jsou tak třetina kupců lidé, kteří končí s podnikáním, je jim přes šedesát, vybudovali krásné firmy a kupují to jako investici pro své děti a vnoučata, ale přijíždějí minimálně. Pak je tam třetina lidí, kteří si to zamilovali a jezdí tam opravdu často a třetina těch, kteří aktivně podnikají a mají to jako investici. A potom pár lidí, kteří to pronajímají. Ale většinou to koupili proto, že mají k Šumavě vztah, jezdili tam od dětství…
Ale třeba Pražáci železnorudskou Šumavu asi objevují až teď, ne?
Důvod je ten, že Horská Kvilda, Kvilda, Modrava nebo Srní jsou plné. Tam už se nic nepovolí, všechno je rozprodané. Proto se tlačí sem.
Jaké vidíte perspektivy Železné Rudy, její budoucnost? Třeba právě vzhled se bude měnit těžko, vždyť ve druhé frontě domů nad centrem i pod ním jsou paneláky...
Největší problém Železné Rudy je nedostatek personálu. To je alfa a omega všeho. Nejsou lidi do služeb. Teď dodatečně budujeme v Javoru krásné wellness pro veřejnost, ale my nemůžeme sehnat uklízečku. Konkurence sousedního Německa je smrtící, dělá tam půlka místních. Přitom v létě je Ruda narvaná lidmi, ale vy jim nemůžete dát služby, protože nejsou lidi. Ráno odjedou za hranici. Jediné řešení je, že se mzdy srovnají. Toho už se ale asi nedožijeme.
