Dvě kola před koncem podzimu jste na třetí příčce. Nepřekonáváte i vlastní očekávání?
Určitě. To čekal málokdo. I my starší hráči v kabině jsme věřili, že když budeme hrát dobře, budeme kolem osmého až desátého místa. Momentální umístění je nad plán.
Čím to, že se vám tak daří?
Povedl se nám začátek. Porazili jsme Vltavín v prvním kole, to nás nakoplo. Ale celkově máme kvalitní kostru týmu – v obraně Ondrové Běloušek a Sajtl, v záloze exligový Štěpán Koreš nebo Martin Voráček. K tomu se přidali mladí a pracovití hráči. Když se to sejde, řekl bych, že hrajeme i docela pěkný fotbal.
Přispívá k tomu také trenér Milan Nousek, který je k vám navíc poměrně blízko?
Jasně. Milana znám osobně už od dorostu, kdy nám dělal asistenta. S asistentem Rostislavem Baďurou nám opakují svůj styl. A jde to i se současným týmem. Před dvěma lety jsme tu měli o dost zkušenější hráče, také se dařilo, ale teď se tehdejšímu týmu dokážeme vyrovnat.
Před dvěma lety byl Písek po podzimu třetí a v mužstvu zářili třeba Roman Wermke, Tomáš Froněk, Antonín Presl.
O to je to nyní cennější. Klub teď sází hodně na hráče z jihu Čech. A je vidět, že i místní kluci dokáží být konkurenceschopní. V regionu máme jednu první, druhou i třetí ligu a je fajn, že kluby spolupracují. I my tu máme tři šikovné kluky z Dynama. Pro nás je to motivace, že máme blíž třeba do vyšší soutěže. Jinde je soutěží víc, o to snáz se tam dostávají hráči a je z čeho vybírat. Písek kdysi spolupracoval s Příbramí. Já tam díky tomu byl na několika trénincích a hodně jsem si z toho odnesl. Tehdy tam chytal třeba Aleš Hruška, teď brankář Plzně.
Zaznělo už v kabině slůvko postup?
Spíš ze srandy. K postupu vede hodně velký kus práce, vítězové dvou českých skupin ČFL hrají proti sobě baráž. Ale i kdyby, tak je otázka, aby to pro nás nebyl příliš velký skok. Máme mladý tým, řada kluků teprve přešla z dorostu. Sám bych si druhou ligu rád zahrál, každého láká vyšší soutěž.
V posledních letech se o ambicích Písku na postup tolik nemluvilo. Jak je to teď?
Myslím, že klub dlouhodobě do druhé ligy chce. Areál a podmínky na to jsou, alespoň tam nahlédnout. Zasloužili by si to i fanoušci. Chodí jich pravidelně několik stovek. Dnes hrajeme od 17 hodin s béčkem Slavie, to by mohlo být i přes tisícovku.
Druhá liga zároveň povětšinou znamená spodní hranu profesionality ve fotbale. I tu je těžké překonat, že?
Určitě. Všichni k fotbalu i pracujeme, já dělám montáže klimatizací. Ráno jdu do práce, pak na trénink, domů se dostanu třeba v šest sedm večer. Finančně bych to bez práce neutáhl. V tom by byl přechod do vyšší soutěže těžký pro hráče i pro klub. Času na stadionu strávíme hodně. Trénujeme čtyřikrát nebo pětkrát týdně a k tomu zápas o víkendu. Tři hodiny jsme na hřišti a k tomu cesta. Člověk tomu podřídí hodně.
Je pohyb na hraně profesionality obecně ve sportu ta nejtěžší možnost?
Myslím, že jo. Člověk dělá sport profesionálně, ale v poloprofesionálních podmínkách. Tím nemyslím zrovna v Písku, ale obecně. Lidi si to moc neuvědomují. Je to náročné i fyzicky, protože v práci musíte také předvést nějaký výkon. Není to lehké, ale všechny nás to baví.
Těžko se pak divit mnohým hráčům, že sportem nechtějí trávit tolik času a hrají raději o několik soutěží níž, nebo třeba i vůbec.
Souhlasím. Znám řadu kluků, kteří by mohli hrát třetí nebo i druhou ligu, ale místo toho jsou v kraji nebo divizi. Tam si dvakrát v týdnu zatrénují a jdou na zápas. Podpořil to i covid. Leckdo zjistil, že existuje i jiný život, doma jsou jeho blízcí také radši, když je víc s nimi. I fyzička se po dvou nedohraných sezonách s každým rokem hůř dohání.
Dá se s tím vůbec něco dělat?
Člověk musí mít rád sport, partu v týmu a i ty věci kolem. Řada šikovných kluků skončila v dorostu nebo i dřív, protože našla jiné zájmy.
Může to být i otázka přístupu rodičů? Váš otec také hrál fotbal na velmi slušné úrovni. Vedl vás ke sportu?
Jasně. Táta hrál fotbal, mamka volejbal. Takže jsem chodil s nimi a pořád honil míč. Přes zimu jsem jeden čas také chodil na ping pong. Rodiče mě ke sportu vedli, a tak to má být. Každý má pak dobrý základ do života, získá si správné návyky a kamarády, naučí se fungovat v kolektivu. V každé rodině to tak nefunguje a ne všechny sport baví, ale děti by k tomu měly mít příležitost.
Dá se říci, že jste spojil sporty obou rodičů. Táhlo vás to do fotbalové branky?
Začínal jsem jako obránce. Pak mě trenér v přípravce chtěl udělat útočníkem. Ale byl jsem líný na běhání, vepředu jsem dlouho nevydržel. Jednou se při zápase zranil brankář, ležely tam rukavice a kouč se ptal, kdo si tam vleze. Vzal jsem to a už mě to nepustilo.
A v brance se vám daří také při penaltách. Jak to děláte?
Na gólmana není žádný tlak, útočník musí dát. Koukám už při zápase, kdo jak nabíhá do střely, kdo je chytrý a mohl by při rozběhu klamat tělem. Už jak si postaví míč, tak se snažím vyčíst z rozběhu, kam to pošle. Ale ne vždy se to povede. Nervózní nejsem, to by měl být střelec.
Chycený pokutový kop často může zcela otočit vývoj zápasu.
Má to velký psychický dopad na tým. Všichni počítají s gólem, ale vy to chytíte. Soupeřům klesne sebevědomí, nám vyletí. A hlava dělá hrozně moc v každém sportu. Pro mě je škoda, že už se penalty při remíze nekoupou. Ale spravedlivé to moc nebylo. Bod navíc jenom za penalty není moc fér oproti celému zápasu.
Kdekdo zkouší při rozběhu na penaltu zpomalovat nebo zastavovat. Vadí vám to?
Vyvede to brankáře z rytmu. Začínám třeba 30 centimetrů za čárou, v určitém rytmu jdu postupnými krůčky vpřed a zastavení střelce mě rozhodí, protože musím zastavit taky a třeba zůstanu na stojné noze. Šikovným hráčům to může pomoci, ale také rozhodit.
Proti komu byste penaltu chytat nechtěl?
Zlatanu Ibrahimovičovi. Ten dá takovou ránu, že i když gólman trefí stranu, tak to nestihne. Skvělý je v tom také Jorginho. Má to propracované, přiskočí si k míči a umí se rychle rozhodnout.
Poslední dobou se hodně probírá, aby brankář zůstal alespoň jednou nohou na čáře. Řeší se to jinak v nižších soutěžích proti Evropě nebo české první lize?
Rozhodčí nás na to vždy upozorní, ale nikdy to nikdo nepískl. Snažím se mít vždy alespoň jednu nohu na čáře, ale je to tak rychlé, že to rozhodčí mají těžké. K nám jsou shovívaví. Video je ve fotbale fajn, ale mělo by řešit jen velké chyby rozhodčích. Jinak ať to rozhodují ti tři chlapi na hřišti, jako to bylo dřív.
