Na konci září oslavila třicátiny, na něž jí partner a kamarádi vymysleli tajnou oslavu.
„Byl to hrozně příjemný den, kdy jsem po dlouhé době nic nemusela. Tu číslovku neřeším, možná časem uvidím nějaké změny, třicítka je fajn,“ směje se znojemská rodačka Dancingerová.
Poprvé jsem vás zaznamenala v pohádce Slíbená princezna. Byl váš sen zahrát si princeznu?
Vůbec ne, nikdy jsem si nepředstavovala, co bych si tak chtěla zahrát. Celkově natáčení bylo náročné a úplně jsem se v tom necítila dobře. Byl to křest ohněm, první velká filmová zkušenost – do té doby jsem měla jen epizodní role, ale jsem za ni zpětně ráda. Ovšem že bych na natáčení po všech směrech ráda vzpomínala, to úplně ne. Kupodivu mě to ale neodradilo.
V jednom titulku napsali, že vám v té pohádce zničili krásu a „herečce s hlubokýma tmavýma očima laně a francouzským espritem narazili na hlavu zlatou koudel od ochotníků“. Co jste na paruku říkala vy?
Samozřejmě to člověk vidí, nejsem slepá. (směje se) Ale já nejsem herečka, která musí vypadat za všech okolností skvěle. Na škole jsem hrála spíš komické postavy, nikdy mi nešlo o to, abych vypadala jako krasavice, a ani jsem se tak nikdy nevnímala. Myslela jsem si, že ta paruka splní účel – vlasy jsou divoké, ona s nimi tak neumětelsky zachází a pak si je ostříhá, protože je nemá ráda... Jenže ona účel neplnila. Člověk ví, že vypadá blbě, a ještě to nemá pro pohádku význam a nefunguje to. Sama v sobě si to obhájit bylo asi nejhorší.
Takže kostým je pro vás důležitý?
Pro mě jedna z nejdůležitějších věcí, kolikrát herci strašně pomůže. Když se sejde s tím, jak herec roli myslí a jak ji na divadle celou dobu zkouší, tak je to super.
Jak jste se tehdy sžila s mediálním zájmem?
Po pohádce jsem ho moc nevnímala, vím, že proběhly nějaké hejty o té paruce. Ale měla jsem čtrnáct dní před porodem a tohle jsem absolutně vytěsnila. Mediální zájem jsem zavnímala až po Kukačkách a za ten jsem byla ráda, myslím, že si seriál zasloužil, aby se o něm mluvilo. Takže jsem si spíš vybrala užít si zájem po Kukačkách než hejty po Slíbené princezně. (směje se)
Jan Cina a Marta Dancingerová ve vánoční pohádce Slíbená princezna
V Kukačkách jste hrála maminku vyměněného dítěte, v Ordinaci v růžové zahradě zase boxerku s poporodní depresí. To jsou poměrně náročné role. Jak snadno se do nich dostáváte a vystupujete z nich?
Snažím se – a je mi to blízké – postavu pojmout co nejuvěřitelněji a dát jí drobné detaily lidskosti a pravdivosti. S úplným vžíváním se do postavy jsem nikdy nesympatizovala, myslím, že není úplně hezké – ať už v divadle, nebo televizi – dívat se, že herec trpí. Takovému sebeprožívání nejsem úplně nakloněná. Řečeno abstraktně, osobně se snažím být nad tou postavou a zároveň ji pozorovat spolu s divákem. Kukačky jsme točili hodně dlouho, skoro rok. A s tou rolí nejste samozřejmě celou tu dobu. Ale když jedete do práce, víte, co vás tam čeká, je to proces. Od toho, že vás nabere auto, oblečou vás do kostýmu, učesají… Člověk se do toho dostane samovolně. Asi jako když jde učitelka do práce. Taky nejde v teplákách a nějak vystupuje, přijímá tu roli a jde ji hrát. Tohle je úplně to stejné, herectví je povolání.
Když máte roli, kde trpíte poporodní depresí, připravujete se, nebo na ni jdete pudově?
Zrovna o tomhle jsem si načítala, zajímalo mě to. A byla jsem ráda za příležitost si to zahrát. Takové téma se v televizi často nevidí, trošku se dělá, že neexistuje, ale ono existuje. A není to nic, za co by se ženy měly stydět. Takže ne že bych si to doma zkoušela, ale moc mi pomáhají různé detaily. Třeba jsem si přečetla, že tyto ženy nemají chuť k jídlu a mají nechuť samy k sobě. To jsou věci, které jen tím, že je víte, se někde v tom výkonu odrazí. Doufejme.
Naposledy jste byla k vidění ve filmu Chyby. Co tam hrajete?
V červenci měl film premiéru v kinech. Mám tam malou roli, když dlouze mrknete, asi mě tam nezpozorujete, ale je to hrozně hezký film, který mě potěšil. Výborně zafungovalo, že se režisér Honza Prušinovský nebál obsadit neznámé divadelní herce. Měla jsem radost i za náš herecký svět, pořád se trošku motáme v tom, že se producenti bojí obsadit někoho, kdo není úplně známý.
Příští rok se máte objevit v hlavní roli primáckého krimiseriálu Duch, kde ztvárňujete vyšetřovatelku. Uvidíme vás i v akčnějších scénách?
Už máme dotočeno, bylo to náročných asi čtyřicet dní nahuštěných po sobě. Měla jsem pocit, že nejsem nic než kriminalistka a nemám čas na jiný život. Bylo to náročné fyzicky i psychicky, intenzivní, ale moc fajn natáčení se skvělým štábem. Užila jsem si to a myslím, že se seriál bude líbit. Zkusila jsem si zase něco jiného, od maminky z Kukaček to byl obrat o 360 stupňů. Jak ta Tereza z Kukaček byla takový držák, pořád někomu naslouchala a měla tak trošku svatozář nad hlavou, tak tady jsem hrála ambiciózní, lehce sobeckou, cílevědomou vyšetřovatelku. Byl to zajímavý kontrast. A akčních scén bylo hodně, myslím, že jsem se s pistolí nalítala docela dost. (směje se)
Marta Dancingerová v seriálu Kukačky (2020)
Jste také autorkou knihy Nesmělí, jak jste se ke psaní dostala?
Začala jsem psát asi před dvěma a půl lety. Byla jsem na kurzu tvůrčího psaní a bavily mě úkoly, které jsme museli vždycky za týden splnit. Dostala jsem se do toho a napsala třináct povídek. Narazila jsem na Davida Laňku, který řekl, že se mu to líbí a vydá to. Radoslav Sládek je ilustroval. Jsem trochu rozpačitá, nechci, aby se vnímalo, že chci být spisovatelka, psala jsem pro radost. Mám velký respekt z toho, že to jde mezi lidi. Neuvědomila jsem si, že tréma bude úplně jiná tím, že za tím stojím jen já a není tam ta kolektivní zodpovědnost, na kterou jsem zvyklá. S tím se musím nějak vypořádat.
Narodila jste se ve Znojmě, dětství strávila v Moravském Krumlově a studovala jste v Brně. Vracíte se na jih Moravy?
Rodiče se už přestěhovali z Krumlova do Tišnova u Brna, kde bydlí i moje sestra, druhou mám v Brně. Strašně ráda na jih Moravy jezdím, miluju to tam. Pořád se tam cítím líp než v Praze, kde je ale víc herecké práce. Morava je prostě doma. A Brno bylo první město, kde jsem se svobodně a dospěle pohybovala, na to nezapomenu.
Prý jste velká fanynka Harryho Pottera. Jak se to projevuje?
Byla to kniha, se kterou jsem vyrostla. Četli jsme po cestě do školy, každou přestávku. Když mám pocit, že musím oprášit angličtinu, tak ji čtu v angličtině. Ale fanoušek filmů moc nejsem, děj je v nich strašně ochuzený.
