Dlouhých dvacet let byl jihlavský fotbalový klub neodmyslitelně spojen se jménem Zdeněk Tulis. Někdejší ředitel FC Vysočina měl velký podíl nejen na tom, že se v Jihlavě sedm sezon hrála nejvyšší domácí soutěž. Přesto tvrdí, že nemůže být spokojen. „Bohužel, mám pocit nedodělané práce. Strašně mě to mrzí,“ říká otevřeně Tulis.
S řadou věcí ale naopak můžete být spokojen. FC Vysočina se proměnil v kvalitní fotbalovou značku, v Jihlavě vyrostla řada pozdějších reprezentantů...
To máte pravdu. Ale myslím si, že náš stadion měl být dodělaný. Nebo aspoň měl mít hotovou další část, další tribunu. Navíc nejsme stabilním účastníkem první ligy, i když jsme tam nakoukli. Je to škoda, protože myslím, že fotbalová veřejnost to vnímala dobře, řada utkání byla vyprodaných. Bohužel, naše cesta se zabrzdila. Ale takový je život, ne vždy se vše podaří.
V roce 2017 jste pozici ředitele FC Vysočina opustil. Sledujete fotbal v Jihlavě i nadále? Působíte v jihlavském klubu v nějaké jiné pozici?
Mám malinkatou funkci, působím jako revizor regionální fotbalové akademie. Ale jinak to jako Brňák pozoruji trošku zpovzdálí. Vím, že jsou tu určité ekonomické problémy, které ovlivňují výkonnost mužstva. Současné vedení hledá takovou cestu, aby bylo schopno Vysočinu vůbec zachránit ve druhé lize. Protože bez peněz se větší fotbal dělat nedá.
Jak vnímáte fakt, že jedna etapa historie FC Vysočina prakticky skončila ve chvíli, kdy se do ekonomických problémů dostala později zkrachovalá stavební společnost PSJ?
Pan Vaculík, spolumajitel PSJ, mě kdysi přemluvil, abych šel dělat fotbal do Jihlavy. To ještě nebyla ani Vysočina. Měl jsem jednu podmínku, že jsem ochoten to dělat, věnovat tomu čas, dojíždění, další věci. Ale že si musíme dát nějaký cíl, nějakou vizi, za kterou stojí za to bojovat. Tou vizí bylo vybudování tréninkových podmínek dobrých pro fotbal. Přesvědčení veřejnosti na Vysočině, že fotbal je krásný sport. Dobudování stadionu, vybojování první ligy. Potažmo vychovávat hráče pro národní mužstvo. A když se tohle jednou podaří, hrát v Jihlavě evropské poháry. Pan Vaculík mě přesvědčil, že budeme ten fotbal budovat postupně, po krocích. A že on nás v tom bude podporovat.
Jedna z vizualizací nové podoby jihlavského stadionu. Tato vznikla před deseti lety.
A je fakt, že peněz do klubu investoval hodně.
Ze začátku, když byl náš rozpočet tři miliony korun, byla jeho podpora řekněme symbolická. Dvě stě tisíc korun. Časem, jak se věci začaly budovat, vznikl z toho postup do druhé ligy, chytilo se i město a kraj. On přesvědčil své spolumajitele, aby fotbalu věnovali větší pozornost. Samozřejmě, v celém vývoji se PSJ stalo stěžejním partnerem FC Vysočina. Částky, které byli pan Vaculík a jeho společníci ochotni věnovat do fotbalu, byly v řádech milionů.
Nový kouč Kameník: Proč Jihlava? Chci být součástí jejího projektu |
V současnosti se klub musí rvát bez generálního partnera. Ale jméno Vaculík z něj nevymizelo. Co říkáte na to, že syn Františka Vaculíka Lukáš je v současnosti ředitelem klubu?
Já si myslím, že tento chlapec ve fotbale něco dokázal. Na Vysočině odvedl kvalitní práci, vyzkoušel si také angažmá v jiných klubech. Samozřejmě, věk se naklonil. A pokud se chce nějakým způsobem věnovat svému koníčku a zároveň pomoci splnit sen dvou pánů, Vaculíka a Tulise – bývalých spoluhráčů z brněnského SK Královo Pole – má obrovskou šanci, aby to dokázal.
Vizi má obdobnou. Také on chce vychovávat hráče pro národní tým, v současnosti především pro U21. Kádr proto zásadním způsobem omladil. Je to dobrá cesta?
Myslím, že jiná v tuto chvíli ani nevede. Zkušenější hráči jsou dražší a na to Vysočina momentálně nemá prostředky. Většina klubů, když má finanční nedostatek, upne se ke svým hráčům. Zkouší jim dávat šanci a doufá, že se podaří vychovat další Gebre Selassie, Masopusty, Tecly, Rabušice, Kopice, Klimenty, potažmo Hušbauery. Ale samozřejmě, chce to obrovské úsilí všech lidí, kteří v klubu pracují. Aby i v těch nižších ekonomických podmínkách a možnostech byli schopní tohoto cíle dosáhnout.
Jak vnímáte to, že i v současné reprezentaci na mistrovství Evropy jsou jihlavští odchovanci, Lukáš Masopust a Matěj Vydra?
Obrovským způsobem to člověka těší. Vnímám to tak, že ta práce nebyla zbytečná. Kluky z nefotbalové Vysočiny se podařilo dotlačit až do národního mužstva. A myslím si, že tam nejsou do počtu.
Bývalého ředitele FC Vysočina Zdeňka Tulise těší, že se v Jihlavě podařilo vychovat několik reprezentantů. Jedním z nich je i Lukáš Masopust (vlevo), který nyní hraje na mistrovství Evropy.
Sledoval jste úvodní zápas Česka na šampionátu? Co jste na duel se Skotskem říkal?
Určitě sledoval. (usmívá se) Víte, on český fotbal je trošičku specifický. Je hodně vynášen do nebes, když se něco podaří. A naopak hodně zatracovaný, když se něco nepodaří. Ale myslím si, že utkání se Skotskem ukázalo, že kolektiv je zdravý a trenér Šilhavý má bohaté zkušenosti, jak hráčské, tak trenérské, kdy byl asistentem pana Brücknera. V tomto duelu hráči podali dobrý výkon. Neříkám skvělý, byla tam hromada nedostatků. Ale měli dva tahouny, brankáře Vaclíka a střelce Schicka. Myslím, že start ME byl pro nás velice dobrý. Věřím, že mužstvo se uklidní a začne si více věřit, předvádět lepší fotbal. A uvidíme, kam až to dotáhne.
Jak nyní vidíte české šance na postup z obtížné skupiny?
Myslím, že naděje tu je. Díky výsledku se Skotskem se dá možná postoupit i se třemi body. Ale byl bych velice rád, kdyby v dalších dvou utkáních hráči ukázali své sebevědomí, určitou kvalitu a taktickou vyzrálost. A ještě těm dvěma favoritům sebrali nějaké body.
Postup by si Češi mohli zajistit už v dnešním duelu s Chorvatskem. Co od tohoto střetnutí očekáváte?
Bude to zase zkouška. Je to jiný fotbal. Chorvaté mají Modriče, vynikajícího fotbalistu. Jsou velice obratní, rychlí hráči. Uvidíme, jakým způsobem bude našim fotbalistům vyhovovat jiný styl, než jaký preferovali Skotové.
Už samotné mistrovství Evropy je fotbalový svátek. Ale jak se těšíte na úterní bitvu proti Anglii?
Já se těším na každý zápas. Jsou tam skvělá utkání, byla tam i utkání velice průměrná. Ale samozřejmě pro každého fotbalistu, který je na planetě, je možnost hrát v Anglii, ve Wembley, splnění neskutečného snu. Podařilo se to tenkrát našim fotbalistům, kteří ve Wembley před 25 lety získali stříbrné medaile. A já věřím, že tam mohou uspět i naši současní hráči. I když tam v nedávné minulosti dostali podepsaný výuční list (předloňský debakl 0:5 v kvalifikaci – pozn. red.). Věřím, že se z toho poučí a ukáží, že i v malém Česku se dá hrát výborný fotbal. A že můžeme ty fotbalové velmoci hodně potrápit.
Zmiňoval jste Patrika Schicka, který proti Skotům dal parádní gól z půlky. Napadá mě, nedostal sám sebe dvoubrankovým vystoupením pod tlak? Teď se od něj bude podobný výkon vyžadovat znovu.Co by měl říkat Cristiano Ronaldo. (usmívá se) Je mu 36 let a podobný tlak má v každém zápase. A podívejte se, co předvedl v zápase s Maďarskem. Navíc ve věku, kdy ostatní už chodí do fotbalového důchodu.
Když už se bavíme o mistrovství Evropy, prozraďte, máte na něm kromě Česka jiný tým, kterému fandíte?
Já vždy fandím dobrému fotbalu, dobrým jedincům. Osobně velice uznávám právě Ronalda. Protože je to člověk, který vzešel z velice chudé Madeiry. Když si člověk přečte jeho životopis, tak opravdu tento hráč pro sport, i když neměl úplně ideální podmínky, udělal maximum. A v současné době ještě dělá. Samozřejmě, každý řekne, že momentálně už je zaplacený neskutečným způsobem. Ale za tím je neskutečně dlouhá cesta a hromada překážek, které musel překonat. On se musel během své fotbalové kariéry se všemi těžkostmi poprat. Stala se z něj superstar. A já ho považuji za nejlepšího fotbalistu na světě.
Takže v nekonečných debatách o tom, jestli je lepší Ronaldo, nebo Messi, máte jasno?
Určitě. Messi je fotbalista výborný, vynikající. Myslím si, že má talent od boha. Ale Ronaldo je takový typ, který je prakticky jako ti naši chlapci z Vysočiny, kteří jsou v nároďáku. Tvrdou, poctivou prací si vydobyl své místo na slunci.
Poslední otázka: koho byste v tuto chvíli tipoval na budoucího evropského šampiona?
To je těžké. Myslím, že je pět nebo šest mužstev, které mají šanci dosáhnout až vrcholu. Ale nevím. Já si přeji, ať vyhraje ten nejlepší. Akorát si přeji – a snad se to podaří co nejdříve – aby vždy byla taková atmosféra na stadionu, jako když hrálo Německo s Francií. Tam se ukázalo v plné nahotě, jak krásný fenomén fotbal je. A že se vyplatí za něj bojovat a žít. A občas mu i část života obětovat.
