Byl to týden a půl, na který nelze nikdy zapomenout. Fotbalová reprezentace se poprvé od rozdělení federace kvalifikovala na velký šampionát a Česko v červnu 1996 zachvátila fotbalová horečka. Podlehla jí i naše výprava, která v počtu zhruba čtyřiceti lidí vyrazila z Otrokovic a Kroměříže na cestu přes kanál La Manche.
Za volantem se střídali dva postarší řidiči z obce Sulimov, kteří byli v cizině poprvé v životě, stejně jako oba vedoucí naší výpravy, kteří navíc neuměli anglicky. Ale tehdy to nikdo neřešil, v lidech ještě doznívala porevoluční euforie a všichni se moc těšili, že vyrazí „do světa“. Náš cíl? Nejdříve slavný Old Trafford v Manchesteru a zápas proti Německu a pět dnů poté neméně ikonický liverpoolský Anfield a duel s Itálií.
Jelo se samozřejmě autobusem, ceny letenek ještě nebyly tak levné jako nyní. A naše stará Karosa měla i řadu výhod. Třeba velký zavazadlový prostor, který byl doslova napěchovaný desítkami beden s plechovkami piva a lahvemi slivovice. Kufry s oblečením se do něj už nevešly, takže jsme je měli narvané v síťovaných policích nad hlavami. Když náš cenný „náklad“ spatřili angličtí celníci, jen nechápavě kroutili hlavou.
Mimochodem, příjezd na ostrovy stál za to. Anglie si tehdy ještě pečlivě hlídala pracovní trh před levnou pracovní silou z Východu. Každý z nás tak musel uvést, čím se živí.
„Tady máte napsané, že jste učitel, tak proč máte na rukách mozoly?“ ptal se celník našeho kamaráda a známého regionálního trenéra. „Stavím svépomocí rodinný dům,“ odvětil. Brit se na něj nechápavě podíval: „A proč ho stavíte sám? Proč si ho nenecháte postavit nějakou firmou?“ Těžko mohl pochopit, jak bídné byly tehdy v Česku učitelské platy.
Po vítězném utkání s Itálií Pavel Nedvěd a další hráči házeli dresy do publika
Další fanda z Otrokovic měl jiný problém. „Hoši, já su pokrývač, jak se to řekne anglicky?“ Když už si začal psát na papír slovní spojení „roof tiler“, zarazil se. „No jo, ale já mám pokrývačskou firmu a dva zaměstnance. Co tam uvést?“ přemýšlel. Nakonec dal na radu kamaráda. Celník v anglickém Doveru tak u něj narazil na označení „manager of roof tiler“, na což opět reagoval s údivem. Ale možná už si během té krátké chvíle zvykl.
Stejně jako my si zvykli na to, že naše Karosa má sice zásoby alkoholu na měsíc dopředu, ale je dost nespolehlivá. Takže na křižovatce v Manchesteru v dopravní špičce vypověděla službu. „Chlapi, běžte ji prosím vás roztlačit,“ ozval se vedoucí zájezdu do palubního mikrofonu a parta alkoholem posilněných chlapů šla na to. Němečtí a nizozemští příznivci, kteří jeli kolem v moderních dvouposchoďácích, si nás nadšeně fotili jako povedenou kuriozitu.
„Miro, jak jste to hráli!?“
Podobný dojem z nás měli v kempu kousek od Manchesteru, kde jsme byli ubytovaní. Obsadili jsme několik karavanů a vyzdobili je českými vlajkami, přes den hráli fotbal, zkušení karbaníci mastili karty a večer se chodilo za zábavou. V hlavní budově byl totiž velký sál, kde každý večer hrála živá hudba, a u stolků posedávaly místní paničky, které si sem jezdily odpočinout. Brzy ale byly v jednom kole a ani jazyková bariéra nezabránila veselým tanečkům. Mezi námi nechyběli aktivní muzikanti, takže kapela brzy získala mezinárodní složení a v horký červnový podvečer, tisíc kilometrů od naší vlasti, zněl sálem ve dvojjazyčné verzi Vejvodův šlágr Škoda lásky. Majitel kempu byl u vytržení a ustavičně nám děkoval za úžasnou zábavu.
Ale přece jen – to hlavní, co nás zajímalo, byl fotbal. Porážku 0:2 s Německem jsme trávili jen ztěžka, a když se autobus vracel v neděli večer po zápase z Manchesteru do kempu, kousek opodál stálo v poli stádo krav a civělo na nás. „No co, krávy, dva nula,“ ozval se do unaveného ticha zmíněný učitel–trenér a vyvolal bouři smíchu.
Během týdne jsme se usnesli, že Uhrinův tým potřebuje povzbudit a vyrazili jsme k obstarožnímu hotelu Marriott v Prestonu, kde byla reprezentace ubytovaná. Do 11. září 2001 chybělo pět let, takže bezpečnostní opatření odpovídala uvolněným poměrům v 90. letech. U vstupu k hotelu jsme začali skandovat, absolvovali natáčení pro televizi, a když jsme zjistili, že mužstvo se zrovna chystá na trénink, vydali jsme se taky. Jenže kudy tam jet? Nikdo to nevěděl, takže jsme vymysleli jednoduchý plán. „Pojedeš za jejich autobusem a nesmí se ti ztratit,“ dostal pokyn náš řidič.
Pavel Kuka zdraví výpravu fanoušků během návštěvy hotelu Marriott, kde český tým bydlel.
Podařilo se a na malém stadionku s oprýskaným zábradlím, který připomínal hřiště pro okresní přebor u nás doma v Tlumačově, jsme se po tréninku fotili s hráči, vykládali s Pavlem Kukou o jeho angažmá v bundeslize a poslouchali chválu Pavla Srníčka na „nádherné anglické počasí“ v podobě větru a deště, který zrovna skrápěl tréninkové hřiště.
Chvíli nato za námi zamířil kapitán Miroslav Kadlec, aby nám poděkoval za přízeň. „Miro, ty vole, jak jste to hráli s těma Němcama!? Na to se nedalo dívat,“ vyhrkl na něj najednou Germán, jak se říkalo jednomu účastníkovi našeho zájezdu. Překvapený Kadlec nevěděl, jak reagovat, a podával mu tašku se suvenýry, již měl v ruce. „To nechcu, radši porazte Taliány,“ mávl rukou fanda. To už se všichni smáli.
Magická noc v Liverpoolu
Tři dny poté se Germánova prosba stala skutečností. Nad bájným Anfieldem zapadalo slunce a na jeho trávníku česká reprezentace šokovala svět, když porazila vicemistry světa 2:1. Napsat, že atmosféra v hledišti byla elektrizující, by bylo neschopností autora tohoto textu vylíčit, co se na tribunách dělo.
Omámení fanoušci si po utkání omývali zpocené obličeje na toaletách, nadšení hráči naházeli vítězné dresy do publika a místní obyvatelé nás v ulicích města uznale plácali po ramenou se slovy „brilliant performance“ a neustále nosili další piva či panáky. Ten páteční večer v Liverpoolu byl tak čarokrásný, že nikdo nechtěl, aby skončil. Naplánovaný čas odjezdu domů do Česka jsme přetáhli o několik hodin.
Devadesátá léta byla dobou téměř absolutní svobody, v níž si mnozí lidé plnili sny z temného období komunistické totality. A splnila si je i parta příznivců z jihovýchodní Moravy. Někteří z nás později mnohokrát vyrazili na mistrovství světa či Evropy za národním týmem, ale Euro 1996 bylo vždy nejvíc. Bylo to totiž „poprvé“.
Nejen pro fanoušky, ale pro fotbalisty, jimž stříbro z Albionu přineslo hvězdná angažmá v zahraničí. A nastartovalo úspěšnou éru českého fotbalu, kterou už se možná nikdy nepodaří zopakovat. O to větší zážitky mají ti, kteří před pětadvaceti lety byli v Anglii přímo u toho.
