Po dvanácti letech opustí Benjamin Netanjahu funkci premiéra. Je to konec jedné éry? Nebo se podle vás „Bibi“ zase brzy vrátí?
Vůbec bych „Bibiho“ nepodceňoval. Pokud skutečně vznikne roztodivná vládní koalice bez něj, což bude jisté asi až příští týden, bude mít nepatrnou většinu jednoho hlasu v Knessetu.
Ta může být při první vážnější politické krizi narušena a Bibimu se znovu pootevřou vrátka. Pokud nebude samozřejmě trestně odsouzen... Jeho posedlost mocí zakusila většina Izraelců ve čtyřech volbách během posledních dvou let.
Proto se volby tolikrát opakovaly?
Konaly se prakticky jen kvůli jeho neochotě přenechat premiérské křeslo někomu jinému, byť třeba i ideologicky velmi podobnému. Byla to trochu Netanjahuem umně využívaná Hlava XXII. Ani on, ani nikdo z opozice nebyl schopen vládu sestavit, zároveň to však zaručovalo Netanjahuovo setrvání u moci na „přechodnou dobu“.
Marek Čejka Odborník na Blízký východ. O problematice přednáší na vysokých školách, v současnosti na Mendelově a Masarykově univerzitě v Brně. Je autorem několika knih: Izrael a Palestina, Dějiny moderního Izraele, Korán, meč a volební urna: Zdroje a podoby islamismu. Píše blog Blízkovýchodní stránky. |
A když už přeci jen po třetích volbách musel Netanjahu sestavit exekutivu s představitelem opozice Bennym Gancem, velmi brzo ho podrazil a vyvolal další volby, o kterých se domníval, že mu umožní opět samostatnou vládu. Opakované volby byly prostě především „Bibiho“ nástrojem setrvání u moci.
Jaká byla jeho dlouhá vláda a co přinesla - dobrého i špatného? Jak si ji Izraelci budou pamatovat? A jak Palestinci či partneři ve světě?
V druhé polovině devadesátých let vládl Netanjahu tři roky a podruhé je u moci od roku 2009, celkově tedy vládl přes patnáct let. To nezvládl ani zakladatel Izraele David Ben Gurion. Pro Netanjahuovu dobu je příznačné konzistentní podrývání mírového procesu a principů dvou států, na což uslyšela významná část izraelské společnosti.
Ta se od dob druhé intifády, tedy od roku 2000, citelně posunula k nacionalistické pravici a silovým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Oficiálně to „Bibi“ takto otevřeně říct nikdy nemohl, ale jeho politické kroky to jasně iluminují. Netanjahu má za sebou určitě ekonomické úspěchy, ale spíš v rovině makroekonomických čísel. Naopak chudší vrstvy izraelské společnosti na něj moc rády vzpomínat nebudou.
Modlitbu za něj možná občas utrousí i nějaký ten ultraortodoxní žid, jejichž politické zájmy „Bibi“ stále více podporoval na úkor světských a moderních Izraelců. Stejně asi učiní i řada izraelských osadníků, jejichž příbytky na okupovaných palestinských územích Netanjahu výrazně rozšířil. Naopak pro Palestince se stal symbolem jakési obdoby „normalizace“ nespravedlnosti a rozleptávání samotného ducha jejich společnosti.
Měnil se sám premiér v průběhu let?
Netanjahu se samozřejmě posouval a jeho autoritářství narůstalo hodně úměrně s tím, jak si „sedl“ s americkými prezidenty. To dosáhlo naprostého vrcholu za Donalda Trumpa, který mu kývl prakticky na vše, aby mu to přineslo body doma mezi fundamentalistickými evangelikálními křesťany na jihu USA, kteří spojují izraelský nacionalismus s návratem Ježíše Krista.
Co očekáváte od široké koalice, kterou sestavil Jair Lapid? Může tak pestrá vláda vydržet a umět se dohodnout?
Budoucnost anti-netanjahuovského vládního slepence napříč celým politickým spektrem bude zřejmě velmi obtížná. Úspěch pro takovou vládu bude už jen to, že odolá v budoucnu všem „Bibiho“ pokusům koalici rozklížit.
Může díky arabské straně ve vládě silněji zaznít hlas izraelských Arabů – i v kontextu nedávných nepokojů a nových bojů s Hamasem?
Hlas izraelských Arabů bych ani se stranou Ra’am moc nepřeceňoval. Izraelští „soft-islamisté“ si zřejmě pojedou svá sociální témata, často pak v beduínských oblastech, kde palestinský nacionalismus zase tolik nerezonuje. Toto by mohlo být odlišné, kdyby byla ve vládě druhá arabská koalice zvaná Sjednocená kandidátka. Ta ale na rozdíl od islamistů novou vládu zřejmě nepodpoří.
Jak Izraelci přijmou premiéra Naftaliho Bennetta, když ani nevyhrál volby?
Izraelský systém je natolik atomizovaný, že takto se můžete ptát prakticky u každého politika s ambicí na premiéra. Většinou nebude mít podporu výrazné části izraelské společnosti. Ale nutnost sestavování širokých koalic v takovém politickém systému může dostat do popředí právě i zdánlivé „outsidery“ s voličsky nominálně malou podporou.
Ustoupil v tomto případě Jair Lapid, aby kabinet vůbec sestavil?
Určitě. Lapid by si bez ústupků lidově řečeno „ani neškrtl“. Izraelská politika je často o tak mohutných politických kompromisech, že to může politické formace úplně zlikvidovat. K tomu ostatně v izraelské historii mnohokrát došlo a kompromisy mohou zlomit i Bennetův politický vaz.
Jak se s Bennettem ve vedení změní přístup Izraele k Palestincům? Budou ještě v dobrém vzpomínat na Netanjahua vzhledem k radikálním postojům Bennetta? Nebo naopak nový premiér v široké koalici své návrhy ani neprosadí?
Na Bennetta samotného by se s nadsázkou hodila slavná cimrmanovská hláška pana Smrtky ze hry Vizionář, kdy pan Smrtka – zde myšleno Netanjahu – říká: „No jo. Já končím. Jdu na odpočinek a přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako já. Ten se nezakecá…“
Nacionalista a obhájce anexe Západního břehu. Netanjahua vystřídá Bennett |
Bennett opravdu působil v izraelsko-palestinských věcech obvykle ještě tvrději než Netanjahu a dvoustátní řešení vždy halasně odmítal. „Bibi“ je sice stále charismatický, ale přeci jen po sedmdesátce poněkud omšelejší než čtyřicátník Bennett s pelem úspěšného mladého podnikatele a nekompromisního politického dravce.
Kdyby mohl vládnout sám, postavil by izraelskou osadu i Mahmúdovi Abbásovi v obývacím pokoji. Ale v koalici s ním bude zřejmě dalších sedm hodně odlišných stran, tak uvidíme, co to udělá s ostřím jeho postojů.
A zatím málokdo zmiňuje, že Bennett by byl vůbec prvním ortodoxním premiérem v dějinách Izraele. Dělení židovské ortodoxie je však složitější, než si mnozí představují. Bennett patří do skupiny takzvaně „moderních ortodoxních židů“, tedy těch, kteří kombinují tradiční víru s modernitou. Jsou tak v rámci izraelské společnosti jakýmsi přemostěním napětí mezi sekulárními Izraelci a ultra-ortodoxními židy, zvanými charedim.
Izrael zvolil za prezidenta Jicchaka Herzoga, syna bývalé hlavy státu |
A co čekat od Netanjahua v opozici a od nového prezidenta Jicchaka Herzoga, který nastoupí v červenci?
Netanjahu zřejmě bude kopat kolem sebe a hledat nejmenší skulinku, která by mu umožnila triumfální návrat k moci.
Herzog, zvaný v Izraeli přezdívkou „Búží“, je z úplně jiné politické krevní skupiny. Je moderním centristickým a zároveň také dost necharismatickým politikem. Vzhledem k tomu, že v Izraeli je prezident spíše symbolická postava – v politologickém žargonu někdy nazývaná „kladeč věnců“ – za absence charismatu toho o něm zřejmě moc neuslyšíme. Ale možná překvapí…
Skončí podle vás Netanjahu po třiceti letech politické kariéry ve vězení?
Izraelské justiční mlýny již několikrát ukázaly, že když mlít chtějí, dokážou být značně nekompromisní. Za trestní delikty tak například na čas zmizeli za mřížemi předsedové velkých stran či dokonce izraelský prezident Moše Kacav. A možná se nové koalici podaří prosadit zákon, který by znemožnil trestně stíhaným osobám vykonávat funkci premiéra. I to by bylo pro Netanjahua velmi bolestné.
