Takže se dá fotbal trénovat legálně?
Jasně. Stačí vymyslet kruhový trénink. Šest dvojic se mění na stanovištích, rotují, makají a dodržují u toho povinné desetimetrové rozestupy.
Co na to rodiče?
Snad přestanou být nešťastní. Myslím, že mnohým ta složitá doba otevřela oči. Pochopili, jak užiteční a důležití jsou pro jejich děti učitelé nebo trenéři. Lidé, kteří se podílejí na volnočasových aktivitách. Vzpomínám, kolik nepříjemných připomínek k naší práci jsem slýchával před covidem. A teď: Hlavně ať už může náš Pepík na trénink. Děkujeme, trenére!
K ideálu sice daleko, ale i tohle je pokrok.
No jasně. Všichni jsou v dobrém smyslu slova nadržení. Vidím to na trenérech, o klucích ani nemluvě. Uviděli jsme světlo na konci tunelu a třeba za týden nebo za dva bude to světlo ještě jasnější. Zatím si vystačíme s málem.
Místo píšťalky trubka a silný hlas. Trenéři vymýšlejí, jak lze legálně trénovat |
Snadno?
Existují stovky cvičení, která můžete při kruhovém tréninku použít. Jedna dvojice trénuje přihrávky po zemi, druhá vzduchem, třetí hlavičkuje, čtvrtá střílí na malé branky nebo trefuje cíl na odrazové zdi, pátá žongluje, šestá skáče přes švihadlo. Tří nebo pětiminutový interval a střídáme. V tom není žádná věda: stačí postavit batohy na kus hřiště - jako jsme to dělali my, když jsme byli kluci - a hrát jeden na jednoho. Dá se pilovat technika, dovednosti, dynamika, síla, rychlost.
Chápu vaše nadšení, ale smyslem fotbalu a vlastně všech kolektivních sportu je přece tým a zápasy.
A já říkám: buďme vděční za tenhle posun. Třeba se nám paradoxně může hodit, že nepoletíme hrrr, ale půjdeme postupnými kroky. V mých očích je nejdůležitější, abychom děti neuvařili. Jak jsme všichni nadšení a příjemně vybláznění z toho, že jsme zpátky na hřišti, nejradši bychom tu šílenou pauzu chtěli dohnat hned. Jenže to by bylo proti přírodě. Proto nedoporučuju, aby se dohrávaly na podzim přerušené soutěže. Radši si domlouvat přáteláčky a startovat v pohodovějším módu.
Jak dlouhou byste doporučil adaptaci?
Klidně do konce školního roku, ať děti dostanou čas zvyknout si na dřívější režim. Chápete, že třináct měsíců dělaly něco jiného? Skoro všechny přibraly a zlenivěly. Lhostejno, jestli je vám deset nebo šestnáct, taková změna zacloumá s každým. Teď jim musíme v klidu a postupně nastavit emoční prostředí tak, aby je fotbal a sport jako takový znovu začal bavit. Díky partě a kamarádům, díky trenérům a následně taky díky činnostem, ve kterých se budou chtít zlepšovat. Když po nich okamžitě po restartu budeme šlapat, můžeme určité procento mladých sportovců zadupat. Vydrží čtyři pět dnů a konec. Tak bacha, fakt opatrně.
Euforii vystřídala beznaděj. Psycholog o dopadu lockdownu na děti a jejich duši |
A co ti, kteří se už vůbec nevrátí?
To je fatální a strašně smutná otázka. U klubů na vrcholové úrovni vydrží všichni, o tom nepochybuju. Sparta, Slavia, Plzeň, Baník, Příbram, fotbalové akademie po celé zemi... Ale co výkonnostní fotbal? Menší kluby? Volal jsem kamarádům do Dobříše nebo do Rožmitálu pod Třemšínem: Tak co vaši dorostenci, těší se zpátky? Toníku, je to bída, šest z osmnácti nám skončilo. Bojím se, že až třicet procent kluků se nevrátí. V tomhle patře fotbalu budou ztráty citelné a nevratné.
Bohužel i pochopitelné.
No právě. Týmy často trénují tátové po práci, jak by mohli mít trpělivost a zkušenosti celý rok zadávat online tréninky pro puberťáky, které to notabene přes počítač nemůže bavit. Co asi dělají šestnácti sedmnáctiletí kluci, kteří ještě před rokem snili o tom, že si brzy zahrají třeba divizi za chlapy? A možná měli i na víc. Místo online tréninků si pouští střílečky, po večeři skočí za kámošem tajně na tři piva, přibrali šest kilo a sen je v háji. Strašně mě mrzí, jak to celý sport odskákal.
