„Systém nastavený od začátku sezony funguje, sportovci a realizační týmy jsou testováni každý třetí den. Samozřejmě se občas objeví pozitivní případy, ale těch jsou desítky z těch tisíců provedených testů,“ říká Garabík o specifické sezoně v biatlonové bublině.
Jak tvrdí, člověk si nesmí někde vyloženě naběhnout. „Američané měli zatím jediný pozitivní test už před rokem, ještě před Novým Městem, kdy se nakazil trenér žen. Od té doby nikdo v týmu pozitivní nebyl, vyhýbá se nám to.“
PROGRAM: Světový pohár v biatlonu v Novém Městě na Moravě v roce 2021 |
Na PCR testy nemusí Petr Garabík pouze v době, kdy bublinu opustí, tedy v pauze mezi trimestry. Když se však z Jablonce, kde bydlí, vrací zpátky k americkému týmu, musí samozřejmě znovu na test, aby jej v dějišti dalšího dílu Světového poháru vůbec akreditovali. Tak jako když se k Američanům znovu připojil před aktuální dvoutýdenní štací v Novém Městě na Moravě.
„Sportovci těch testů mají ještě více, Američané jsou v Evropě už od října,“ připomíná Petr Garabík. „Zvykneš si. Ale ptal jsem se zdravotníků v Novém Městě při odběrech, zda jim nevadí dívat se celý den do úst,“ poukazuje na to, že biatlonisté podstupují stěry z krku místo šťourání v nosohltanu.
Petr Garabík při letošním Světovém poháru při práci v servisních buňkách.
Přesto se obvyklého života týmů covid výrazně dotkl. Hlavně na začátku sezony byli všichni hodně opatrní. Žádná objetí a zbytečné kontakty.
„Jak jsme neustále testovaní, už jsme to přece jen trošku prolomili. Začátek sezony byl horší, závodníci s námi nepřišli do kontaktu, bylo to takové chladné a rozpačité,“ vybavuje si Garabík.
Někdy jsou sportovci na pokojích sami, což se však výrazně prodražuje. Pokud jsou po dvou, obvykle spolu ti dva sedí u jednoho stolu i v jídelně. Při cestování autem si berou respirátor.
Na samotě v polích
Jednotlivé biatlonové týmy se většinou potkávají jen na stadionu. „Stalo se sice, že jsme byli během roku ubytovaní na stejném hotelu, ale nepotkávali jsme se. Lidé z IBU měli třeba v Oberhofu svoji jídelnu, Norové bydleli jinde a jen chodili odděleně na jídlo do našeho hotelu,“ vysvětluje Garabík složitosti letošní sezony.
Zatímco loni Američané a jejich národnostně pestrý realizační tým zakotvili ve velkém žďárském hotelu Jehla, nyní si ze tří možností zvolili samotu v polích, Líšeňský Dvůr u Sněžného.
Jednapadesátiletý Petr Garabík, který startoval na třech olympiádách a ve sbírce úspěchů má stříbro z MS 1995 v Anterselvě (ze závodu hlídek), pracuje pro americký tým už od roku 2008. Ovšem tři roky mazal lyže i pro německou hvězdu Kati Wilhelmovou. V americkém týmu má poslední slovo při výběru finální mázy, dělá řidiče dodávky a také baviče. Ale oblíbené cesty do barů a hospod v hostitelských městech si v letošní sezoně musí odpustit. Rozhodně si však nepředstavujte, že servisáci žijí úplně jako poustevníci.
Petr Garabík (v červenomodré bundě) má v americkém týmu hlavní slovo při výběru lyží.
Petr Garabík si krátí volné chvíle v přírodě. „Když jsme byli ve Finsku, tak jsem si koupil prut a máčel jsem třpytku v řece. Ve Slovinsku jsem měl skialpové lyže a ve volnu jsem vylezl na kopec. To je úplně nejlepší na vyčištění hlavy.“
Pobyt na Vysočině Američanům zpestřil nečekaným způsobem další český element v týmu, fyzioterapeutka Martina Juříková, která holduje otužování podle ledového muže Wima Hofa.
Fyzioterapeutka Martina Juříková, která se k americkému týmu připojila po SP v Novém Městě na Moravě, část biatlonistů nadchla pro otužování.
„Vysekávají si led na rybníčku před hotelem, Martina už tím ‚nakazila‘ půlku týmu,“ líčí pobaveně Garabík a hned dodává: „Mě ještě nezlákali, na tohle jsem srab.“
V jednom je letošní sezona výrazně příjemnější. Týmům ubylo cestování, protože se závodí pouze v Evropě a na jednom místě se obvykle konají dvě kola Světového poháru.
„Pro servis je to stoprocentně pohodlnější. U sportovců je to asi jak u koho. Když třeba nemají rádi některou trať a musí tam zůstat dva týdny, musí to nějak přežít,“ porovnává.
Cesta dlouhá 2 000 kilometrů
Změna na závěr sezony však Garabíkovi radost neudělala. Místo norského Osla se finále SP pojede ve švédském Östersundu, což je z Vysočiny zhruba dva tisíce kilometrů. A týmy nakonec změní i trasu.
„Do Německa nás nepustí, takže i když už jsme měli zaplacený trajekt Kiel–Göteborg, musíme cestovat přes polský Gdaňsk,“ vysvětluje servisman. IBU průběžně sleduje, jak se mění během pandemie situace v jednotlivých státech, a předává informace týmům.
I když jsou proticovidová opatření v mnohém otravná, Petr Garabík musí uznat: „Jsme rádi, že biatlon může fungovat. Aspoň mají lidé, co musí při pandemii zůstat doma, nějakou zábavu.“
