„Moravská ‚Božena Němcová‘ prožila po boku svého manžela několik roků ve Znojmě a v Louce,“ vysvětluje Otto Bouda, předseda Okrašlovacího spolku ve Znojmě.
Na domě číslo 18 na Masarykově náměstí, kde bydlela, současný majitel domu Karel Hudec u příležitosti výročí umístil pamětní desku s textem „1851–1853 zde žila velká moravská spisovatelka“.
Narodila se v září 1830 do starého českého šlechtického rodu Dubských. Její matka krátce po porodu zemřela a svoji první nevlastní matku, Eugénii von Bartenstein, ztratila ve věku sedmi let. Tři roky poté se její otec počtvrté oženil a jeho ženou se stala hraběnka Xaverine Kolowrat-Krakowsky.
„Tato žena rozpoznala literární talent své nevlastní dcery a podporovala jej. Rodina trávila každý rok několik měsíců ve Vídni, kde brala Xaverine svoji nevlastní dceru často do Burgtheater (Císařské divadlo),“ popisuje spolek.
Městská knihovna Znojmo, jež připravuje pravidelná regionální výročí, zase uvádí, že ji vychovávaly české chůvy a francouzské guvernantky – mluvila tak dříve česky a francouzsky než německy, teprve Xaverine zavedla výchovu výhradně německou.
Ve svých osmnácti letech se Marie provdala za bratrance Moritze von Ebner-Eschenbach, syna tety Heleny. K manželovi staršímu o patnáct let, hejtmanovi a pozdějšímu polnímu maršálkovi se nastěhovala do Znojma. Její muž byl totiž profesorem na Ženijní akademii v Louce.
Na výše zmíněném náměstí žili tři roky. Zřejmě až do roku 1856, někdy bývá uváděn i rok 1863. Co víme zcela jistě, je, že manželství zůstalo bezdětné, ale šťastné. Eschenbach byl vzdělaný muž a svoji ženu podporoval v literárních sklonech.
Šířila mravnost a humanismus
Po přestěhování do Vídně tam Marie dokončila hodinářskou školu, což bylo v té době u ženy nevídané.
„V průběhu let se ale zcela oddala literatuře. Téměř dvacet let psala společenská dramata a humoresky, které ovšem nebyly úspěšné. V roce 1876 upoutala pozornost krátkým románem Božena, definitivně prosadit se jí podařilo díly jako Aforismy a Vesnické a zámecké povídky,“ uvádí spolek.
Poslední jmenované dílo obsahuje i její nejznámější novelu Krambambuli, která byla dvakrát zfilmovaná (1940 a 1998). Poté, co v roce 1880 uveřejnila povídku Hodinářka Lotti, se stala autorkou vítanou v každém nakladatelství.
Celý život bojovala proti zkostnatělým názorům doby, snažila se šířit mravnost a humanismus. Byla vyznamenána nejvyšším civilním oceněním Rakouské republiky – čestným křížem za umění a literaturu – a jako první žena obdržela čestný doktorát vídeňské univerzity.
Po její smrti v březnu 1916 také na její budovu umístili pamětní desku a pojmenovali po ní park ve vídeňské čtvrti Währing. Deutsche Post vydala i speciální poštovní známku. Mariin portrét měl být také na bankovce v hodnotě pěti tisíc šilinků, což se nakonec neuskutečnilo.
Část její pozůstalosti je trvale vystavena na zámku v Lysicích na Blanensku.
