Přitom ještě jako britská kolonie se Jihoafrická republika stala vůbec první africkou zemí, která soutěžila na olympiádě. A to už v St. Louis v roce 1904.
Od té doby se JAR objevovala na každých hrách až do Říma v roce 1960. Země získala celkem 51 medailí, když všechno najednou skončilo.
Kvůli apartheidu.
Apartheid byl vládní program rasové diskriminace a segregace, který začala prosazovat Národní strana po volbách v roce 1948, kdy se JAR vymanila z britských okovů.
Země byla rozdělena na čtyři rasové skupiny: bělochy, černochy, barevné a Indy.
Ne-bílí Jihoafričané hledali těžko práci, chodili do oddělených škol. Bydleli v oddělených čtvrtích, měli své autobusy, toalety, nemocnice. Pokaždé u sebe museli mít vládní průkaz, který je opravňoval vstoupit do „bílých oblastí“. Nemohli volit, protestovat, cokoliv vlastnit ani kandidovat do veřejné funkce.
Oblast pro černošské obyvatelstvo ve městě Durban v roce 1953.
V letech 1960 až 1983 bylo 3,5 milionu Jihoafričanů nuceno opustit své domovy, aby se přestěhovali do segregovaných oblastí.
Rasová segregace, která definovala režim apartheidu v Jihoafrické republice, nebyla pochopitelně jen sociální, politická a kulturní – rozšířila se také do sportu.
A to tak fatálně, že byla JAR na více než 30 let bez olympiády.
Vyloučeni z her
Tendence rasové segregace přitom v JAR začaly už dříve. Třeba v roce 1934 bylo Johannesburgu svěřeno pořádání Britských her (nyní Hry Commonwealthu).
Ale neuskutečnily se tam.
Jihoafričané totiž nechtěli povolit závodit ne-bílým sportovcům, a tak se soutěže přesunuly do Londýna.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Když tvrdou segregaci od roku 1948 začala prosazovat i vláda, ne-bílí sportovci prakticky přestali existovat.
Co s tím dělaly sportovní organizace? Jak které.
Třeba už v roce 1956 Mezinárodní federace stolního tenisu vyloučila kvůli zmíněné politice jihoafrickou federaci.
Mnoho mezinárodních sportovních soutěží a výborů kvůli apartheidu zemi bojkotovalo. A mezi prvními byl právě i Mezinárodní olympijský výbor.
Už na konci roku 1963 vznesl MOV jasný požadavek.
„Změňte politiku rasové diskriminace ve sportu a všech soutěžích ve vaší zemi. V opačném případě budete vyloučeni z olympijských her,“ psalo se v prohlášení.
Místo pouze pro Asiaty v Krugerově národním parku.
Dále pak, že rozhodnutí bude zrušeno v případě, že se tak skutečně stane a že na olympiádu budou nominovaní multirasoví sportovci.
Ještě na začátku června dal olympijský výbor JAR poslední šanci, aby svou politiku změnila, nestalo se.
V červnu 1964 JAR nominovala na olympiádu 62 svých sportovců – z toho sedm nebylo bílých. Jenže země uspořádala oddělené kvalifikační závody, aby se černí sportovci s bílými nepotkali, čímž u MOV narazila.
Bylo 18. srpna 1964, dva měsíce poté, co byl Nelson Mandela poslán do konce života do vězení, když byla republika vyloučena z říjnové olympiády v Tokiu.
Zdálo se, že jde jen o jednorázové řešení, protože už o čtyři roky později chtěl MOV pozvat zemi na hry do Mexiko City.
Až kvůli plánovanému bojkotu afrických zemí ale pozvánku stáhl.
Rasista Brundage
Byla to akce vedená kontroverzní postavou sportu Avery Brundagem – šéfem Mezinárodního olympijského výboru.
Tím Brundagem, který byl v roce 1936 šéfem olympijského výboru USA a který nevznesl žádnou námitku, když němečtí atleti v Berlíně nacisticky salutovali během ceremonie předávání medailí.
„Byl zastáncem apartheidu. Ve skutečnosti byl také zastáncem nacismu – s nacisty obchodoval ve stavebních projektech a dalších věcech,“ říká Kenneth Shropshire, generální ředitel Global Sports Institute na Arizonské státní univerzitě. „Je těžké tohle o někom říkat, ale podle všeho byl rasista.“
V základních principech MOV se přitom píše, že „není tolerovaná žádná diskriminace vůči zemi, osobě na základě rasy, náboženství nebo politické příslušnosti.“
To Brundagea nezastavilo.
Byl znám svými rasistickými vtípky, které jsou protkané v jeho korespondenci s přáteli – za všechny třeba „neznámý negrský agitátor“.
Ani jeho lobbing ale JAR na hry v Mexiku nedostal a v roce 1970 byla JAR oficiálně vyloučena z Mezinárodního olympijského výboru.
Ať žije Mandela
V roce 1971 Jižní Afrika změnila svou „novou sportovní politiku“ na koncept zvaný multinacionalismus. Ačkoli měl nový název, myšlenka byla stejná: čtyři oddělené rasové skupiny na bílé, černochy, barevné a Indy.
Čtyři rasově segregované týmy mohly soutěžit ve stejných událostech, ale pouze proti mezinárodním oponentům. Snažili se vyvolat iluzi o rovnosti, ale světový sport jim na to neskočil.
V roce 1973 tak JAR uspořádala své vlastní „olympijské hry“. Do Pretorie pozvali zahraniční atlety, ale některé země jejich gesto rychle prokoukly. Třeba reprezentanti Brazílie rychle odletěli poté, když viděly rasovou segregaci v přímém přenosu.
Byli vyloučeni z FIFA. JAR navrhla, že v roce 1966 se mistrovství světa zúčastní jen bílí fotbalisté a o čtyři roky později pouze černí.
Návrh byl zamítnut.
„V tom období to nikdy nemysleli vážně. Nebylo to ani možné vzhledem k zákonům, které tam měli. Vždyť i sportovní zařízení byla uzpůsobena tak, aby se černoši nepotkali s bílými sportovci. Nepokládali je za sobě rovné,“ připomíná Gustav Venter z univerzity ve Stellenboschi. „Vládní strana se navíc bála odporu voličů. Proto nechtěla úplnou integraci, jen v určitých oblastech.“
Některé sporty přesto dlouho odolávaly.
Třeba až v roce 1985 došlo k bojkotu některých týmů F1, které odmítly v JAR závodit. Tamní závod tak byl vyřazen z kalendáře.
Jihoafrická republika byla také po celou dobu apartheidu členem Mezinárodní ragbyové unie, přestože zápasy Francie, Nového Zélandu nebo Anglie vždy doprovázely protesty v daných zemích.
Trvalo tři desetiletí, než se JAR vrátila mezi olympijskou rodinu a do mezinárodního sportu. V roce 1990 se nálada v tamní společnosti začala měnit.
Nelson Mandela byl propuštěn z vězení, prezident De Klerk zrušil nouzový stav země a nastartoval jednání, která ukončila období apartheidu.
Tím se JAR začala nořit ze sportovní divočiny.
Mistrovství světa v kriketu pak bylo pro zemi první velkou mezinárodní sportovní akcí po více než 30 letech. Členové MOV pak v roce 1991 Jihoafrickou republiku navštívili, a když nespatřili nic závadného, pozvali zemi na olympiádu do Barcelony.
Bylo 9. července roku 1991.
„Je to velmi důležitý den, nejen pro olympijské hnutí, ale pro celý sportovní svět. Rád uvidím jihoafrické sportovce soutěžit na největší akci planety,“ pronesl šéf MOV Juan Antonio Samaranch.
V Barceloně ještě Jihoafričané soutěžili pod bílou neutrální vlajkou. O čtyři roky později se stal prezidentem Nelson Mandela a JAR měla poprvé od roku 1960 svou vlajku na olympijských hrách.
