Archeologický průzkum v pohřebišti Sakkára poblíž Káhiry vlastně vrhá docela jiné světlo na mumifikátorství ve starém Egyptě. Prozrazuje totiž, že nebylo jen rituálem pro věčný život, ale též chytře vedenou živností, běžným, zásadním a marketingově obezřetným podnikáním. „Kněží balzamovači byli profesionálními podnikateli, kteří nabízeli pohřební balíček pro jakýkoli rozpočet pozůstalých,“ shrnuje sakkárské zjištění egyptolog Ramadan Hussein v listu Ahram Online.
Balzamování: náboženský byznys
Ano, stříbrná maska kněžky bohyně Niut-shaes, kterou na tamním pohřebišti výzkumníci našli v roce 2018, nepředstavovala všechno tajemství, které místo skrývalo. Archeologové totiž objevili další hrobku a též komoru, která byla dílnou balzamovačů. Je to vůbec poprvé, co mohou jejich pracoviště studovat.
Patronem mumifikátorů byl Anup, balzamovaly se i kočky |
Z dosavadních zjištění je přitom podle nich patrné, že kněží nebyli pouze zdatnými mumifikátory, ale velmi obratnými byznysmeny, kteří dokázali obsloužit různé společenské třídy a vrstvy, nikoli pouze bohaté. O tom svědčí hrobky poblíž dílny. Dokládají, jak pestré služby se dostávaly různě movitým klientům.
Bohatí byli pochováváni nejhlouběji, aby měli nejblíže k onomu světu, a okázale. Mrtví ze středních a pracujících tříd se museli spokojit s místem v horních patrech a s prostými rakvemi, líčí server ArtNews.
Zdůrazňuje přitom, že posmrtný život byl pro staré Egypťany velmi důležitý a mumifikace byla významným procesem, který zajišťoval bezpečnou cestu k posmrtnému životu. Pouť měla trvat celých sedmdesát dní, zemřelého na ni proto bylo třeba pečlivě připravit. Balzamovači naložili vnitřní orgány do speciálních nádob, tělo vysušili solí, pomazali oleji a obalili plátnem, spolu s náboženskými amulety. Hotová mumie byla uložena k odpočinku do rakve a hrobky, podle prostředků pozůstalých více nebo méně vznosných. Balzamovačům pak rodina platila též za údržbu mumie a duchovní péči.
Pohřební rituály: mrtví ve svátečních šatech i stoleté mumie Jednou za sedm let Malgaši vynesou své mrtvé z krypt a užijí si s nimi zpěv a tanec. To proto, aby jim ukrátili dlouhý čas, než definitivně odejdou do záhrobí. Seznamte se s bizarními pohřebními rituály světa. |
„Mumifikace byla obchodní transakcí mezi klientem a konzervátorem, při níž byl balzamovač specialistou, kněžím a obchodníkem najednou,“ sdělil serveru See News Hussein. A výzkum jeho týmu dokládá, že své služby kněží balzamovači nabízeli klientům širokého sociálního spektra. Přirozeně, tak jako v pozemském životě, měli i po smrti výhodu bohatí a mocní. Jejich orgány byly uloženy v alabastrových nádobách, jejich tváře zdobily masky ze zlata a stříbra, jejich mumie spočívaly v okázalých sarkofázích. A ve spodních patrech pohřebišť, odkud měl být nejpřímější přístup do záhrobního světa.
Nabídkový list balzamovačů však zahrnoval i skromnější varianty pro méně movité zákazníky. Vnitřní orgány poté ležely v nádobách z jílu, obličejové masky byly ze sádry natřené alespoň třpytivými barvami, balzamovaná těla ovinutá plátnem spočívala v prostých, dřevěných rakvích nebo jen tak v dírách v písku, a to v horních prostorách. Mrtví z pracující třídy museli se vstupem do posmrtného života počkat, vstupovali až po bohatých.
„Důkazy, které jsme odhalili, svědčí o tom, že balzamovači byli velmi zdatní, pokud jde o obchodnický duch. Dokázali velmi chytře nabízet mnohé alternativy pohřbívání,“ komentuje nálezy Hussein.
Pohřbením však celý byznys a peněžní toky nekončily. Pozůstalí dál, po sedmdesát dní, platili kněžím za údržbu mumií a hrobek a za duchovní služby. Svéhlavé duchy bylo třeba hlídat, bylo nutné být jejich pastýři. A zadarmo nebylo ani místo v hrobce, kněží byli rovněž realitními obchodníky, klienti za „parcelu“ platili buď penězi, nebo svými pozemky.
Ve starém Egyptě se byznysu se smrtí věnovala celá třída kněží. Někteří vlastnili desítky hrobek pro nižší vrstvy, z nichž každá obsahovala stovky mumií. „Mrtví jsou peníze. V zásadě to je právě takto,“ poznamenává Koen Donker van Heel, egyptolog z leidenské univerzity, který studuje právní dokumenty uzavírané mezi kněžími a rodinami zemřelých.
Archeologie balzamování a všedního života
Podle serveru The Smithsonian nálezy z mumifikátorské dílny kompletně odpovídají dochovaným zápiskům o mumifikátorství. Magazín National Geographic poté připomíná, že archeologie se po staletí zaměřovala na královské hrobky a jejich okázalé artefakty spíše než na pohřebiště nižších vrstev. A mumifikátorské dílny, které za mysteriózním světem hrobek stály, přecházela bez povšimnutí.
Paleontolog servíroval 50 tisíc let starého bizona Pro osm lidí stačil kousek masa z krku. K tomu cibule, česnek, mrkev, brambory a dusit. Maso mělo silnou chuť, docela příjemně zemitou. Aby ne, patřilo pravěkému bizonovi a v zemi čekalo padesát tisíc let, než ho paleontolog Dal Guthrie vyprostí. |
Díky sakkárskému nalezišti se to mění, věda má první možnost pracoviště mumifikátorů detailně prozkoumat. „Četli jsme o tom v prastarých textech. Nyní však můžeme obchod se smrtí opravdu kontextualizuovat,“ míní Hussein. Podle National Geographic je sakkárský nález součástí obratu v egyptologii, zatímco dřív byly centrem pozornosti honosné hrobky bohatých tříd, dnes se archeologové zaměřují na odkrývání všedního života obyčejných lidí staré říše.
Kurátor Egyptského muzea Lipské univerzity Dietrich Raue k tomu s lítostí dodává, že tento aspekt předchozí archeologie přehlížela, a v prachu historie tak nenávratně skončila spousta informací. V honbě za poklady faraonských hrobek se podle něj mnohé doklady o obyčejném životě kolem nich ztratily bez jakékoli dokumentace. V tomto ohledu představuje podle odborníků sakkárské naleziště „informační zlatý důl“. „Je to poprvé, co můžeme mluvit o archeologii balzamování,“ uvedl Hussein.
Didibastet měla dvě nádoby navíc
Na nalezišti jeho tým objevil, kromě padesátky mumií různého sociálního původu, dvě obrovské mísy spojené rampou. Podle vědců sloužily k uskladňování speciální soli a plátna, popisuje magazín The Smithsonian. Kromě toho archeologové nalezli stopy hrnčířské dílny s poháry, hrnci, džbány popsanými názvy substancí, které se při balzamování používaly. A chemické testy potvrdily, že nádoby obsahovaly například cedrový olej a cedrovou pryskyřici, včelí vosk, zvířecí tuk, pistáciovou pryskyřici a pravděpodobně též olivový a jalovcový olej.
Za 2 600 let starou kamennou zdí uvnitř šachty veřejného pohřebiště, třicet metrů pod zemí německo-egyptský výzkumný tým odhalil hrobku. Je již šestou sakkárskou, pět jich odhalily výzkumy před dvěma roky.
Nově objevený prostor skrýval padesátku dřevěných rakví ve špatném stavu. Jedna z nich patřila ženě jménem Didibastet, která byla pohřbená se šesti nádobami. „To odporuje egyptským starodávným mumifikačním zvyklostem, protože do nádob kladli plíce, žaludek, střeva a játra, za ochrany čtyř božstev známých jako Čtyři Hórovi synové,“ líčil Hussein. Zkoumání dvou nádob, které měla Didibastet navíc, s pomocí CT a předběžná analýza snímků naznačují, že i tyto nádoby obsahují lidskou tkáň. Podle vědců se jí tedy možná dostalo speciální formy mumifikace, při níž mělo být zachováno šest orgánů, nejen čtyři.
V pěti ostatních hrobkách, které vědci odhalili již v roce 2018, spočívaly i mumie kněží a kněžek mysteriózní hadí bohyně Niut-shaes. Ta byla podle Husseina prominentní bohyní, která snad měla chrám v hlavním městě starého Egypta Memphisu. Jedna z jejích kněžek pohřbených v Sakkáře nesla pozlacenou stříbrnou masku. Další pohřbená kněžka a kněz pocházeli, jak naznačují jejich jména Ayput a Tjanimit, z imigrantské libyjské komunity. Staroegyptská říše byla totiž multikulturní společností, která přijímala řecké, libyjské i fénické imigranty.
