Manželé Przybylovi s desetiletou dcerou Ingeborg byli do tábora umístěni v dubnu 1947. Zařízení ve Svatobořicích, do nějž byli předtím zavíráni odpůrci nacistů, neslo označení starobinec a později nemocniční středisko, ale připomínalo spíš vězení.
„Tábor byl obehnán vysokým drátěným plotem a asi 1,5 metru za ním uvnitř byl další plot – dřevěný. Mezi oběma ležel smotaný ostnatý drát. Nevěstilo to nic dobrého. Když jsme vjeli do tábora a zavřela se za námi brána, sevřelo se nám srdce,“ vzpomíná nyní třiaosmdesátiletá Ingeborg Cäsarová v kronice Paměť národa.
Návrh na soudní rehabilitaci podala prostřednictvím advokáta Lubomíra Müllera proto, aby dosáhla morální satisfakce.
Podle soudce Ladislava Sobotky se však jednalo o následek druhé světové války a československé úřady jednaly na základě Postupimské dohody a následně Benešových dekretů.
„Můžeme o tom lidsky pochybovat, ale takový byl postup dohodnutý v Postupimi. Na jeho základě byl Němcům zabaven majetek a byli odsunuti. Nejde o případ, kdy by rodina navrhovatelky byla vystavena křivdám nedemokratického režimu, ale jedná se o dopad a důsledek prohrané světové války,“ uvedl Sobotka.
Advokát Cäsarové s tímto závěrem nesouhlasí. „Internační tábory pro Němce byly zrušeny už v červenci 1946, zatímco rodina byla internována až poté a propuštěna až v srpnu 1949 - tedy po únoru 1948. Tudíž by se na ně měla vztahovat rehabilitace pro lidi, kteří byli perzekvováni komunistickým režimem,“ prohlásil Müler, který podal stížnost ke Krajskému soudu v Brně.
Sama Ingeborg Cäsarová, která se nakonec usídlila v Šumperka a stala se dětskou zdravotní sestrou, se soudu v Hodoníně ze zdravotních důvodů neúčastnila.
„Jsem ráda, že tu nebyla, protože to, co by tu slyšela, by jí ještě víc ublížilo. Je to ukázka bezpráví a křivdy, která se děla na nevinných Němcích,“ řekla její dcera Erika Vosáhlová.
