Ve 22.30 lékařská komise IAAF dospěje k definitivnímu názoru, že start závodu maratonkyň je přípustný. Na Corniche právě probíhá oficiální slavnostní zahájení světového šampionátu, šejkové obsadí dlouhou bílou tribunu, seriál proslovů je zakončen ohňostrojem.
Pekelný maraton v Dauhá. Jsem ráda, že jsem to doběhla, líčila Joglová  |
„Pěkně to vypadá, ale přidávat nám k tomu vedru ještě dým z ohňostroje, není zrovna příjemné,“ glosuje barevnou show rozklusávající se Marcela Joglová.
Na start kráčí se třetím nejhorším časem ze 68 kvalifikovaných atletek. Na papíře je jasnou outsiderkou. Ale na trati jí nebude.
Ve 23.59 se takřka sedmdesátihlavé pole běžkyň vydává na pouť, kterou mnohé z nich nebudou schopné dokončit. Je před nimi šest extrémně bolestivých sedmikilometrových okruhů. Teploměr ukazuje 32,7 stupňů Celsia, vlhkost vzduchu je 73,3 procent.
„Máme podél trati připraveno víc vody, než jsme v minulosti měli při jakémkoliv jiném maratonu,“ ujišťuje Sebastian Coe, prezident atletické asociace IAAF.
Organizátoři navýšili počet občerstvovacích stanovišť i lékařského personálu, hned za cílem vybudovali v bílém stanu provizorní nemocnici. Týmům v předstihu rozeslali brožuru „Jak porazit vedro“ aneb Desatero rad pro vyčerpané závodnice.
Jenže snadno se radí, hůř provádí.
Už na prvním okruhu Joglová pozoruje, jak jedna ze soupeřek umdlévá a padá. Zároveň si pomyslí: Je to pomalé, holky se nemají k tomu, aby rychle běžely, nikdo nechce zkolabovat.
Po patnáctém kilometru počet žen, pro něž jsou podmínky nad jejich síly, rychle přibývá. Šestnáct jich vzdává před polovinou trati, mezi nimi i nejlepší Britka Charlotte Purdueová. Na světový šampionát se tvrdě připravovala na soustředění v Dubaji, ale najednou je jí předchozí pouštní kemp málo platný, nohy se přestávají pohybovat.
DÁL UŽ NEMŮŽU. I Marija Korobická z Kyrgyzstánu pekelný maraton nedokončila.
Etiopský maratonský kouč Haji Adillo Roba se při pohledu na své tři svěřenkyně rozhodne všechny zastavit a bez diskuzí stáhnout ze závodu, včetně vítězky Tokijského maratonu a jedné z největších favoritek Ruti Agaové.
„V naší zemi jsme nikdy neběhali maraton v takových podmínkách,“ vysvětlí svůj počin. „Jsem zvědavý, kolik jich dneska doběhne.“
„Bravo, Gloria, bravo, bravo,“ křičí zatím řečtí trenéři, skvěle sehraní na občerstvovací stanici. Jeden podává Glorii Priviletziové dvě lahve s vodou, druhý jí současně vylije třetí lahev na hlavu.
Rochelle Rodgersová u stanoviště australské výpravy zastavuje, vezme si mokrý ručník, zabalí si ho kolem krku a až pak pozvolna pokračuje dál.
Izraelská spolufavoritka Lonah Salpeterová si na hlavu nasazuje kšiltovku plnou ledu a chvíli si ji tam přidržuje, jenže ani ta jí nespasí. Vedro, vlhkost i předchozí nahánění vedoucí skupiny vyšťaví Izraelku za hranu přípustnosti, vzdává.
Portugalka Salomé Rochaová přechází z běhu do chůze, sto metrů po silnici jen jde, pak vrhne pohled typu „Co já tady dělám“ na trenéry a těžkopádně se znovu rozběhne.
VODU! Pozdější vítězka Ruth Chepngetichová na občerstvovací stanici.
Takových scén zde můžete pozorovat desítky.
Golfové vozíky s nápisem Ambulance přivážejí z trati jednu maratonkyni za druhou, některé vsedě, jiné vleže na nosítkách. Závod si vybírá nemilosrdnou daň. Vzpomenu si na slova půlkařky Diany Mezuliáníkové, jak večer na stadionu Chalífa o klání maratonkyň říkala: „Všechny je lituju. Bude to dnes pro ně: Kdo přežije, vyhraje.“
Teď odstupuje i Japonka Ajano Ikemitsuová. Kašle, vrávorá, členové japonské výpravy ji podepírají. „Sedněte si,“ vyzývají běžkyni zdravotníci s přichystaným invalidním vozíkem, ona však odmítá. Ano, vzdala jsem, ale zůstanu na svých nohách!
Joglové nabízejí na občerstvovacích stanicích kromě vody i led, Češka si však raději bere místo ledu suchý ručník. Tu strategii vymysleli se šéflékařkou výpravy Karolínou Bílkovou.
„Vylila jsem na sebe studenou vodu a pak jsem se utřela úplně do sucha a byla jsem vyvětraná. Byl to skvělý nápad,“ ocení později. Běží skvěle, drží se na začátku třetí desítky závodnic. Kdo by to byl čekal?
NEZVLÁDLY TO. Zklamané běžkyně, které kvůli vyčerpání vzdaly, opouštějí trať.
Maratonkyně se vzájemně předbíhají, slučují a rozlučují, nicméně Joglová převážně běží sama. „Říkala jsem si: Když se budu chtít chytnout skupiny, tak se úplně zavařím. Tempo jsem neřešila, nechávala jsem to na svém pocitu, ani jsem se nedívala na hodinky.“
Jen když jí na hodinkách pípne, že uběhla další kilometr, podívá se, jak rychlý ho měla.
Členové českého realizačního týmu i její rodina jsou rozestavěni podél tratě a ženou ji dál. Vlastně nejen oni. Všichni ti, kteří do tří v noci postávají u této ozářené silnice, funkcionáři i poskrovní fanoušci, především z Afriky, povzbuzují tentokrát každý každého.
„Jednoho hlasu, který mě popoháněl, jsem se dokonce vždycky lekla,“ prozradí Joglová. „Ale bylo to nakopávací. I jsem se občas za běhu pousmála, jak někteří ti fanoušci komolí mé jméno. Přesvědčovala jsem se: To musíš dát! Připadalo mi, že s každým dalším kolem je to povzbuzování intenzivnější.“
A to i přesto, že i diváků během závodu zjevně ubývalo, mnozí odešli spát.
1. DEN MS: Jeden český postup a úspěch v drsném nočním maratonuZpravodajství a výsledky z Dauhá  |
Konečně utrpení končí.
Třiadvacetiletá Keňanka Ruth Chepngetichová probíhá cílem jako první, o 1:03 minuty před bahrajnskou Keňankou Rose Chelimovou, marně se snažící obhájit titul z Londýna 2017.
„Bylo to tvrdé, ale na takové počasí jsem trénovala,“ říká Chepngetichová a za cílem k úžasu mnohých ještě trochu jogguje a vyběhává se. Sebastian Coe ve zcela propocené růžové košili k ní pospíchá, gratuluje.
Vítězný výkon 2:32:43 je nejpomalejším časem šampionky na mistrovství světa v ženském maratonu všech dob.
V bizarní scéně zastavuje těsně před cílem blikající ambulance, přivážející další z „padlých“ vytrvalkyň, a chvíli zde čeká, aby v záběrech nenarušila průběh nejlepších žen.
Jedenačtyřicetiletá Američanka Roberta Gronerová, matka tří dětí, která není podobně jako Joglová profesionálkou a pracuje na plný úvazek coby zdravotní sestra, přibíhá s bolestí ve tváři, ale zároveň i s křečovitým úsměvem coby šestá.
„Tohle byl rozhodně ten nejbrutálnější maraton, jaký jsem kdy absolvovala,“ svěřuje se. „Ale chtěla jsem to dokázat pro své děti. Ukázat jim, že když tvrdě pracujete, můžete dokázat spoustu věcí. Snažila jsem se soustavně pít nebo lít na sebe vodu. Navíc jsem používala čelenku s ledem, abych se zchladila.“
Cíl protínají další a další, pot se z nich leje. Trio z KLDR ve složení Kim, Jo, Ri se celé vměstná v pořadí od 8. do 14. místa a všechny pletou nohama vánočku.
A už je tu také Marcela Joglová, na pro ni skvělém 20. místě. Rovněž pro 32letou Češku, stejně jako pro každou finišující maratonkyni, vytryskne z trubek u cíle malý ohňostroj v podobě jiskřící zlaté fontány.
Ohňostroj pro Marcelu Joglovou. Na MS v Dauhá přijela česká maratonkyně - amatérka se třetím nehorším časem ze 70 kvalifikovaných žen - ale cílem proběhla před třetí hodinou v noci dvacátá! https://t.co/8wwdYdjLUN
Šéftrenér Jan Netscher se jí hluboce ukloní.
Finka Anne-Mari Hyryläinenová, která doběhla těsně před Joglovou, i Zimbabwanka Rutendo Nyahorová, kterou pro změnu klasifikovali hned za Češkou, se za cílem skácí na zem a zdravotníci obě usazují na pojízdná křesla.
Dvaadvacátá Ruska Sardana Trofimovová v úvodu závodu běžela v popředí pole, zato teď se sesune na trávník a pláče a křičí bolestí, když na rozpálená bolavá stehna dostává pytlíky s ledem.
Mnoho slov není potřeba. I takhle bolí maraton v katarské noční výhni. Ruska Trofimovová doběhla dvaadvacátá, ledovala "hořící" stehna a navzdory cílovému pláči z bolesti patřila mezi ty šťastnější. V brutálním závodě 28 žen vzdalo, mnohé z nich odvážela z trati ambulance. https://t.co/HPvAgrlchm
Joglová stojí, usmívá se, vychutnává si ten okamžik: Zvládla jsem to.
Amatérka z Klatov pracuje jako fitness trenérka a věnovala se v minulosti též karate, basketbalu nebo triatlonu. Letos pro server Běhej srdcem vyprávěla: „Taťka ze mě nechtěl mít nějakou princezničku, ale ženskou, která se ničeho nebojí, která si dokáže poradit, vymění si sama duši u kola, kolo u auta, a která jednou něco ve sportu dokáže. V neděli odpoledne se chodilo s klukama na fotbal a v létě to byly brigády na stavbě, nebo sbírání brambor s fotbalovým týmem.“
V noci z pátku na sobotu se její zocelená vůle náramně hodila.
„Po 35. kilometru jsem dostala křeče. Skoro jsem šla,“ popisuje. „Ale já to prostě chtěla doběhnout.“
Pohodí hlavou: „Byla to zvláštní zkušenost. Měla by mě zase posílit.“
Osmadvacet žen se té noci do cíle nedostane. Vzdává 41 procent startujících, také to je historický „rekord“ světových šampionátů. V drsném testu odolnosti lidského těla je skutečně vítězkou každá, která dosáhne cíle. Gabriela Traňaová z Kostariky je z nich na 40. místě v čase 3:19:13 poslední.
V sobotu se na rozpálené Corniche odehraje snad ještě brutálnější představení: 50 kilometrů chůze mužů i žen.
„Jsem znechucen podmínkami, v jakých tu máme závodit,“ nechal se slyšet 41letý Francouz Yohann Diniz, držitel světového rekordu i obhájce titulu.
„Posílají nás na start v podmínkách, které jsou ekvivalentem Dantovského inferna,“ rozčílil se. „Z našeho závodu tak dělají loterii. Loterijní míčky budou vypadávat z osudí jeden po druhém a ten poslední, který v něm zůstane, nakonec vyhraje.“
