„Letošek sice není tak tragický jako loňské, skutečně extrémně suché léto. To jsme při práci museli používat dokonce i respirátory, protože vše bylo vyprahlé a prach jsme potom měli úplně všude. Ale z dlouhodobého hlediska je na mnohých loukách sucho samozřejmě znát. Tam, kde jsme se kdysi brodili bahnem, projdeme teď suchou nohou,“ popsal Tomáš Blažek ze Sdružení Krajina, které pečuje o zhruba 170 hektarů v přírodně cenných lokalitách na Vysočině i Pardubicku.
Obdobné zkušenosti mají také v pelhřimovském Středisku ekologické výchovy (SEV) Mravenec, které v rámci pozemkového spolku obhospodařuje zhruba pětadvacet až třicet hektarů podmáčených luk, převážně na Pelhřimovsku.
„Například loni lidé z Agentury ochrany přírody a krajiny měřili v rámci projektu týkajícího se šneků hladinu spodní vody v lokalitě Čermákovy louky u Sázavy pod Křemešníkem, o niž se také staráme. Zjistili, že je na svém historickém minimu,“ konstatoval Václav Kos ze SEV Mravenec.
Zároveň ovšem zdůraznil, že byť změny na loukách patrné jsou, i nadále tyto plochy hrají v přírodě velmi důležitou roli. Vzhledem k současnému suchu možná právě ještě větší než v minulosti.
Bez péče se nepostradatelné „houby“ mění v pleveliště
„Pokud na místo přijdete po deštích, tak tam voda nějakou dobu samozřejmě je, a to bez ohledu na nízkou hladinu spodní vody. Ostatně to je i hlavní funkcí podmáčených luk - fungují zjednodušeně řečeno jako houba a jsou schopny zadržet velké množství vody a pak ji postupně uvolňovat a zásobovat jí okolí,“ vysvětlil Kos.
Rašeliníkový podrost luk je důležitým regulátorem vodního režimu, dokáže při srážkách zadržet více vody než rybník.
Pokud by se však o mokřiny nepečovalo, budou se v nich postupně šířit nežádoucí rostliny, jež utlačují vzácné druhy. Louky se pak mění v pleveliště, zarůstají náletovými dřevinami a jejich „funkce houby“ se značně snižuje. Nezanedbatelným důvodem, proč je nutné se o podmáčené plochy starat, je i fakt, že jsou domovem mnoha chráněných rostlinných, ale i živočišných druhů, hlavně obojživelníků.
„Při tradičním způsobu hospodaření byly tyto lokality obvykle vypásány nebo koseny na sena. Jenže vzhledem ke svému charakteru nejsou dobře přístupné pro současnou mechanizaci. Ruční kosení a nepříliš kvalitní píce tak odrazuje nejen majitele luk, ale i hospodařící zemědělce,“ osvětlil Blažek důvody, proč je péče o mokřady často v rukou nadšenců ze spolků.
Podmáčená louka je zcela jiný svět, popisují sekáčiSmysluplná práce na čerstvém vzduchu a v klidné přírodě? Anebo fyzicky náročná dřina na slunci, mnohdy v úmorném vedru, v botách bořících se do bahna? Občas pracovníky obtěžují hejna komárů, ovádů nebo rozzuřené vosy, jimž sekačka projela obydlí. To jsou dva různé pohledy na sekání podmáčených luk, které je na Vysočině v plném proudu. Do terénu nyní vyrážejí v podstatě den co den třeba nadšenci ze Sdružení Krajina, jež sídlí v Počítkách u Žďáru nad Sázavou. Dlouhodobě obhospodařují kolem 170 hektarů podmáčených luk - svých i pronajatých - po celé Vysočině a také v Pardubickém kraji. „Letos naštěstí sekání není tak náročné jako loni. To byla vedra skutečně hrozná. Ale jsou i další extrémy - minulý rok jsme třeba v jedné lokalitě u Pardubic sekali ještě v prosinci a na zpáteční cestě museli objíždět hlavní tahy na Vysočinu, které kvůli sněžení blokovala uvízlá auta a kamiony,“ popisuje Tomáš Blažek ze Sdružení Krajina. Na práci, byť namáhavou, si však nestěžuje. „Od jara do podzimu jsem vlastně pořád venku a mohu si užívat bezprostřední kontakt s přírodou. Někdy člověka samozřejmě bolí ruce, ale ty si zase odpočinou v zimě, kdy převažuje kancelářská práce,“ přiblížil Blažek. Do luk s kolegy vyráží s bubnovými sekačkami, které jsou dost hlučné, takže sekáči musejí používat sluchátka. Projet s těžkým strojem terénem, který není rovný a pevný, dá navíc fyzicky zabrat. „Je to náročné, ale hlavně je tady krásně. Když jedu se sekačkou vysokým porostem, připadám si jako v úplně jiném světě,“ popsal další z pracovníků sdružení při obhospodařování lokality Šafranice u Slavkovic na Novoměstsku. Ale péče o louky není jen o sekání trávy. Je také třeba zbavovat některé plochy drnů či vyřezávat náletové dřeviny. „Občas také selže technika a my se pak měníme ještě v opraváře,“ podotkl Blažek. Jen sami členové spolku by robotu nezvládli, pomáhají jim brigádníci - studenti, spolky i živnostníci. A finančně také různé instituce. |
