„Společně s tátou jsem od třetí třídy základní školy sbíral pohlednice Českých Budějovic. Snem mého otce bylo zpřístupnit sbírku lidem. Bohužel zemřel poměrně mladý a já ji dostal jako dědictví. Doufám, že by měl teď radost z toho, co jsem s jeho odkazem udělal,“ říká českobudějovický patriot a fotograf Binder, který na dobových pohlednicích města založil svou profesionální kariéru.
Dnes je už jméno Binder něco jako známá regionální značka. Kromě toho, že vytváří srovnávací fotografie míst posunutých v čase třeba o sto a více let, připravuje kalendáře, výstavy, nabízí ateliérová fota, provádí výpravy po zákoutích města.
Na náměstí Přemysla Otakara II. je teď k vidění jeho v pořadí už sedmá výstava Když století městem proletí, což jsou velkoformátové srovnávací fotografie na panelech dva x pět metrů.
„Stavitel Hirzo byl podle mě génius. Na bažinách tu dokázal postavit město, které je svým způsobem nadčasové. Stačí se jen podívat na řešení ulic, náměstí, které je jedním z největších a nejhezčích ve střední Evropě. Budějovice jsou pro mě nekonečnou inspirací,“ chválí Binder.
Začalo to po vojně
Až do nástupu na vojenskou službu v osmdesátých letech minulého století to přitom s mladým mužem vůbec nevypadalo, že skončí jako umělec a znalec historie. Vyučil se elektrikářem, pracoval na dráze. Samozřejmě tehdy jako každý správný kluk fotil a hlavně sbíral různé staré předměty. Například aršíky nálepek na zápalky. Ty dostávaly děti ve sběrnách surovin za odevzdaný starý papír.
Milan Binder(54 let) Narodil se v Českých Budějovicích. Absolvoval střední elektrikářskou školu s maturitou. Je 31 let ženatý, má dva dospělé syny a dceru. Je sběratelem historických pohlednic a různých archiválií, včetně knih a obrazů s tématem rodného města. Vydal 23 knih fotografií a další tři jsou v přípravě. V roce 2015 dostal cenu města udílenou místním osobnostem. Dotazník Co vás v poslední době potěšilo? Co vás zlobí nebo mrzí? Na co se těšíte? |
Fascinovaly ho dobové pohlednice, jichž má dnes kolem šesti tisíc. Na samostatné snímky města se zaměřil až po roce 2003, kdy si pořídil první digitální fotoaparát.
„Vždycky mě lákalo najít podle starých fotek místa jejich vzniku, kde stál fotograf. Je to vzrušující. A tak jsem začal se srovnávacími fotkami. Je to mravenčí práce, najít správnou vzdálenost, úhel. Někdy původní pohled zastiňuje nová stavba. A pak to přišlo. Na první knížku Když století městem proletí, jsem sháněl sponzory. Úspěšně. Naštěstí jsou Budějčáci patrioti, možná největší z Jihočechů. Knížka vydělala i na další titul. Přišly další nápady a už to jelo,“ vzpomíná Binder.
Do svých padesáti let, kdy si nadělil k narozeninám svobodné povolání a skončil v zaměstnání na dráze, Binder vydával knížky a fotil pohlednice a kalendáře při práci. „Spal jsem čtyři hodiny dvacet minut denně, abych všechno stihl. Nejlíp se mi pracuje v noci, kdy je klid a nezvoní mobily. Že se mohu dnes uživit tím, co mě baví, je pro mě ohromné potěšení,“ usmívá se Binder.
Za dvacet let, co prochází městem s brašnou a stativem na způsob pražské legendy a svého vzoru Josefa Sudka, může srovnávat. Vidí detaily, kterých si většina chodců ani nevšimne. Třeba pozůstatky zbořených středověkých staveb, krásné štuky a výzdoby na fasádách měšťanských domů.
„Naši předci investovali víc do toho, aby byly domy krásné a ozdobené. I když se jim to prodražilo, ale byla to vizitka jejich majitelů,“ přemýšlí. Za pohádková místa, která bohužel zanikla, pokládá například Rybniční ulici a Špitálský mlýn za dnešním Metropolem, staré lázně nebo městské brány. Zato si cení toho, že nevymizela z města zeleň.
„Když se podívám na staré fotky, připadá mi, že je ve městě dnes stromů víc. Škoda, že jsou hodně přerostlé,“ srovnává. Podle něj je smutné, že z jeho pohledu poklesla poslední roky návštěvnost turistů. Za své nejoblíbenější místo pokládá náměstí Přemysla Otakara II. a za úžasnou stavbu Černou věž. Přitom jen málokdo o věži ví, že je založená na dřevěných pilotech kvůli nestabilnímu podloží, podobně jako mnoho dalších historických domů.
Království sběratele
Rozvrzaná židle, starý psací stůl, almara s hrnečky a skleničkami s potisky, několik pláten s řadou domů, staré rádio a reflektor. A samozřejmě flašinet na děrný pásek, který koupil Binder od rodiny Kludských.
Tak vypadá vybavení jeho ateliéru. Baví ho občas se převléknout do vojenské uniformy z doby Haškova Švejka a zahrát na náměstí náhodným chodcům.
Když se zrovna netoulá v plenéru nebo neprovází turisty, je schovaný ve svém druhém světě. K uskladnění rozličných předmětů připomínajících staré Budějovice mu slouží zároveň další objekty, jako garáž.
„Tyhle patentní visací zámky sloužily u nákladních vagonů, tenhle tuplák je z mědi a tohle není stojan na kořenky, jak si každý myslí, ale porcelánový podstavec na kalamář, pera a posypový prášek na napsaný text,“ ukazuje nadšeně sběratel Binder.
Jak říká, prožívá štěstí, protože neuvěřitelné se stalo skutkem a koníček se mu stal povoláním i neustálým dobrodružstvím zároveň. Co ještě objeví a zadokumentuje? Je toho stále dost. Třeba nádraží, vodotrysky, staré obchody.
Hledání ztraceného času přináší neustálá překvapení. Často úsměv, třeba při prohlížení 120 let starých žertovných pohlednic z budějovického náměstí, na němž padají opilci nebo dámy klouzají na chodníku.
Vizionářské pohlednice s létajícími tramvajemi a visutou dráhou přes náměstí nebo obrovskými loděmi na Vltavě a Malši. Poptávka po jeho fotkách je velká. „Spočítal jsem si, že kdyby se všechny ty knížky, které mi vyšly, položily na sebe, dosáhnou do 842 metrů. Je to jako výška 11,7 Černých věží až po její špičku,“ těší Milana Bindera.
