„Ze všech stran slyšíme hrozné výbuchy. Kapitán velí: Připravme se, nasadit bodáky! Velká bitva počíná. Je nám v zákopu nevolno, dusíme se. Granáty nepřestávají padat, a proto chceme již raději ze zákopu ven, utíkat vpřed a zkrátit si hrozné chvíle. Terén před námi je svah, takže nevidím německých pozic ani kraje, kam máme běžet. Naši trubači troubí: En avant! Kupředu! Je přesně 10 hodin.“
Tak popsal první minuty velké bitvy Josef Antoš, jeden z příslušníků legendární Compagnie Nazdar složené ze Slováků a zejména Čechů – 250 dobrovolníků, kteří vstoupili do francouzské armády, aby bojovali proti Německu.
Právě tady, v mírně zvlněné krajině hrabství Artois, se proslavili. Nesmírnou odvahou. A bohužel i mimořádně těžkými ztrátami.
Obětovali se pro Francii
V okolí města Arras, a zejména vesnice Neuville a přilehlé osady La Targette leží několik velkých vojenských hřbitovů. Jsou svědectvím krvavých bojů první světové války.
Na Route de Béthune severně od Neuville mají svůj vojenský hřbitov i Čechoslováci. Dvě stovky betonových křížků v úhledných řadách. Po stranách aleje lip. V pozadí nekropole s českým lvem ve štítu. V popředí zářivě bílý pomník.
Pod nápisem „Ti, kteří zde padli, obětovali krev za svobodu Československa a Francie“ je 206 jmen. Karel Bezdíček, Antonín Novák, Václav Dostál…
„Německé strojní pušky cvakaly rychle a půda se před našima očima výbuchy granátů otvírala. Naše řada řídla. Někteří z nás měli neštěstí, že spadli do hlubokých jam a již nevylezli. Jiní zde byli zabiti. Mezi těmito i náš praporčík Bezdíček,“ vzpomínal na smrtící vřavu Antoš.
Praporečník roty Karel Bezdíček doběhl k nepřátelské linii jako jeden z prvních. Dostal zasáh do hrudi. Padl do zákopu. Zemřel mezi těly zabitých Němců.
Ostatky Karla Bezdíčka však na československém hřbitově nejsou. Jen jméno na pomníku. Tělo nikdy nenalezli. V dobyté linii ho totiž zasypala hlína vyvržená dělostřeleckou kanonádou. Granát ho pohřbil i s posvátným praporcem roty z červeného hedvábí a vyšitým bílým českým lvem.
Přísaha roty Nazdar ve Francii (1914).
Compagnie Nazdar, začleněná do praporu C 2. pochodového pluku Cizinecké legie, energicky prorazila první nepřátelské linie a za těžké střelby postupovala dál k asi 4 kilometry vzdálenému cíli – kótě 140 na hřebenu Falaise de Vimy a lesíku de la Folie severně od Neuville.
Dobyté linie zákopů měli vojáci co nejrychleji přeběhnout, nevšímat si přeživších Němců a spěchat dál. První útočná vlna se však na bocích proudu – v němž postupovali právě Češi – výrazně zpomalila. A nepřítel toho využil. Pálil do nekrytých boků.
Bojovníci s Bílým lvem. Velitel Obrany národa a dva legionáři utvářeli armádu |
„Jakmile viděli, že jsme jejich první zákop přešli, obrátili zbraně a stříleli nám do zad. Vzdor tomu jdeme stále vpřed, dostávajíce rány ze všech stran. Přicházíme k silnici Route de Béthune. Zde v příkopě si chtěli někteří hoši odpočinout, ale silnice ta byla německými děly ostřelovaná, a kdo se u ní zdržel, byl zabit neb raněn. Spěcháme vpřed. Před námi je rovina, pole, zákopy již žádné,“ popsal Antoš.
Na vojenském hřbitově v La Targette, na nešťastné silnici Route de Béthune, neleží jen legionáři z legendární bitvy v Artois.
Jsou zde padlí Češi z dalších francouzských bojišť 1. světové války, jakými byla Somma nebo Verdun, ale i letci z bitvy o Francii z roku 1940 i desítky padlých vojáků Československé samostatné obrněné brigády, která se vylodila v Normandii a od podzimu 1944 až do konce bojů v Evropě obléhala Němci obsazený Dunkerque.
Zahrada míru v La Targette
Dva kilometry od československého hřbitova, u silnice Rue de Prague jižně od Neuville, se do mírného návrší zvedá rozlehlá travnatá plocha. Pokrývají ji nekonečné řady bílých křížů. Na dvanáct tisíc zmařených životů. Toto je francouzské pohřebiště.
Levý okraj hřbitova uzavírá remízek vzrostlých platanů a smrků. Letos přibyly i lípy. Tento kousek francouzské země se totiž během posledních měsíců proměnil v českou a slovenskou Les Jardins de la Paix – Zahradu míru. Místo rozjímání, které má vzdát hold hrdinům, již položili život za mír ve Francii, a také odkazovat k usmíření mezi tehdejšími nepřáteli.
Badatel pátrá po legionářích. Byli vytěsňováni z paměti národa, říká |
„Podobných vzpomínkových zahrad má vzniknout v blízkosti památných míst první světové války minimálně patnáct. Každý národ si vybuduje svou,“ popisuje Jitka Přerovská, členka správní rady Karel Komárek Family Foundation – nadace, která stála za vznikem té česko-slovenské. Vybudovány byly již zahrady australská, belgická, italská, anglická, německá a další.
„Tento kraj si prožil mnoho válečných střetů mezi několika národy. Táhla se tu fronta, probíhaly těžké boje, zahynulo mnoho lidí. Je tedy důležité na ně nezapomenout. Tento projekt tak má velký symbolický význam,“ řekl Jean-Paul Mulot, prezident francouzské organizace Art & Jardins Hauts de France, když se česká a slovenská Zahrada míru toto úterý slavnostně otvírala.
Munice pod zemí
„Nově vysazené lípy samozřejmě odkazují k naší domovině. Zpevněný chodník se proplétá s pásem travin, což zase symbolizuje spojení dvou národů,“ vysvětluje architektka Lenka Dřevjaná, autorka návrhu. A upozornila, že kvůli množství zachované munice se nemohlo kopat více než půl metru do hloubky.
Stejně jako tisíce nehybných křížů v sousedství působí zahrada – spíše nevelký lesopark – poklidně. Dva světy vytvářející rovnováhu. Cesta klikatící se ve stínu stromů, tu a tam lavička.
Českoslovenští legionáři zahnali Němce stejně, jako před sto lety |
Chodník je na mírném návrší ukončen výhledem do plání, na nichž před 104 lety umíraly desítky Čechů v kabátcích legie.
V dálce na obzoru se jako memento těžkých bojů tyčí pobořený kostel v Mont Saint-Éloi – vesnici, kam se den po krvavé bitvě z 9. května torzo roty Nazdar stáhlo.
„Ležíme na rovném poli, střílíme, německé kulky nás hustě obletují. Teprve nyní vidíme, v jaké situaci se nacházíme. Je nás málo. Dobře šedesát procent nás ubylo. Někde leží jeden, jinde dva, tři,“ popsal Antoš momenty, kdy se s kamarády probojoval k vytčenému cíli.
Díky dělostřelecké baterii se vojákům podaří odrážet následné německé protiútoky. Přečkají na pozicích v prolomeném obranném pásmu nepřítele až do druhého dne, dokud je nevymění zálohy.
Postoupit dál se francouzské armádě nepodaří. Německé posily už útočící jednotky do větší hloubky nepustí.
Generál: Vedli jste si jako lvové
„Zvolna, jeden po druhém, jdeme vzad. Sešli jsme se u zákopů, odkud jsme včera odešli. Je nás málo, velmi málo. Stále hledíme vpřed, nepřijde-li ještě někdo z nás, ale marně. Jsme celí rozechvěni, unaveni tím, co jsme zažili.“
Ztráty jsou skutečně děsivé. Zmiňovaná kóta 140 byla nejvražednějším místem boje o hřeben Falaise de Vimy. Z 250 vojáků Compagnie Nazdar téměř pětina padla. Asi sto mužů bylo zraněno.
Přesto svůj úkol splnili, což ocenil i francouzský generál, když legionáře osobně navštívil a pochválil: „Vedli jste si jako lvové.“
Československými legiemi ve Francii prošlo od srpna 1914 do podzimu 1918 na deset tisíc dobrovolníků. Šest set padesát se domů nikdy nevrátilo. Nápis pod jejich jménem na křížku říká vše.
Mort pour la Patrie. Padl za vlast.
Legionáři zahnali Němce stejně, jako před sto lety:
