V posledních měsících mnozí hovořili o ní bez ní. Když Gabriela Koukalová oznámila definitivní konec s biatlonem, bilancovala se její kariéra, vzpomínali na ni šéf svazu i bývalí kolegové, připomínaly se památné triumfy z let 2012 - 2017, ale také úsměvné příběhy a kontroverzní situace, po nichž se od ní někteří lidé odvrátili.
Nehovořila však ona sama.
Proto vznikl tento rozhovor.
Odehrál se během týdne v Plzni, kde vystupovala na workshopu Společně správnou cestou s mentálním koučem Marianem Jelinkem a výživovým poradcem Pavlem Suchánkem. Tak to její manažer Václav Kořán vymyslel, když v den ukončení kariéry jeho klientky vzkázal novinářům: „Gabriela poskytne rozhovory až při svých oficiálních akcích.“
Po skončení dvouhodinového workshopu v plzeňském Parkhotelu se tedy dlouze rozpovídala. Nejprve o rozhodování, zda se pokusit o návrat k biatlonu, nebo raději definitivně skončit.
Jaké byly hlavní myšlenky pro návrat?
Pocit, že ještě nechci zahodit talent, o kterém vím, že ho mám. Nebo vzpomínky na chvíle, kdy jsem si obula lyže, rozjela se a měla pocit: Tohle jsem já. Taky jsem teď na jaře zjistila, že jakmile zkusím pravidelně trénovat, jde to dopředu až neuvěřitelně rychle.
A argumenty proti?
Hlava. Už se jí nechtělo zpět do biatlonového kolotoče. Nacházím najednou spoustu věcí v obyčejném životě, kterých si vážím mnohem víc, než kdybych měla medaili na krku. Například jsem nedávno poznala i kus mé rodiny, mamčiny bratrance, o kterých jsem pomalu ani nevěděla, že existují.
Přemlouvali vás příbuzní a přátelé, ať s biatlonem nekončíte?
Nechávali to na mně, nevyjadřovali se. Až když jsem se opravdu rozhodla, řekla mi mamka: Jsem ráda, že ses nevrátila. Dokonce prohlásila, že by mi nohy zpřerážela, kdybych to ještě chtěla zkusit. (směje se)
Nelákalo vás závodění v týmu s Markétou Davidovou?
Ne, já asi nemám takové ego. Nikdo nejsme nenahraditelný. Přijdou noví lidé, tak ať si taky vyšlapou tu radost a jsou na sebe pyšní.
„Nacházím najednou v obyčejném životě spoustu věcí, kterých si vážím mnohem víc.“ |
A co návrat k biatlonu v budoucnu v roli trenérky?
Už jsem u něj byla příliš dlouho, jsem z něj celkově unavená. Mnohem spokojeněji si teď připadám, když dělám to, co mi chybělo v závodním životě. Uvědomuju si, že nic neumím, a každý sebemenší pokrok v čemkoliv mě nakopne.
Takže by vás nezlákali ani z televize na post spolukomentátorky biatlonových přenosů?
Zatím ne. Zvlášť když zapomínám slova. S tím pamatovákem to už není, co to bývalo. Nevím, jestli by to nebylo kontraproduktivní.
Pustíte si doma aspoň přenosy z biatlonu?
Jo, klidně, koukám se i na spoustu dalších sportů. Akorát to finále Evropské ligy s Petrem Čechem mě hrozně mrzelo. Tak moc jsem mu přála, aby kariéru skončil jinak. Ale to je život, ten si nevybírá. Málokdo skončí na vrcholu.
Každopádně rekreačně se sportu budete věnovat i nadále, že?
Rozhodně. Uvědomila jsem si, že v posledních několika letech jsem potřebovala k radosti výsledek a že ta cesta k němu mi už žádnou radost nepřinášela. Proto se snažím užívat si teď každý sport, který je pro mě nový, ale už nemám potřebu se s lidmi předhánět. Před časem jsem byla na inline bruslích, všichni mě předjížděli a čekali, že se za ně zavěsím. Jenže mě vůbec netankovalo někoho tam honit.
Který moment z vaší kariéry považujete za nejsilnější?
Vítězství při svěťáku v Novém Městě. (v prosinci 2016)
Je pro vás víc než olympijské stříbro? Než světové zlato?
Jednoznačně. Víc než Soči. Víc než velký glóbus. (bije se v hruď)
Kde dnes všechny ty vybojované medaile máte?
Zbylo mi jen posledních pár, z olympiády a mistrovství světa. Všechny ostatní jsem věnovala dětem, abych je motivovala ke sportu. A ty glóby, no, půlka těch malých se někde ztratila. Ten velký snad někde bude. Stěhovali jsme se, nějaké věci jsme našli v krabici.
Nevystavíte si je doma?
Ne, na předměty moc nejsem. Věci jsou jen věci. Důležitější jsou pro mě krásné vzpomínky. Ty mi nikdo nevezme.
Neuspořádala jste žádnou oficiální rozlučku s kariérou, žádný večírek, tiskovou konferenci. Nemrzelo vás to ani dodatečně?
Já si na ty oficiality moc nepotrpím. Přijdou mi takové umělé, nabubřelé. Asi bych z toho neměla radost. Takhle (oznámení o konci formou videonahrávky) mi to přišlo efektivní. Doufám, že budu moci celou kariéru brzy oslavit s lidmi, kteří se mnou zůstali, ať se poslední dva roky dělo, co se dělo. Ty dva roky byly pro mě dobrá zkouška, která mě posílila. Poznala jsem, na koho se mohu spolehnout a kdo mě má rád bez ohledu na to, jestli závodím a jsem úspěšná, nebo ne.
Myslíte si, že až emoce opadnou, najdete si i k biatlonové komunitě cestu zpět?
Zatím jsem neměla potřebu vracet se. Někteří lidé z týmu, s nimiž jsem měla hezké vztahy, se mnou zůstali. Takoví, kterým jsem za to stála. A ti, kterým ne... to je život, to není nic špatného. Připadám si jako raketa letící k cíli, jak z ní postupně odpadávají ty částice. Uvědomila jsem si, co je pro mě důležité. Jsem ráda, že i v systému, který nutí jedince zašlápnout vlastní ego, jsem dokázala být sama sebou. Navzdory tomu, že mě někdo odsoudil a že jsem přišla i o některé lidi, které jsem měla ráda.
Psala jste nedávno Lauře Dahlmeierové, když ukončila kariéru. Napsala nyní ona vám?
Musím se přiznat, že jsem před měsícem ztratila mobil se všemi kontakty, kde jsem měla uloženou i Lauru. Doufám, že mi psala a já si to jen nemohla přečíst. Těším se, že někdy spolu zajdeme na kafe.
Ze všech vašich soubojů ty s ní byly nejpamátnější?
Rozhodně. Pouto mezi námi bylo velmi silné.
Co se nyní chystáte dělat dál? Čím se chcete živit?
Plánů mám docela dost, jsem aktivní člověk. Velký smysl vidím v projektu „Společně správnou cestou“ (workshopy pro mladé sportovce, trenéry, rodiče). A hlavně se chci vracet ke svému původnímu povolání, které jsem chtěla celý život dělat, což jsou výtvarné věci. Snažím se zdokonalovat v různých technikách a programech, abych byla v co nejkratším okruhu let schopná doskočit rozdíl mezi mnou a mými vrstevníky, kteří už na sobě spoustu let systematicky pracují. Hrozně mě baví kreativní práce.
Jednou byste si ráda otevřela návrhářské studio?
To mi zatím připadá až nereálné. Stejně jako kdybyste mi před 20 lety řekli, že budu mít olympijskou medaili. Navíc jsem sova, pracuju většinou v noci. Ale jeden speciální projekt teď v hlavě nosím, v září bychom měli prozradit víc.
Nechala jste si udělat i nové tetování. Co vás k němu vedlo?
Možná to byla cesta, abych se naučila žít tady a teď. Celý život jsem řešila: Panebože, nedělej věci, kterých pak budeš litovat. Málo jsem se radovala z aktuálních okamžiků. Proto to tetování. Mám tady (na ruce) dívčí rty a napsáno „la femme“, což je francouzsky žena. To znamená, že jsem obrovsky pyšná, že jsem žena, protože to je dar.
Chcete teď být mnohem víc ženou než sportovkyní?
Ženou a matkou. V dětech a rodině vidím to nejdůležitější, proč jsme tady. O tom je tady ten náš svět. Mám v sobě obrovskou úctu k tomu, že tu můžu být, že jsem se mohla narodit, že mám svoji mámu. Každý den se jí snažím za to děkovat.
Ale nejde o jediné tetování.
Ono je to jako nemoc, dáte si jedno a nemůžete přestat. Tady (pod ramenem na druhé ruce) mám kolibříka. Ten mě napadl v době, kdy jsem nezažívala dobré chvíle, po té vynucené sportovní pauze. Tehdy jsem hledala někoho, kdo mi ochrání duši. Připadalo mi, že jsem taková křehká a každý si dovolí do té mé duše hrábnout. Bála jsem se, aby ze mě vlastně ještě něco zbylo. Proto jsem si nechala vytetovat kolibříka, protože ten je strážcem duší. Věřím, že mě bude spoustu let hlídat...
