Čerstvě dvacetiletý Sadílek prožívá nezapomenutelný rok. První starty v holandské lize, první gól i nablýskaná Liga mistrů. Na podzim si ji vyzkoušel proti Interu.
„Byl to obrovský skok. Dva týdny předtím jsem hrál ještě mládežnickou soutěž proti Barceloně, přišlo na nás asi pět set diváků - a pak jich na Interu bylo na tribunách 62 tisíc,“ vzpomene si na prosincový zážitek. „Ale z ničeho jsem se nepodělal, dokázal jsem si, že takové zápasy hrát můžu.“
V domácí soutěži Sadílek nastoupil do jedenácti utkání, v březnu se poprvé podíval do reprezentační jedenadvacítky a nyní je i kvůli početné marodce rovnou ve výběru trenéra Jaroslava Šilhavého.
„Všechno teď nabralo rychlý spád, ale mám kolem sebe ty správné lidi, kteří mě drží při zemi,“ ujišťuje drobný středopolař.
Jak na nominaci do reprezentace reagovali v klubu?
Všichni mi gratulovali. Trenér van Bommel už mi během sezony naznačoval, že pokud mi vyjde jaro, nebude problém, abych se do áčka dostal.
Pro vaši kariéru je velmi důležitý, že?
Je to takový můj fotbalový otec. Znám ho už z mládeže, v devatenáctce ze mě udělal kapitána a teď mi dal důvěru i v áčku. Věří mi i v důležitých chvílích a já mu to snad svými výkony splácím.
Máte spolu speciální vztah?
Jsme denně v kontaktu, i když jsem mimo Eindhoven, třeba právě v reprezentaci, tak mi napíše a zajímá se, jak se mi daří. Ale takhle přistupuje ke každému, na komunikaci si hodně zakládá, od žádného hráče neuslyšíte, že by s ním trenér nemluvil, nic takového.
Van Bommel dřív nastupoval kromě PSV i za Bayern, Barcelonu či AC Milán, byl to vyhlášený tvrďák. Jaký jste vy?
Mám hru založenou na bojovnosti, hodně toho naběhám. Výškově zrovna nevyčnívám, ale ostatními věcmi to dovedu nahradit.
I proto jste se v Nizozemsku dokázal prosadit?
Když jsem v šestnácti do Eindhovenu přicházel, všichni mi říkali, že jsem obrovský talent. Hrál jsem tehdy hodně ofenzivně, ale až v Nizozemsku jsem najednou zjistil, že kolem mě jsou hráči klidně i o dvě třídy lepší. Fotbalově jsem se musel se hodně změnit.
V čem?
Nejvíc jsem zdokonalil defenzivní činnost. Už v mládežnických kategoriích v Nizozemsku je velká konkurence, jsou tam zahraniční hráči, potkáváte se s reprezentanty. O titul bojujete s Ajaxem, případně s Feyenoordem nebo AZ Alkmaar, to je taková velká čtyřka.
Šest bodů, značka ideál. Fotbalisté potřebují kvalifikaci nakopnout |
Už tam mezi týmy panuje nevraživost?
Jednoznačně. Vzpomínám si, že když jsme se třeba potkali s Justinem Kluivertem, který dneska patří AS Řím, na hřišti jsme se moc rádi neměli, skoro jsme se i poprali.
Vážně?
Řekněme, že jsme měli takovou menší rozmíšku názorů...
Nepůsobíte jako raubíř.
Rivalita v Nizozemsku je ovšem veliká, v mládeži i mezi dospělými jsou zápasy hodně vyhecované.
O to bolestivější pro vás muselo být, když jste právě na úkor Ajaxu ztratili mistrovský titul.
Bylo to velké zklamání, protože se nám povedla podzimní část sezony, udržovali jsme si před Ajaxem náskok, ale nejdůležitější utkání jsme pak u nich na jaře prohráli, i když hráli v deseti.
Takže je první reprezentační pozvánku berete i jakousi náplast na zklamání z ligového stříbra?
Už v průběhu jara jsem měl nějaké náznaky, byl se na mě podívat i asistent trenéra Galásek. Tušil jsem, že určitá komunikace probíhá, a samozřejmě vím, že mi pomohla i zranění ostatních hráčů. Klidně můžu být na podzim zase zpátky v jednadvacítce, ale pokud tady od trenéra šanci dostanu, nezaleknu se jí. Reprezentace je pro mě nejvíc, budu se rvát, abychom uspěli.
